Vrásky sice po těle nemá, ale Citrín je již drakem úctyhodného věku. Zažil války, zažil mnohé přírodní katastrofy, prostředí se kolem něj stále mění, avšak on zůstává pevným záchytným bodem. Nikdy se nezměnil. Zůstal ve svém mladším já, jako by ho stáří vůbec nepoznamenalo. Citrín je velmi výřečným drakem. Takový ten děda na lavičce, který se rozmluví o čemkoli a nezastaví se, dokud se nerozhodnete vstát a utéct. A že má tento drak výbornou paměť, jen tak mu nedojdou slova. A pokud už nevypráví, asi někde balí dračice, zásobu neodolatelně hloupých balicích hlášek má stejně bezednou, jako tu s historkami.
Kromě mluvení tomuto dráčkovi nechybí elán. Stále je čilý, jeho tělo je zdravé a stále plně slouží, jen klouby mu už začínají vrzat a křupat. Oči neztratily jiskru, zuby má pěkné, blány zahojené a nepotrhané, zdravý to dědula, má holt dobré geny.
A na co že používá energii, kterou takřka překypuje? Je to velký šprýmař a dobrodruh. Když ho to zrovna chytne, dělá si z kdekoho dobrý den. Jeho velkou zálibou je nastražovat v okolí nějaké pastičky pro kolemjdoucí draky, aby je často nemile překvapil. Sám se někde schová a následně pozoruje. Je velmi trpělivý, a tuto trpělivost využívá na ty největší blbiny, které ho napadnou. Samozřejmě to nemyslí špatně, ale smích a zábava, to musí být, když už si najde nějakého kumpána, to pak vznikají veliké šprýmy. Jindy místo aprílů má dobrodružnou náladu, prozkoumávat, bojovat proti zloduchům, cokoliv zajímavého, čím se trochu rozruší, rozproudí adrenalin.
Kromě srandiček a vyprávění je Citrín chronicky bezstarostný. A proč se taky stresovat. Zažil snad už všechno, téměř nic a nikdo ho už nedokáže překvapit, natož vykolejit. Vidí smrt? Mávne tlapou, každý den umírají draci. Jeho láska mu zlomí srdce? Proč smutnit, najde se někdo další. Zrada a jiné nepravosti? Citrín nikomu v základu nevěří, skamarádí se, ale ve výsledku spoléhá pouze na sebe. Jeho nejde prakticky zradit. A když už… tak zábava byla. Jedeme dál.
Jelikož je tomuto jeskynnímu víc jak dvě stě let, nějaké ty vědomosti už stihl nasbírat. V kombinaci s jeho výbornou pamětí, Citrín je taková studna vědomostí. Setkal se s lidmi, setkal se s různými magiemi, různými prostředími i draky, divnými potvorami i rostlinami, které ani na Helvaniru nežijí a nerostou… Sice se to nezdá, ale tento drak občas i poslouchá, pokud mu přijde, že se mu daná informace bude hodit. Ale svou moudrost jen tak nerozdává. Ví mnoho, ale často se tváří jako naprostý idiot. Je to zábavnější. Pokud však opravdu jde do tuhého a je v jeho schopnostech situaci zachránit (a chce se mu), dá se říct, že něco svede.
Tento dráček se toho mnoho nacestoval, nikdy nezplodil potomky, nikdy si nenašel stálého partnera, nezůstal dlouho v žádném společenství, nikdy nedosáhl žádného velkého cíle, a přesto zatím měl zábavný život. Jednoduše si užívá života jako každý jiný drak.

Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero pouštěmi leželo kdysi dávno společenství Vycházejícího slunce. Už v té době bylo velmi prastaré, s vlastními tradicemi, pověrami a legendami. Vedl ho jakýsi Rína, vznešený vodní drak. Bylo mu téměř tři sta let, a přišel čas, aby břemeno vedení společenství převzal někdo další — ten někdo měl být Warkim. Bohužel jeho sestra přichystala na něj lest, a tak se Warkim stal vyhnancem, zatímco ona se chopila moc coby Hlava společenství.
Warkim, zrazen, opuštěn, nemusel putovat po kraji tak dlouho, aby našel svou spřízněnou duši. Jmenovala se Samír a byla to prý ta nejkrásnější jeskynní dračice, jakou kdy svět spatřil. Netrvalo dlouho a zplodili spolu krásné čtyři dráčata. Avšak pak Samír zmizela. Beze stopy. Možná jí postihlo nějaké neštěstí, možná se zalekla výchovy dráčat, byla mladá a nezkušená. Tak či onak, Warkim, opět podveden a opuštěn, zůstal se čtyřmi uzlíky sám.
