Bernardo je dráček s velkým srdcem. Na první dojem dokáže zapůsobit opravdu dobře, má slušné vychování a věčný úsměv na tváři. Z výchovy svých starých adoptivních rodičů si vzal opravdu hodně a tak mu gentlemanství vůči dračicím opravdu nechybí. Navíc má opačné pohlaví vskutku rád a tak se žádná nemusí obávat, že neschytá žádnou lichotku. Nikdy nemyslí svá slova špatně, Bernardo většinou vše vnímá v pozitivním duchu a v každém vidí něco krásného. Miluje společnost a rád si s každým povídá a zvídavě se vyptává. Možná by mohl na někoho působit jako přerostlé dráče, ale jej všechno zkrátka zajímá a rád se učí novým věcem. Pokud by se však setkal s někým ne příliš přátelským, tak v takovém případě se snaží s daným jedincem být za dobře, nenaštvat jej či neurazit. Konfliktům se vyhýbá jak jen může.
Jak již bylo výše zmíněno, může na někoho působit jako přerostlé dráče. Důvodem je skutečně jeho nízká inteligence, kterou bohužel získal při jedné tragédii v jeho minulosti. Úraz hlavy udělalo své a tak mu od té doby zůstalo toto jednoduché přemýšlení. A jelikož není zrovna nejchytřejším drakem, může jednoduše skočit na něčí léčku nebo uvěří všemu, co se mu řekne. To doprovází i jeho nešikovnost, kde občas zakopává o vlastní nohu nebo dokonce omylem šlápne na něčí ocas. Je to takový nemotora a navíc jeho nadváha tomu moc nepomáhá.
Je to tak. Tento drak miluje jídlo... Až moc. Nad ničím neohrne nos a díky tomu také tak i vypadá. Tukových zásob si nahromadil v těle tolik, že se při chůzi spíše kolébá ze strany na stranu, stejně tak neumí přistávat nijak jinak než těžkopádně. Že by mu to v životě ale nějak překáželo? To ne. Na své velké bříško je náležitě hrdý a i přes svou velikost si zvládne leccos ulovit. Věřte tomu nebo ne, ale rád se pyšní svým loveckým umem. Jelikož loví poměrně často díky jeho vytříbenému jídelníčku, tak loveckých zkušeností si nabral dostatek. Miluje to, dalo by se říct, že je to jeho oblíbený koníček. Pokud se ale Bernardo dostatečně přežere, může jeho tělo trpět nadýmáním, což pro ostatní v jeho okolí není nic příjemného.
Závěrem je to zkrátka drak, který by vám byl schopný snést i modré z nebe. Kamarádství bere hodně vážně a nic si nedělá z toho, že je tak trochu hloupý. Tohle mu totiž stejně ani nedochází a je spokojený tak, jak je.

Bernardův život započal ve skalnatých útesech u korálového moře v teplých oblastech. Nedaleko se pyšnila sopka a zahřívala místní jeskyně, které tvořily domov jeho rodiny. Tento kraj se zdál být jako ráj a proto tady také začali žít jeho rodiče, kteří se rozhodli zde založit rodinu. Flóri, tak se jmenovala Bernardova matka, byla krásná zlatě zbarvená jeskynní dračice. Tenkrát měla spoustu nápadníků, ale vybrala si jen jediného. Charryna, černohnědého statného dračího samce, který se vyjímal svou silou. Avšak tomuto páru trvalo dlouho, než se jim podařilo naklást první snůšku vajec. A když se tak povedlo, byli oba nesmírně šťastní. Na tomto území plánovali založit nové společenství a první snůškou vajec si to jen potvrdili.
Vejce byla tři, dvě zlatavé a jedno černé. Bohužel, jen jedno vypadalo, že se vylíhne. Zbylé dvě byly až příliš malé a zdálo se, že se v nich ani žádný život netvoří. Pro pár to byla rána, ale stále tady měli naději. Měli aspoň jedno a na to dávali velký pozor. Starali se o něj a trpělivě vyčkávali. A konečně! Dráče se začínalo prodírat na svět skrz skořápku. „Ten bude určitě po mně, koukej, jak se s tím pere!“ Zasmál se Charryn. Vajíčko skoro až poskakovalo, jak se malý dráček snažil probojovat ven. Podařilo se a rodiče na něm mohli jen oči nechat.
„Ach, ty jsi nádherný!“ rozplývala se nová máma nad svým prvním dráčetem. Prcek se ještě ani pořádně nerozkoukal a už hladově začal pojídat vlastní skořápku, která mu dodávala živiny. „A taky pořádně nenasytný,“ pousmála se. Malého dráčka rodiče nakonec pojmenovali Filló.
