Má hlavička je celkem bystrá a zdání velmi klame. Pokud se vám zdá, že nikoliv, počkejte. Jednou to přijde a možná odhalíte, co se pod tím skrývá. Možná mne celou odhalíte, poznáte kým jsem. Jenže, k čemu vám to bude? O ano, stále jsem mládětem, ač fyzicky dospělá. Vždyť na tom světě jsem tak strašně krátce. V hlubinách mé osobnosti se skrývá zranitelné mládě. Můj rozum však nezapomíná na to, jak zranitelná jsem. Shází mi síla, což jsem nucena vyrovnávat jinak. V mém světě je špatné dávat na odiv slabiny. Vyrostla jsem v dračici, která se neustále učí. Jistě víte, jak nejlépe takové učení se probíhá.
Hry! Jistě, hry jsou základem výuky. A nejlépe se v něm praktikují teorie. Přizpůsobuji se svému okolí podle poznatků, abych jim mohla čelit. Všímám si mnoha detailů. Přiznejme si ale, že nikdo není neomylný. A detailů si upřímně všímám dle své vlastní potřeby, zvážení a zájmů či pocitů.

Jsem elegantní, většinu času dost vážná a své okolí hodnotím. Umím si postavit hlavu v okamžiky, kdy si něco nějak rozhodnu nebo zaškatulkuji. Pouze po delším čase přehodnotím. Svému okolí to však nepřiznám, že bych snad něco vzdala. K chybám se nikdy nevracím, nepřipomínám je a nehodlám si je připouštět. Prostě jsem si přišla k něčemu jinému. Mé zkoumání probíhá hrami. Hrami, kdy jsem na venek naprosto jiná. Škádlím, provokuji a dobírám si dotyčné i přes mou nevýhodu. Pravděpodobně i v případě, že by mi šlo o život. Mohu tak vypadat naprosto lehkovážně, bezstarostně, jako mládě, a přesto pod tím povrchem je něco jiného. Oči v určitých okamžicích prozradí mé pravé já, nad nějž pro plnění účelu nechávám vyjít na povrch hravé mládě. Ano, užívám si tyhle hry. Kdy si se svým okolím pohrávám a nejednám s ním vůbec vážně.
Narazím-li na nějaký objekt co mne zaujme. Předvádím se. Zkouším ho. Přesto pod tou slupkou jsem ostražitá, všímavá a rozhodná. K čemu se rozhodnu, to jen tak nepustím. Jako, když jsem byla mládětem. Prostě co nejde jedním způsobem, půjde vždycky i nějak jinak. Nenechám se přeci porazit. Je mi jedno jestli ostatní trpí, dokud netrpím já. Kdyby někde nějaký drak jiného zabíjel, nechá mne to v klidu. Maximálně tak budu zvažovat, čím se stejnému osudu vyvarovat. Ano, dá se říct, že jsem velmi pragmatická. Pragmatičnost znamená, že se myšlenky, nápady, ověřují v praxi, zda jsou prospěšné a pravdivé. Ta na nichž záleží jsou jen ta úspěšná. Ať už byl neúspěch jakýkoliv, jestli něco z toho přineslo úspěšný výsledek, pak je to výsledek. Ať to stálo cokoliv. Nezajímá mne, co si o mně ostatní myslí. A pokud mne budou podceňovat, oh tím lépe.