Bývali v jeskyni a po pár dnech, kdy mladý vodní drak přemýšlel, zda raději mladé neusmrtit, aby je tak zbavil trápení (spíš chtěl zbavit trápení především sebe), nakonec tuto myšlenku zavrhnul a rozhodl se vychovat mladé dráčky naprosto sám.
Možná měl Warkim víc štěstí než rozumu, sám byl celkem v mnoha ohledech bezradný, ale postupně stylem pokus omyl naučil, jak učit mladé k životu. A že to byly čilé a veselé kopy, vůbec mu to neulehčovaly. Jeden nezbednější než druhý, ale byli všichni na svého tatínka v rámci možností jako dráčata hodní. Nikdo příliš nezaostával a mezi sourozenci panoval typický kamarádsko-rivalský vztah. Když povyrostli, všichni čtyři často chodívali na společné lovy a starali se o otce, který postupně z nějakého důvodu čím dál víc smutnil a uzavíral se do sebe.
Život se pro celou rodinku změnil, když jeden posel ze společenství Vycházejícího slunce vystopoval Warkima, aby mu sdělil, že se na všechny ty staré události přišly a viníci, včetně jeho sestry, byli potrestáni. Ne nadarmo si bohové a samotná země zvolila právě Warkima. Takové nabídky se neodmítají, a přestože nebyl drak v té největší kondici, žádost přijal, a tak se rodinka přidala do společenství.
A tady začíná můj příběh.
Znáte takový ten pocit, kdy se podíváte na klidný odraz vody a uvědomíte si, že vidíte sami sebe? Že ty oči patří k hlavě, krku, celému trupu a ocasu. Jedna celá bytost. Zatím celkem drobná, navíc patřící k jednomu z nejmenších plemen draků. To jsem já. Nebylo to dávno, co naši rodinu přijali do společenství a můj otec se stal Hlavou. Ne že by mu to zrovna prospělo. Sice už nedřepěl celé dny v jeskyni, ale stal se obecně nevrlejším. Na mě a sourozence už mu nezbyl prakticky žádný čas, ale za to jsem si našel plno nových kamarádů. A dokonce jedna z místních dračic, prý jsem byl na ní ještě moc malý… ale jednou… jednou snad bude má!
Už v tu dobu mi přišlo, že sestře Rajuš se tu vůbec nelíbilo. Celé dny si na všechno a všechny stěžovala a obecně mi začínala připomínat tátu. Ten taky vždycky na všechno měl řeči. Na toto společenství, na nás, na počasí a… ale stejně se sem vrátil. Turámi a Akini furt někde spolu sledovali, kde se co šustne, někde se něco dělo a oni byli první, kdo to věděl. A těch pomluv, co i z žertu o všech členech tady vypustili. Že je to bavilo. Já si připadal jako snad nejrozumnější z Warkimových potomků. I stále mi přišlo, že na nás koukali skrz drápy.
Naštěstí jsem drak a rostl rychle, už mě přestávalo bavit poslouchat ty kecy okolo toho, že jsem na tamto a tohle moc malý. Šel jsem a svedl tu dračici, o které jsem mluvil před chvílí. Sice mě pak nakonec odkopla, ale zábava byla. Jo a zanedlouho, během lovu, umřela Turámi, nějaká podivná mořská bestie ji strhla a odnesla kamsi do hlubin. Prohledávali jsme okolí dlouho, ale nikdo nic nenašel. Byla to velká tragédie, otec málem opustil post Hlavy, ale nakonec se to všechno urovnalo. Sestra byla oplakána a život šel dál. Vždycky jde dál. Nakonec, nebylo mi ani pět let, kdy jsem sám toto společenství opustil. Zdálo se, že mi už nemá co nabídnout. Hezké dračice už tu nebyly, otec tak nějak zešedivěl a nedalo se s ním skoro o ničem bavit… no zkrátka nuda.
Dlouho jsem putoval světem, potkával různé podivíny, příšery i pěkné dračice, ty dračice jsem potkával asi nejraději. Sbíral jakožto nováček v tomto širém světě zkušenosti a sám rozdával to, co mi šlo nejlépe. Smích… případně jiné neplechy. Potkal jsem celkem zajímavé společenství, říkali si Léčitelé a byla to fakt milá banda. Mně jakožto skoro mláděti ukázali, co dokáže taková samotná příroda. A jak jí můžeme dopomoci, když to sama nezvládne. A zde jsem zažil svou první válku. Společenství napadla jakási banda divochů, těžko říct, jestli ti draci vůbec uměli mluvit. Na druhou stranu byli nehorázně silní, a i já měl na mále, abych unikl jejich spárům. Území si asi nechali a já se několik měsíců poté léčil z ran, které mi darovali. Ještě, že jsem v tom společenství Léčitelů byl... Jeden by řekl, že pro takové lékaře nebudou rány a jizvy problém, ale když drak zemře dřív, než je ošetřen… no abych to zkrátil, zbylo nás pět a rozhodli jsme se nakonec každý jít vlastní cestou.
