Ijumi bylo od mala vštěpováno do hlavy, aby se chovala rozumně, vznešeně a téměř až povýšeně. To proto, že v její domovině byl drak považován za božstvo a jejím úkolem, stejně jako úkolem každého draka z jejich společenství, bylo tuto iluzi podporovat. Museli být neustále nad věcí, hovořit moudře a vždy perfektně vypadat. Draci se chovali podle této šablony, až ji někteří přijali za vlastní. To však nebyl případ Ijumi. Kvůli problémům při jejím vylíhnutí byla považována za slabou, malou a celkově nedokonalou, a když na ni celé společenství pohlíželo, jako na něco míň, mohla se snažit předstírat opak, tak, jak to po ní chtěla pravidla, ale těžko tomu sama uvěřila. Díky tomu se však naučila, nedávat některé věci najevo. Držet jazyk za zuby a chovat se tak, jak se od ní v dané chvíli očekává. Ač by to znamenalo spolknout pár urážek nebo někomu ustoupit.
Nenechte se ovšem mýlit. Ačkoli dračice dokáže spolknout svůj názor, pokud je výhodnější mlčet, rozhodně sebou nenechá bezdůvodně zametat. Umí být pěkně drzá, neústupná, a pokud jí opravdu rupnou nervy, tak i pěkně zákeřná, či pomstychtivá. Do rvaček se však nepouští. Je si vědoma, že jako bojovník stojí naprosto za nic a přece se nenechá od někoho zmlátit. Ne, raději svou pomstu odloží na správný čas.
Takový scénář je však opravdu vzácný. Většinu času se Ijumi chová přátelsky a smířlivě. Snaží se být empatická a málo kdy někoho odsoudí na první pohled. Ze zkušenosti ví, že dračí dušičky mají spoustu vrstev, a když se pár z nich odkryje, často se odhalí úplně jiná osobnost, než se na první pohled zdá.
Ijumi je také velmi zvědavá. Ráda zkouší nové věci a poznává nové draky a jejich zvyky. Všechny vjemy nasává jako houba, ať už jde o zábavu, způsoby řešení problémů, rady nebo názory. A to ať už se ji zdají hloupé, či nikoli. Vlastně by byla schopná vyslechnout si teorii o ploché zemi, načež by ještě poděkovala za zajímavý, nový pohled na věc.
Je také velmi soutěživá. Už jako malá se snažila neustále dokazovat, že je stejně dobrá, jako její vrstevníci. Proto nesnáší, když někdo tvrdí, že něco nedokáže a to i v případě, kdy sama ví, že to skutečně nedokáže. I v takové chvíli danou věc potřebuje alespoň zkusit.
A v neposlední řadě Ijumi miluje akci a pohyb. Létání je její vášní a čím dál víc si užívá výhody adrenalinu v žilách. Začátek jejího života byl dost nudný a ona tak neodmítá žádné nové dobrodružství. Sice není pravda, že by se bezhlavě vrhala do nebezpečí. Ovšem miluje pocit, kdy její pomoc přispěla k vyřešení problému, ať už se jedná o konflikt, hádanku, či nějaký úkol. K tomu patří i fakt, že se často snaží úkol vyřešit originálním a co nejprostším způsobem, což zahrnuje například kladení pastí.
Poslední zajímavostí je Ijumina kreativní stránka. Jako malá často poslouchala zvuky zvířat, ze kterých přebírala melodie a tvořila tak vlastní vymyšlené písně. Občas tvořila i obrazce z čar v písku nebo kamínků. Prostě cokoli, čím se mohlo osamělé, nudící se dráče, bez zkušenosti s lovem, zabavit.

Jaro je období v roce, kdy se vše opět probouzí k životu po dlouhé zimě. Rostliny zelenají, mláďata přichází na svět. Zdálo by se to jako dokonalé načasování pro ten nejlepší start do života. A přesně v to také doufala mladá dračice, jejíž první snůška se právě měla začít líhnout.