V jádru jsem rázná a před vším se mám na pozoru. Pozor na mne. Jestli si mne znepřátelíte nějakým činem. Vrátím vám to, i kdybych na to měla čekat dlouhé roky, než přijde vhodná chvíle k uskutečnění. Nezapomínám totiž tyhle okamžiky. A že ve svých cílech vytrvám, pokud se zažerou dost hluboko, o tom není pochyb. S vytrvalostí, tvrdohlavostí jsem se již narodila.
Pozor na tu mou hravou stránku. Nikdy u ní nevíte na čem jste. Často znamená, že vás testuji, že něco hledám nebo vás chci někam směrovat.
Přesto k zásadám patří i jistá věrnost. Pokud si u mne někdo něčím šplhne, něco pro mne učiní dobrého, vrátí se mu to. I když možná ne dle jeho představ. Pokud by mi někdo zachránil život? Pak dotyčnému zase pomohu v okamžik, kdy by byl na vlásku ten jeho. Pokud by však měl zemřít mou rukou pro něco co provedl, pro mé rozhodnutí, i tím se smázne dluh. Prostě ten čin neprovedu, upustím od něj s tím, že pro tentokrát měl štěstí.
Netrápí mne žádné svědomí.
Miluji sníh, led a chlad. Spadá k tomu i let ve vysokých výškách. Pokud se ocitnu někde mimo mé přirozené prostředí v němž jsem vyrůstala, mno prostě to řeší můj mrazivý dech. I na dobu spánku si jsem schopna v mě ne příliš přijatelném místě plamenem kolem sebe i pod sebou vytvořit svůj ledový val. Jen to mi dodá na jistém klidu. Nikdy však nespím naprosto hlubokým spánkem.
Stravu jsem zvyklá jíst syrovou, čerstvou dokud ještě stoupá párá tepla a samozřejmě tedy maso. Neživím se rostlinami. Nikdy jsem jinou stravu neměla.
Pokud budu zrovna v rozháraném období, tak má hravost postrádá většinu z toho tvrdého jádra a bývá více nefalšována. Tehdy jsem i lehce emočně labilní. Mohu být velmi rychle rozezlena a jednám neuváženě s horkou hlavou. Nebo příliš šťastná že bych se láskou rozdala, ale také snadno podlehnu smutku. Nikdy není jistota. Pozor na to, z lásky umí vzniknout obrovská nenávist.
Miluji otevřené prostory, mráz, výšky, vítr kolem sebe, volnost, svobodu. Mnohdy tak určitě usnu zasypána čerstvě padajícím sněhem. Skvělý je také lov a čerstvě zabíjená kořist s níž si prve pohraji, pokud mne něco nějak neroztrpčí či nemám náladu prostě rázně zabít okamžitě. Zabíjení kořisti okamžitě bez her s ní znamená, že spěchám, nemám čas, nebo mizernou, velmi mizernou náladu.
Můj strach často končívá překrytý agresí, takže často jdou ruku v ruce. Jeden stromový drak mi opravdu hodně ublížil. Jiný blázen mne zachránil. Ať už úmyslně nebo ne. Většinou tak opeřené draky beru za nepřátele. Hrozbu mé svobodě i životu. Po delším čase, kdy živé rány vybledly, mne přešla chuť na vše opeřené jít útokem. Chuť tomu vytrhávat peří a nepouštět si to k tělu bude převládat. V nejhorším stejně bafne touha zabít, pokud mi budete příliš brnkat na nervy. I přátelství bude problém, ale ne zcela nemožné.