Zanedlouho jsem narazil na další zajímavou bandu, měli stejný smysl pro humor, jako já, ale na rozdíl ode mě celkem slabý pud sebezáchovy. Rádi se ládovali kvašeným ovocem a dalšími věcmi, aby se jim do krve dostal alkohol. Sám jsem párkrát okusil, ano, byl to zážitek, ale bolela z toho šíleně hlava. Jednou jsme zvládli ukrást několik sudů vína od lidí, to vám povím, lepší tekutinu a větší kocovinu jsem v životě neměl. Poslední sousto bandy však bylo nějaké houby, kterou jsem slušně odmítl, protože prý navazuje silné halucinace. Většina, která to zkusila, následně za doprovodu řvaní nesmyslných vět poskákala z útesu. Zbytek, jenž přežil a vzpamatoval se z účinků, se zbláznil nebo jednoduše utekl. Asi dlouho rozdýchávali ten pohled na hromádku rozplizlého masa a kostí, jež bývala živými kamarády.
Tak nějak jsem si už zvykl, že draci přichází i odchází, já sám jsem taky nezůstával nikde dlouho. Bavilo mě putovat a poznávat svět. Sám, s nějakou hezkou společností či celým karavanem dobrodružných draků. Teda, našel bych jednu výjimku.
Asi na padesát let mě uvěznili lidé. Už jsem se o nich zmínil… takové malé, dvounohé potvůrky, neskutečně slabé a s křehkými kostmi, ale za to velmi vynalézavé. Chytili mě do nějaké divné sítě, nešla prokousnout ani přetrhnout. Jelikož jsem drak a draci jsou v nějaké téhle lidské kultuře znak bohatství, přivlastnil si mě jejich vůdce. Musel jsem ho nést na svém hřbetu a bojovat v mnoha bitvách a válkách. Snad nebylo měsíce, kdy by mě neposlali zabíjet tyhle lidičky. Mám velmi silné šupiny a většina z bojovníků nevlastnila jedinou zbraň, kterou by mě dokázali proděravět. Naštěstí proti mně nikdy nepostavili jiného draka, to bych asi nepřežil, ale proti těm malým myškám… chvílemi jsem si i užíval. Doma mě dobře krmili, a nakonec to nebylo zas tak špatné. Taky mi ukázali úplně novou formu síly. Magie. Sice mi lidská magie ovládat nešla, ale rád jsem aspoň koukal a obdivoval.
Osud pro mě měl ale jiné plány, po smrti panovníka místní církev tak nějak zakázala draky a chtěli mě dekapitovat. Naštěstí, za pomoci nějaké jiné skupinky lidí, jsem byl osvobozen a najednou zase stál svýma nohama na zemi, aniž bych musel přijímat jakékoliv rozkazy. Byl to zvláštní pocit, ale lehce se na něj dalo zvyknout. Netrvalo dlouho a zase jsem se přidal do nějakého společenství. V takovém odlehlém kraji. Žádné nebezpečí, jiné společenství ani lidi, taková idylka. Jeden by tu i zůstal, ale mě to tam tuze nudilo. Chyběly mi ty bitvy a jiná zábava, proto jsem se místo toho přidal k nějakému bojovému společenství. No to bylo dobrodrůžo, dobývali jsme spoustu míst, zlato, nová území a další serepetičky, které jsme tím získali. Jen pak nějak bývalý Oko při potyčce zabil naší Hlavu. Moc jsem ten spor nepochopil, moc jsem se v tom nehodlal šťourat, ale tak či onak se toto společenství rozpadlo.
Zase sám. Stál jsem nohama na zemi, tlapy se zabořovaly do hlíny a hleděl jsem na svůj odraz v klidném jezeru. Tentokrát jako dospělý drak, který toho za sebou měl víc, než kolik by si jeden dokázal naráz představit. Ale já ještě nekončím, to ani zdaleka. Cítím, že osud pro mě ještě něco má nachystaného a se už těším, až mě vhodí do nového dobrodružství.