Bohužel, ne vždy jdou věci podle plánu. Na jednom ze tří vajec se v průběhu zimy začaly objevovat zvláštní tmavé skvrnky, které se postupně zvětšovaly. Zkušená matka by nejspíš ono vejce z hnízda dávno odstranila, aby tak neohrozila zbylé potomky. Tato nezkušená dračice však stále doufala, že dráče uvnitř skořápky žije. A tak jej nechala s ostatními, dokud si nevšimla, že se skvrna objevila i na druhém vejci, které leželo hned vedle.
S těžkým srdcem infikované, a nejspíš již dávno mrtvé vejce z hnízda odstranila. Otázkou však bylo, zda je už i pro druhé dráče pozdě. Flíček na skořápce nebyl velký a datum líhnutí se blížilo. A tak se nakonec rozhodla, dál zahřívat obě dráčata.
První se vyklubalo bez problémů. Druhé si však dávalo na čas. Dle pohybu uvnitř bylo jasné, že také žije. Ovšem bude mít dost sil rozbít skořápku? Infekce v posledních pár dnech inkubace Ijumi vysílila. Ta se však nakonec prodrala na svět v polovině března. O tři dny později, než její sourozenec. Byla o poznání menší a slabší, ale jinak vypadala v pořádku.
Svět, ve kterém se Ijumi ocitla, nebyl takový, jaký by čekala většina draků. Jejím domovem byly tři vedle sebe ležící ostrovy, izolované od zbytku světa. Rozsáhlé hory, údolí, bezpočet lesů, luk a vodních ploch z nich dělalo dokonalé místo k životu. Ovšem když drak zamířil k moři, široko daleko byla jen voda. Ani po pár hodinách letu nebyl v dohledu žádný ostrůvek, kde by si mohl odpočinout. Možná tu kdysi byly. Ty časy už však dávno minuly.
První hejna, která se sem dostala a zdejší ostrovy osídlila, se skládala z výborných letců a bojovníků. Byli to houževnatí draci, schopni přežít ty nejhorší podmínky. Skuteční vládci nebes. Museli takoví být, aby zvládli náročnou cestu přes moře.
Ukázalo se také, že tyto izolované ostrovy nejsou zcela neobydlené. Jeden byl prošpikován množstvím malých, či větších osad, v nichž žil bezpočet domorodých kmenů. Nebyli nijak vyspělí. Žili v souladu s přírodou, nedotčeni žádným větším pokrokem ze zámoří. Ovšem, bylo jich hodně. Pro nebeské draky, bez možnosti chrlení ohně, tak stále představovali riziko.
Aby mohli ostrovy osídlit úplně, bylo třeba se jich systematicky zbavit. Ve velkých přesilách tak začali likvidovat vesničku po vesničce dřív, než lidi napadne se spojit. Rychle však zjistili, že pro domorodce bylo vzezření draka něco tak děsivého a nadpozemského, že jim začali přisuzovat až božské síly. Stačilo pár osad srovnaných se zemí, aby se začaly objevovat sochy a oltáře s obětinami ve snaze si draky usmířit.
Když draci zjistili, že se lidé ani nesnaží bojovat, nechali se uchlácholit komfortem, jež jim toto uctívání přinášelo. Místo boje o zabrání ostrovů, kdy hrozilo, že se lidé začnou nakonec bránit, převzali roli božstev a usídlili se na zbylých dvou ostrovech. Potírali jakoukoli lidskou snahu o expanzi za jejich hranice a nechali se rozmazlovat množstvím zvířecích obětin.
A tak čas plynul. Generace se střídaly a z bájných, houževnatých pánů nebes se staly… zhýčkané ještěrky. I hraní si na bohy sebou neslo několik úskalí. Nepřicházelo v úvahu, aby lidé spatřili jakoukoli slabost. Nebo snad cokoli, co by draky byť jen náznakem přiblížilo ke zvířatům. Museli být dokonalí. Bohové si nehraji, necvičí se v boji. Neloví, nebo jen tak nepoletují kolem. Jsou vážení, vznešení, moudří a nejlépe musí působit, že všechny věci, ve kterých se nemohou cvičit, zvládnou levou zadní i tak.
Samozřejmě, že obětiny od lidí nedokázaly nasytit celé hejno. Aby se tak nemohlo stát, že by draka někdo spatřil při lovu, naučili se zdejší draci využívat různých pastí, které lovily za ně. Čím více si draci dokázali život zjednodušit, tím byli považováni za moudřejší.