Přátelství je něco, co neznám. Pomoc od jiných nechci a odmítám. I kdybych umírala, nepovím si o ni, nebudu ji chtít přijmout. Až s agresí k těm, co narušují mé výzvy, budu přistupovat. Výjimkou je, když se mi to hodí do plánů nebo tuším o způsobu, kterým jim to vrátím.

Kdesi přehluboko bych nejspíš uvítala společnost, kterou jsem doposud neměla, aspoň ne tu správnou. Nejspíš nad tím chybějícím dílem budu i smutnit, budu roztrpčena, ale nezbavím se svých vrstev s nimiž žiji a co mne dělají mnou. I když kdo ví, jednou možná přijdou tací, na nichž by mi mohlo chtít začít záležet, pustit si je blíž. Mnozí mohou tvrdit, že jsem hluboko uvnitř chladná a nic se mnou neotřese. A budou mít pravdu! Jde o to, že to zranitelné je tím obaleno tak moc pevně, až to nemá téměř prostor.

Aneb, stále sama sebe v mnohém neznám. Dost možná hledám a doufám ve společnost, tak jako jsem uvyklá na samotu. Je plno situací, které jsem nezažila. A změny patří ke všemu.

Všechno započalo početím, když se konečně Morosovi povedlo získat si svolení Deltane, kterou stále pokoušel a snažil se si ji všemožně získat. Samozřejmě, že se jí i předváděl, různě jí nadbíhal. Už mu bylo mnoho let. Chtěl něco trvalejšího po obrovském období samoty. Deltane obývala spolu s ním jeden určitý svět. Nebyl to dračí svět. Měl však svá velmi rozlehlá místa s extrémními mrazy. Velmi vysoká horská úbočí pokryta ledem a sněhem, vystupující až nad pár nižších polí mračen. On pobýval někde jinde, než se rozhodl pátrat po pověstech, mýtech o dracích z ledových plání. Tamní převládající rasa je brala za výzvu, postrach i zkoušku. Do extrémně mrazivých míst, s pro obyvatele řídkým vzduchem, za nimi nebyli schopni lézt. Tam se rozhodli mít doupě a bezpečný přístav pro začátek jejich potomstva. Deltane byla mladší. Pozornost Morose jí imponovala. Neskočila po tom však hned. Chtěla si prvně užít té jeho snahy. Nechat se překvapovat. Zkoušela, jak moc o ni stojí. Zda překousne i její vyhánění ho ze svého teritoria, jak moc jí ustoupí. Výsledek jí dělal radost. Později mi o tom vyprávěli. Než Deltane snesla vejce, přišel velmi silný mráz co šel ještě dál, než bylo v těch místech obvyklé. Rodičům to problém nečinilo. Něco však mělo vliv na snůšku. Skoro, jako kdyby jim tolik dětí někdo či něco, nepřálo a mělo to skončit naprosto jinak. Než byla všechna vejce venku, tak ta první byla skrz na skrz promrzlá. Deltane se obávala, že tak bylo z rozhodnutí bohů. Jak hluboký žal to v matce i tak vzbudilo. Jak by k takové ztrátě mohla mít začínající matka pochopení. Dva zárodky zmařeny hned v samém počátku. Pouze dvě poslední se zdála být normální a ne skrz na skrz ledem. Skořápka u nich fungovala naprosto správně. Dle matky to bylo buď milostí těch mocnější co se slitovali, aby ji neobrali úplně o všechno v tom nehostinném kraji, a nebo se jim prostě ta poslední vzepřela, když odvraceli pozornost majíc své dílo za vykonané. Utekla jejich pozornosti, pokud to nebyl jejich úmysl. O to větší starost mateřských pudů Deltane, jim byla věnována. Obě středně velká vejce s křehčí, velmi hladkou a lesklou skořápkou. Deltane z nich nemohla spustit svůj pohled ani na okamžíček. Přeci jen byl extrémní mráz. Nezbývalo jí, než přečkat do doby líhnutí a doufat, modlit se, žádat. Jako správná matka trpící ztrátou a možným zhroucením i té poslední naděje, nezapomínala ani na proklínání, hořekování, rozčilování a hrození. Jen aby aspoň nějaké žilo. Moros se o ni během té doby staral. Moudře se vyhýbal zmínkám o té ztrátě. Lovil za dva. Nosil jí pochoutky přímo pod nos. Rodiče občas promlouvali k vejcím. Slova a tóny. Díky neustálé přítomnosti dračice, k mláďatům uvnitř přeci jen něco z toho dorazilo pár dní. Tak, nakonec jsem byla jedním z těch vajec. Samozřejmě v dobu líhnutí se zjistilo, že i jediná schopná líhnutí. Staršího sourozence mráz stihl sežehnout tak zásadně, že během vývinu došlo nakonec k úhynu, nikdy se nevylíhnul.

– Vylíhnutí se –
Drala jsem se na svět z místa, které už mi nebylo vůbec příjemné. Bylo v něm těsno. Dokonce i vzduch už docházel. Zabralo mi to víc času, než by mělo. Sházela mi síla patrná pro mládě mého stáří. Rodiče mne povzbuzovali. V matce už pomalu hysterie z toho, že nebude mít ze snůšky nakonec nikoho. Namísto typického prasknutí skořápky, musela jsem si díru vydlabat. Skrz tu jsem dýchala ten čerstvý vzduch. Plný takové čistoty a neznámého chladu. Odfrkla jsem si a pokračovala. Nic mne od mého cíle nemohlo odradit. Chtěla jsem ven a také se tam i dostala. První na co jsem však zírala, byli dva obří a skoro na smrt vyděšení dospělí. Následovalo okamžité zmizení veškerého napětí. Bylo vystřídáno péčí, starostí, kontrolováním celé mé maličkosti, až mi to milé nebylo. A to hlavní, pojmenování. Otec nesl velmi světle modro-šedé zbarvení s bílou v očích. Matka velmi světle šedá, až stříbrná a oči tmavě šedé. Přesto byla tmavší o něco více, než já. Ano, já. Shledala jsem, že nesu stejnou barvu, jako mé okolí. Mou čistě bílou barvu měla prý jedna z babiček. V tu dobu mi to sice myslelo trochu víc, ale pořád jsem byla čerstvě vylíhlé dráče. Nechtělo se mi do snězení skořápky. Představovala pro mne poměrně znatelnější výzvu. Rodiče pro to stejně neměli pochopení.