Jako každé mládě, Filló rád zkoumal všechno nové a dokonce se i velmi rád učil novým věcem. Kromě toho, jeho nejoblíbenější činností bylo pojídání svačinek, které mu rodiče vždy přinesli. Stačilo si jen říct! A v tom momentě se mu objevilo pod čumáčkem čerstvé masíčko. Bylo důležité, aby jedl dostatečně a jelikož pár byli rodiči poprvé, chtěli, aby měl všechno, co potřeboval. A Charryn také vyžadoval, aby jeho syn vyrostl do síly a mohl bránit společenství. Avšak u takového prcka to vypadalo, jako by se snad rád přejídal. Toho si později začal Charryn všímat a začínal se bát, aby nezačal spíš tloustnout a slábnout. Navíc se více lísal ke své matce, což se otci pomalu přestávalo líbit. A tak začal s jeho výcviky dřív než normálně. Musel se naučit létat a orientovat se v jeskynním komplexu. Nebylo to jednoduché, zvláště, když byl Charryn na syna přísný.
„Nastal den, kdy musíš něco ulovit sám. Musíš to umět, aby jsi uživil svou rodinu, je ti to jasné? Nesmíš nic pokazit, už nejsi žádné dráče. Jsi dospělý drak, tak se musíš podle toho chovat. Bez úlovku se nesmíš vracet,“ káral otec svého syna, když společně vysedávali na útesu. Filló už byl plně vzrostlý, schopen lovu. Jenže... Stále se nemohl rovnat svému otci. Stále měl blíž ke své matce, která mu věnovala neustálou lásku a u otce se bál, že jej zklame. Musel se stát tím nejlepším a pokud pochybí... Jen bude ostudou.
„Ano, otče...“ zamumlal jen mladý drak a díval se do dáli na moře. Nebylo vidět konce, stmívalo se a navíc nedaleká sopka už několik dní kouřila ze svých útrob. Kouř se rozléhal po celé obloze a mladíkovi se to moc nelíbilo. Sopka se zdála, že snad začne brzy tryskat lávu.
Otci to ale žádné vrásky nedělalo, drcl do syna křídlem, až Filló málem zahučel dolů ze skály. „Teď je ta správná chvíle! Ukaž mi, jak jsi statečný a silný natolik, že tě ani žádná sopka nezastraší. Leť!“ Vyslal jej a synovi nezbývalo nic jiného než opustit skály a vydat se za svým úkolem. Mladý drak měl samozřejmě strach, obzvláště když mu nepřálo ani počasí. Mračna začala pouštět déšť a zvedal se vítr. Lov na pobřeží nepřipadal v úvahu. Hledal cokoliv, co by mohl ulovit, ale všechna zvířata se schovala více do vnitrozemí, do lesů, kde Filló lovit nedokázal. Kdyby to ale vzdal, otec by mu uštědřil lekci. Nakonec... Vracet bez úlovku se neměl. A tak při využívání své echolokace uslyšel něco, co se ale bohužel pohybovalo blízko probouzející se sopky. No risknout to musel, vydal se tam a přiblížil se k sopečným skalám, kde utíkalo stádo koz. Bylo splašené, jako kdyby tušilo, že se blíží něco nebezpečného. A ne... Jeskynní drak to nebyl. Riskovat ale musel a tak se vydal za nimi, už skoro jednu měl, ale když dopadl na skály, koza uskočila a při otřesu upadla a bohužel se skutálela kamsi dolů ze srázu. Otřes země nebylo způsobeno drakem, ale právě sopkou, která zahřměla a začala ze sebe tryskat proudy lávy a kamení. I mladý drak měl problém se udržet a ze strmé skály měl problém vzlétnout. Držel se, škrabal se po kamenech snažíc se najít nějakou lepší plochu, od které by se odrazil. Ale pak... Z vrcholu sopky se začal řítit kus skály společně s kameny a to přímo na jeskynního. Kus velkého kamenu praštila dráčka do hlavy a on se začal řítit dolů mezi skály, kde nakonec ztratil vědomí.
Párkrát se probudil, ale byl tak zesláblý a mimo, že opět upadal do bezvědomí. Cítil jen, jak je jeho tělo zaseklé mezi kameny a nemůže se hnout. Sám nevěděl, jak dlouho tam ležel, mohl to být klidně i jeho konec. Vlastně ani nevěděl kde je a... Kdo je.