K takovému myšlení byla vedena i mláďata od útlého věku. Navíc byla učena správnému vystupování a vznešené mluvě. Čím dříve se to do jejich malých hlaviček začalo vštěpovat, tím větší byla šance, že si podobné chování vezmou za své. Onen božský komplex pak často nebyl pouze předstíraný. Spousta draků mu začínala skutečně věřit.
S Ijumi to však bylo jiné. Už okolnosti jejího vylíhnutí byly považovány za nedokonalé. Byla malá, slabá… spousta draků si šuškala, že je snad i poznamenaná nemocí. Má křivé nohy, nebo nedovyvinutá křídla, ač to nebyla pravda. Její matka si vyslechla spoustu kritiky, že takové vejce vůbec nechala vylíhnout. Ijumi si tak od mala připadala jakkoli, jen ne božsky. Ač svého bratra nakonec dorostla a zdálo se, že je naprosto zdravá, tato nálepka nedokonalosti na ní zůstala a s ní i předsudky. Její vrstevníci se ji stranili a ona tak volné chvíle trávila sama.
Brzy ji to však přestalo trápit. Když byla sama, nikdo ji nesoudil. Trávila spoustu času v lese, kde často jen ležela, a nechala svět plynout kolem sebe. Pozorovala zvěř hrát si, bojovat, nebo lovit. Už jen jejich sledování ji přinášelo pocit adrenalinu, který ji rozechvíval tělo. Nejúchvatnější však bylo sledovat plátky při letu. Ano, samozřejmě, že i ona se jako drak učila létat. Ovšem nikoli pro vlastní potěchu.
Jak dračice rostla, brzy ji přestalo stačit být pouhým pozorovatelem. V odlehlých horách našla táhlou propast, dostatečně skrytou, aby zde mohla trénovat svou vzdušnou akrobacii. Když přestala stačit i ta, místo spánku se v noci kradla na oblohu, kde zmizela nad mraky. Klouzala po větru nad rozlehlým oceánem a broukala si melodie, které často sama vymýšlela.
Ač se Ijumi snažila ve výuce svým vrstevníkům vyrovnávat, její tajnůstkářství, zvědavost a energická povaha ji odcizovaly stále víc. Hyperaktivní dráče, které je třeba stále krotit, aby se chovalo vznešeně, představovalo problém a tak, i přes snahu se Ijumi málokdy setkala s chválou.
Nejprve ji to mrzelo. Pak štvalo, až to nakonec začala úspěšně ignorovat. Když už měla nálepku problému, horší to být nemohlo ne? Začala se tedy svým zájmům věnovat naplno. Zkoušela sama lovit zajíce. Stále více se zdokonalovala v letu, a dokonce se začala zajímat o lidská obydlí. Domorodci měli spoustu zvláštních zvyků. A hlavně písní. Ty Ijumi učarovaly a sama se párkrát přistihla, jak si tiše brouká spolu s nimi. Byly to malé světlé chvilky v jejím jinak šedém životě.
Do chvíle, než se náhodou prořekla. Jen málo draků mělo dovoleno pohybovat se poblíž lidských obydlí. Když se tak rozkřiklo, že naprosto nedokonalá Ijumi mohla být spatřena a narušit tak celou iluzi božství, na které zdejší draci tak neuvěřitelně dřeli, teprve nastalo peklo. Z nepříjemných pohledů a poznámek se stala neskrývaná nenávist. Šikana, před kterou nebylo možné utéct. Stala se vězněm svého vlastního společenství. Hlídaná ve dne v noci, aby ji náhodou nenapadlo opět lézt, kam nemá. Frustrace uvnitř dračice rostla. Nebyla vítaná, ale nemohla odejít. I kdyby chtěla. I kdyby utekla, nebylo kde se skrýt. Ostrovy nebyly dost velké, aby ji nenašli maximálně do pár měsíců. A ona věděla, že by ji nenechali být. Ne, dokud byla šance, že je prozradí. Tohle nebyl domov. Neměla tu zastání. Ani její matka nemohla nic říct, aniž by chtěla obrátit nenávist i k sobě.