– Růst a učení –
K mrazivému paprsku jsem se dostala velmi brzy. Nečinilo mi problém, mít ho v moci a chrlit opravdu velmi dlouze. I zuby už jsem měla. Postrádala jsem však sílu. Výdrží vynikám. Rychlost následuje s obratností v závěsu. Díky postrádané síle i přílišné lehkosti, měli rodiče velmi silné pochybnosti o mém přežití. Má vytrvalost je vždy vyvedla z omylu. S ničím jsem nechtěla pomáhat. Chtěla jsem si poradit sama. Pokud to nejde po jejich způsobu, musí to jít totiž i nějak jinak. Upevňovala jsem, rozšiřovala a zlepšovala svůj rozum. V mém světě totiž mimo skořápku vejce, je síla nedílnou součástí života, která slabší většinou připraví o život, pokud si s nimi jen nečiní co se jí zlíbí. Taková vyhlídka mne moc nelákala.
Tak jsem se naučila chodit, mluvit, lovit a létat. Jak jen jsem z toho byla nadšena tehdy. Obrněná trpělivostí pro svou slabost po fyzické stránce a číhat ve sněhu na nějakou drobnou zvěř. Otec mne k tomu byl nucen brát podstatně níž. Bylo tam vždycky značně tepleji. Místy jsem měla možnost vidět i barvy, které prostě nahoře nejsou vůbec zastoupené. Tehdy mi otec vysvětlil mnohem větší spektrum barevnosti. Víte nakolik se zvládne moudré, trpělivé dráče vyhrát s kořistí, než ji připraví o život?
Vždyť jsem byla jedináček. Krom svých rodičů jsem nikdy neviděla jiné draky, neměla jsem vrstevníky k společenskému životu a společným hrám. Kořist tak byla jakousi náhražkou. Stejně tak i její shánění. Samotný lov tak pro mne měl obrovsky velký význam.
Nové věci přicházely v příliš rychlém sledu událostí. Ty nejdůležitější úseky začátku. Konečně nastalo období, které mi přineslo delší dobu odpočinku od pracného plnění svých povinných a nutných schopností. Mohla jsem zlepšovat, tříbit své vlastnosti a vědomosti. Hodiny, hodiny sledováním zvěře, přirozeného prostředí, aniž bych se pohnula. Jaké bylo mé štěstí v tom faktu, že tenhle svět nehostí příliš draků, téměř žádné. Možná by mi takový pobyt dál od rodičů mohl vynést smrt, být to ve více osídlených místech, obzvláště s více draky. O takových místech mi rodiče vyprávěli velmi málo. Měla jsem na paměti vynechávat možnost setkání s přirozenými a inteligentními obyvateli tohoto světa. Zabili by mne totiž. Ve sněhové pokrývce mi mé barvy skýtaly dokonalý úkryt. Mnohdy využíván při pozorování zvěře. V tomhle světě mne nechali jen velmi krátký okamžik z našeho dlouhého dračího života. Můj čas s rodiči tak měl celkem rychlý konec. Jednoho dne mne rodiče beze slova vzali na jedno místo, kde mne zrádně strčili ze srázu. Nejvyšší bod v místě mého vyrůstání.
K mému překvapení jsem zřejmě proletěla do světa mne zcela cizímu. Nikdy, nikdy už jsem je neviděla.
Cesta zpět už neexistovala. Ať jsem obletěla zasněžený masív, kolikrát jsem jen chtěla. Rodiče a známé doupě nebyli nikde k nalezení. Sníh naprosto bez poskvrnky. Samotný vítr mne nakonec strhl pryč od toho místa. Prohodil mne svou silou skrz mračna pode mnou, až jsem se po tom propadu vzpamatovala mnohem níže. Pod sebou naprosto jiný kraj, než co jsem pamatovala.
Byla jsem opuštěna v cizím světě. Ztracená a sama.

– Nový domov –
Nikdy jsem neměla možnost potkat jiné draky a cizí kultury. Rok jsem se snažila motat jen kolem místa co mi hořelo takovou známostí. U mrazivého masívu. Vítr mne však měl tendence neustále zahánět. Jako kdyby mne nutil jít dál a poznat tento svět. Jistě že se mi vůbec nechtělo. Po nějaké době jsem se začala zabývat nakonec i tím pozorováním věcí kolem. Je jedno na jak dlouho, klidně i na týden jsem si byla schopna lehnout, zařídit si zapadnutí sněhem a poté vykukovat ven. Nepozorovaně jsem sledovala obyvatele toho světa. V tomhle okolí byla jen zvěř. Vždy jsem však z dálek slýchala řev. Mnohým mi byl známý. Tak nějak mne k sobě táhl. Trvalo dlouhé měsíce, než byla má tvrdohlavost nahlodána natolik, že jsem své rozhodnutí změnila. Vyrazila jsem ostražitě do toho světa. Opouštějíc známé místo. Osobnímu setkání s těmi, kteří ten řev vydávali jsem dosud nedošla. Vyhýbala jsem se mu moudře i přes tu užírající zvědavost a touhu po poznání, po společnosti. Samota je totiž všelijaká, ale skýtá i bezpečí před neznámými hrozbami. Vždy jsem měla snahu držet se při ledu, sněhu a mrazu. V dobu opuštění masivu, síla vyhánějící mne od mě líbivého a přirozeného prostředí, zmizela. Polevila. Podporovala mne v mém postupu. Jako kdyby mne vítr za to na oplátku občas pochvalně hladil. O ano, vydržela jsem na tom místě velmi dlouho, než jsem vyrazila dál. V tichu a společnosti pouhé divočiny s neutuchajícím foukáním větru.
Jednou mi mé štěstí došlo a vše se změnilo. Ochranná ruka je ta tam. Vítr už není tak spolehlivým společníkem, jako doposud.