Filló měl však štěstí. Našel jej jeden starý jeskynní drak, který nejspíše hledal mršiny zvířat pod kameny, když se sopka nakonec uklidnila. Rozhodl se, že jej z pod kamenů vytáhne a odnese do bezpečí. K přímořským jeskyním daleko od hranic společenství. Jakmile se konečně začal probírat, netušil, co se děje. Cítil jen bolest hlavy a dezorientaci. A jediné, koho viděl, byli dva draci. Jeden byl jeho druhu a druhý byl vodní. Jednalo se o starý pár draků, co žili samotářským způsobem.
„Neboj se, maličký. Našel jsem tě mezi skálami, měl jsi štěstí,“ promluvil jeskynní drak a pak k němu přistoupila vodní dračice, která zkontrolovala jeho rány. „Měl jsi se ten den schovat. Co jsi tam dělal? Jak se jmenuješ?“
Jenomže mladý drak... Si nic nepamatoval. Zmateně koukal od jednoho k druhému a páru začalo být jasné, že nejspíše dostal takovou ránu, že ztratil paměť. Netušil ani odkud je a kdo jsou vlastně jeho rodiče. Drakům začalo být mladého líto a rozhodli se, že mu pomůžou a postarají se o něj. Možná se mu paměť vrátí a on se bude moct vrátit domů. Jenomže... Ubíhaly dny, týdny... Měsíce... A mladý jeskynní si nevzpomněl. Naopak si začal zvykat na Lendora s Roniie, na které se upnul tak, že by mu mohli být klidně i rodiči. I chování měl jiné, byl skoro jako dráče, hravý, veselý a neustále starým drakům pomáhal. Pár se nakonec rozhodl, že jej přijmou za svého a pojmenují jej. Dali mu jméno Bernardo.
Učil se prakticky od začátku. Létat, lovit, používat své vrozené schopnosti. Stal se zcela novým drakem a Roniie s Lendorem byli s ním tak trpěliví, že to Bernardovi i dost dobře šlo. Takový klidný život trval několik let, až se nakonec starý drak snažil mladému namluvit, že by měl jít do světa. Neměl by zůstávat s takovými starci, jako jsou oni a měl by poznat svět, najít si přátelé. Jenomže Bernardo nechtěl, chtěl zůstat tam, kde je spokojený a že oni dva mu k životu patří. Zůstával s nimi i nadále dokud... Starý drak Lendor neonemocněl. A vzhledem k tomu, jak byl starý, s nemocí nezvládal bojovat. Zemřel a Roniie, tak i Bernarda to silně zasáhlo. A nejspíše to byl také podnět k tomu, aby skutečně pokračoval dál a poznal svět. Sama Roniie jej přesvědčila, že by měl splnit otcovo přání a letět. Najít si nový domov a společenství. A tak s těžkým srdcem starou osamělou dračici opustil. Věřil, že ona dožije v dobrém a ona zase věřila, že nalezne smysl života a snad i lásku, takovou jakou měla ona.
Další léta strávil cestováním po světě. Poznával nová místa, nové draky a nakonec jej křídla zavedla k prvnímu společenství, které jej přijalo. Z počátku se mu tam žilo dobře, ale jen chvíli, dokud členové nezjistili, jaký je to jedlík a jak je vlastně hloupý. Stal se terčem posměchu až jej nakonec poslali pryč s tím, že je pro ně jen přítěžím. Toto nebylo místo pro Bernarda, který hledal přátelé. S těžkým srdcem společenství opustil a jal se hledat další, stále věříc, že si přátele najde.
Naštěstí pro něj si skutečně kamarády našel. A nebylo jich zrovna málo. Jedna dračice jej nakonec i dovedla do společenství, které jej přijalo takového jaký byl. Vyhovovalo mu, že jich ani nebylo moc a vlastně to byl život, jaký si představoval. Chodili společně na lovy, hráli si, trávili spolu čas jakýmkoliv způsobem. Byla to krásná léta a kéž by to tak i zůstalo. Tomuto dráčkovi se musí stále házet klacky pod nohy. Vůdce společenství zmizel neznámo kam a jakési magické síly donutilo celé společenství se zcela rozpadnout. Pro Bernarda to byla silná rána. Jeho domov se zbortil, zmizel z povrchu země a on opět osaměl. Všichni jeho přátelé se ztratili a on zůstal sám. Musel opustit kraj a letět zase jinam. Ztratí tento dráček někdy naději? Snad ne... Hledá totiž dál a křídla jej zanesla až do magické země zvané Helvanir.