Jediná šance byla zmizet nadobro. Ijumi věděla, že díky svému tréninku je rychlejší a vydrží letět déle, než zbytek draků ze společenstva. Kdyby se vydala nad moře, dlouho by ji nesledovali. Jenže kam dál? Nakonec i jí dojdou síly a prostě spadne do moře. Pořád to však bylo lepší, než představa, že zbytek svého dlouhého života prožije tady.
A tak se nakonec, v nestřežené chvíli, skutečně vznesla k oblakům a vydala se k obzoru. Jak předpokládala, daleko ji nesledovali. Zjevně předpokládali, že se dračice nakonec bude muset vrátit. To ale Ijumi neměla v plánu. Při svých nočních letech občas potkala putující hejna. Když i ona dokázala přeletět oceán, pak to jít muselo. Vzlétla do dostatečné výšky, aby ji vzdušné proudy cestu ulehčily a nechávala se unášet daleko od svého domova.
Takto putovala několik dní i nocí, než naprosto hladová, unavená a slabá spatřila na obzoru před sebou siluetu pevniny. Téměř k ní ani nedoletěla. Ale vítr, jakoby ji při této cestě sám pomáhal. Alespoň nad tím tak ráda přemýšlela. Měla štěstí. Jakmile se dostala na zem, zjistila, že o zdroje vody tu není nouze. Konečně se tak mohla pořádně napít a několik hodin se vyspat. S jídlem to však bylo horší. Nezkušená Ijumi několik měsíců žila pouze na kořisti o velikosti králíků. Na srnu si netroufala. Zato některé ptáky dokázala chytit i v letu.
Její nový život byl tak plný adrenalinu, jak snila. Byla volná. Ovšem za to platila krutou daň. První rok ji v žaludku kručelo téměř neustále. Hlavně první zima byla krutá. Pokud Ijumi nesháněla jídlo, spala, aby ušetřila energii.
Ovšem také se ji povedlo zjistit, že ostrov je obydlený. Byli tu i jiní draci rozlišných plemen. Někteří přátelští a nápomocní, jiní ne zase tolik. Často se však před ní skloňovalo jedno jméno. Raken. Obávaný drak, z obávaného společenství, kterému je dobré se vyhnout.
To znělo dost jednoznačně, tedy dokud se Ijumi neseznámila s Ókeray. Silnou, rozumnou a přátelskou dračicí, navíc Rakenovou tehdejší kamarádkou, která k onomu společenství patřila také. Seznámila ji nejen s oním obávaným ohnivákem, ale rovnou i s tehdejší vůdkyní společenství, která ji posléze nabídla členství. To vše se stalo za tak prazvláštních podmínek, že sama Ijumi nechápala, zda to byla náhoda, nebo ji tuto cestu někdo nalinkoval do osudu. Nicméně díky tomu našla novou rodinu a domov, kde se konečně mohla začít naplno zdokonalovat ve své dračí přirozenosti. Z Rakena a Ókeray se stali její nejbližší přátelé a zbylí, často dost nerudní členové, se ukázali jako nepochopené, životem zmučené duše, co spolu neumí komunikovat. A v tom dračice spatřila svůj cíl. Nebyla nijak strašlivá, ani neuměla bojovat, ale uměla pozorovat a mluvit. A tak se začala ptát a poslouchat problémy druhých, aby je mohla zkusit pomoci vyřešit a zlepšit tak celkové vztahy mezi členy společenství.
Zdálo se, že se v jejím životě vše v dobré obrací, než přišla na jejich zemi katastrofa, kvůli které byli nuceni všichni obyvatelé opustit své domovy a ona se tak opět ocitla na dlouhé cestě. Tentokrát však nebyla sama. Tato událost její nově nabytou rodinu snad ještě více stmelila. Její blízké přátelství s Rakenem a Ókeray přerostlo v něco hlubšího a ona si uvědomila, že už nehledá perfektní domov. Protože dokud zůstane se svým společenstvím, bude spokojená kdekoli. I v nové zemi, kterou nakonec spatřili v dáli.