– Město draků i dvounožců –
Při mých toulkách došlo k jisté tragédii. Jde o okamžik, který svým příchodem i odchodem ohraničil další můj velmi důležitý poznatek. Poznala jsem na novém místě nějaké dvounožce, z nichž velká část byla nepřátelská, ale vypadali možná inteligentně. K vidění byli i draci zcela jiných plemen. Mne do té doby vlastně zcela neznámá. Draci z toho místa s nimi buď spolupracovali, zotročovali se či spolu válčili. Zcela s klidem i drak proti drakovi. Spousty z nich si již vůbec nevybavuji, ale uvízlo mi v paměti mé zotročení, mučení i málem má vražda. Mnohé z toho měl na svědomí opeřený drak, který byl mým mučitelem , majitelem i šílenou první láskou. Grawle se jmenoval. Doposud netuším, jak jsem se mohla zakoukat do toho, kdo mi právě zkoušel rvát srdce z těla ven. Možná šílenství vzniklé tou samotou nebo situací. Mé snahy zapadnout a stát se třeba součástí toho místa vyšly vniveč. Povedlo se mi jim zdrhnout. Pohyb s pouty byl dost obtížný, natož mé zranění z doby, kdy se mi Grawle drápal spáry po srdci. Držela se mne taková zloba a nenávist vůči němu. Chtěl mé srdce, mé šupiny a můj život. Nevím tedy zda to bylo štěstí, že mi cestu zkřížila skupina draků, jejichž jména buď vůbec nezazněla, nebo mnou nebyla zapamatována. Byl tam stromový drak, který za celou dobu vůbec nepromluvil. Místo mluvení projevil zájem o má pouta. Nakonec jsem mu zkusila důvěřovat v jeho chtění po zřejmě ničení řetězů. Opravdu zničil řetěz, takže jsem byla ještě volnější. Ta skupina draků měla nějaký plán. Stala jsem se jeho součástí v touze po pomstě vůči Grawlemu. To vyústilo v dobrovolný návrat k těm co mne obrali o mou svobodu za doprovodu další ledové dračice. Místní velitel města chtěl mou popravu, stromový co mne osvobodil tam začal provádět šílené věci. Zřejmě ve snaze dát příležitost zajatcům. Město jsem opustila ještě než mne mohlo stihnout cokoliv horšího. Až časem mne opustila touha chtít zabíjet opeřené draky sotva je zmerčím.
Přesto vše mi zůstalo spojení jakýchkoliv draků, kteří mají peří s potřebou vlastnit mé šupiny či jakékoliv jiné části mého těla.

– Informace o sousedství mého domova –
Ještě jeden bod z mé minulosti v jisté lokalitě je, když jsem potkala dva draky na poušti. O ano na poušti. Tehdy jsem netušila co ta rozpálená věc pod mými tlapami je. Ti co jsem potkala byli součástí nějaké dračí skupiny, která údajně nesla jméno Slunce. Po té lapálii se skupinou draků, která mne málem stála život, mne to netáhlo jít to prozkoumat. Bylo to tehdy ještě stále jaksi čerstvé. Ti dva byli i tak vítaným zdrojem informací, které mi sházeli. Setkání mělo krátkého trvání. Přiletěl pro ně někdo a cesty se rozešli.

– Hledání nového domova –
Přišla doba, kdy jsem se opět dala na cestu do neznáma, protože to s tímhle domovem vypadalo dost špatně. Pro mou nedůvěřivost na první setkání jsem si držela od dalších draků při té výpravě odstup, když to bylo v mých možnostech. Než naleznu svou novou oblast. Nový domov. Během letu se mi dostalo pár jen letmých útržků zkazek o nějakém místě, které bylo ve směru mého letu. Z mnoha slyšených jmen zaznělo nejčastěji asi Helvanir.