Dekády, napříč kterými žila nejsou jedinou věcí, která vás zaujme při prvním pohledu na poměrně starou dračici. Dračí roky se počítají jinak, alespoň v jejím rodu, kdy patřila mezi mladé dospělé, avšak již ty zkušené dračice.
Zažila spoustu nepříjemných chvílí, které se na její duši podepsaly s výraznými jizvami. Je však klidná, hodná a velmi rozumná. Někdy jí uvažování může trvat na první pohled déle, ale je to jen výsledkem důkladného procházení. Draci v její přítomnosti musí nést spoustu trpělivosti, než se dočkají vyhotovení výsledku, často by mohlo jít i o minuty, než k vám dopraví plnohodnotnou myšlenku.
Dračice, byť není žádný velký záporák, se však umí ohradit, vyjádřit svůj názor a dát vám najevo, že vaše jednání není správné. Pakliže by šlo o spor, nebude se hádat, ale důrazně s vámi situaci projednávat, má již svůj věk a s ním i úroveň, jak situaci řeší.
Ráda naslouchá ostatním drakům a dělá jim oporu. Může mít někdy i “babičkovský” zájem o to, jak se vám doopravdy daří a v případě nutnosti vás dokáže vždy dobře podpořit. Není to však jen tak, někdy vám předá životní příběh s potřebou, abyste si sám zjistil, co se tím vlastně snažila říct.
Koi dokáže být někdy i lehce vyčůranou dámou, která vás nasměřuje k tomu, co chce a jelikož má zkušenosti poměrně dost, ti méně zkušení to zkrátka nebudou mít možnost tak docela vytušit. Samozřejmě, že se jí to i někdy nepovede.
Umí poměrně dobře vtipkovat, je to však humor postarší generace draků, a tak jej někteří mladí nemusí tak docela chápat.
Ačkoliv působí jako bezstarostný tvor, pravda je taková, že často hledí na vodní hladinu či se jí nechává unášet a u toho přemýšlí nad tím, co vše prošlo jejím životem. Příliš konkrétně se o něm nezmiňuje, ale pokud budete pozorný, neunikne vám, že dračice si zažila i peklo, které však nebere zas tak vážně. Dle jejích slov to je: “součást života a toku řeky.”
Každý tón jejích písní, každé jemné pohupování vody je ozvěnou historie, připomínkou lekcí, které se naučila, a moudrosti, kterou předává mladším generacím. Má ráda cokoliv spojené s vodou – déšť, louže, řeky, jezera… A také využívá jeden ze svých oblíbených “perků”: světlušku. Hra se světlem jí nejen pomáhá při lovu ryb, ale zároveň je to jakýsi rituál, dědictví rodu, připomínka dávných dnů, kdy se její předci podobně spojovali s vodním živlem. Světluška jí umožňuje osvětlit světlé části těla a hrát si s proudem vody tak, aby se stala jeho součástí.
Sto padesát let života zanechalo své stopy: její šupiny mají jemné pruhy a odlesky, oči odrážejí hlubokou paměť, a přesto je její přítomnost hmatatelná – jako tichý proud řeky, který spojuje minulost, přítomnost a budoucnost. Každý tón jejích písní, každé jemné pohupování vody je ozvěnou historie, připomínkou lekcí, které se naučila, a moudrosti, kterou předává mladším generacím.
Koiryūke není jen starou dračicí – je strážkyní rodové historie, nositelkou písní, tajemství a zkušeností, které se staly legendou nejen mezi draky, ale i v srdcích těch, kdo se odvážili sledovat její stopu.
Není jen starou dračicí – je strážkyní rodové historie, nositelkou písní, tajemství a zkušeností, které se staly legendou nejen mezi draky.

Kapří písně
Příběh tohoto vodního tvora nezačíná tak docela typicky pro dráče. Rod, z něhož tato dračice pochází je ze světa, který se lehce přirovnává ke světu našemu. Je to jistá legenda pro místní lid a taktéž atypický rod, který značně zahýbal tokem energií v ekosystému. Poněvadž jde o společenství, dávno založené draky z vyšších vrstev. Moudrá a inteligentní stvoření, která však byla brzy odkázána osudem plout do hlubin, které se staly jejich domovem.
Nebyli přímo považováni za potomky nám známých Koi kaprů, ale jejich zbarvení tomu často naznačovala a poukazovala na tuto skutečnost. Draci se přizpůsobili dokonale vodnímu životu a její rod u vodního zdroje trávil spoustu času. Nebyla to ojedinělá věc, která by pro dračici byla tak tradiční, patřil k ní i fakt, že jejich znakem bylo přijetí vejce jistým “rituálem”, při kterém skořápku potřeli specifickými barvami, vždy kombinací zbarvení rodičů.
Barvili ji tak, aby vypadala jako jikra a splývala lépe s prostředím, ve kterém ji skrývali. Jednotlivá vejce byla vždy pečlivě opečovávána. Rodiče svým potomkům zpívali i písně řek a jezer. Byly to dlouhé, táhlé tóny, které však byly natolik specifické, že jejich pozornosti se dostalo i u osadníků, kteří si těchto mohutných tvorů zvykli. Vzhledem k jejich vyspělosti se pokusil lid s draky sjednat dohodu, ale jak už tomu bývá, byli zrazeni.

Rodinní příslušníci
Jednotlivá vejce začala mizet a s nimi i radost a kladné vztahy s okolím. Draci se začali vzpouzet a s nimi i zmíněné dráče, tedy ta, o které je tento příběh psán. Koiryūke byla prvorozenou dcerou dračice Koharyūke, která měla vždy výrazné červené znaky na světlých šupinách. Zatímco otec byl znatelně větší a mohutnější samec, který měl pouze tři výrazné fleky, které byly ostatními barvami Koi. Každé jméno těchto draků symbolizovalo jejich zbarvení, a tak je snadné si určit, jaké kdo měl.
Rodina držela pospolu, ať už byli časem odtrženi od sebe či nikoliv, zkrátka vždy měli velmi silné pouto, které zapříčinilo, že dokázali obstát nájezdy lidí, kteří hodlali odnést další vejce. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jejich domov – odmítali místo opustit. Bylo propojeno až příliš s předky a jejich minulostí, že si jej zkrátka hodlali bránit do poslední chvíle.
Dalším sourozencem byl jediný bratr, který se vylíhl až deset let po Koi. Bekkoryūke byl zdatný samec s jednobarevným podkladem černých, velkých skvrn. Zbarvením a tvarem halvy byl více po matce.
Mladší sestra, Ōgonryūke, byla z trojice sourozenců tou vždy nejméně výraznou, kdy se však jako jediná dokázala lesknout v podobě metalických tónů; zlatá, stříbrná, platinová.

Zánik
Jak už bylo zmíněno, rod bojoval s lidem a stával se jejich zajatci čím dál tím víc. Bylo proto nutné, aby se po pár letech, kdy společně válčili proti jednotlivým osadníkům, utekli. Nevěděli kam. Doposud pevná pouta se začala trhat a přicházely i první konflikty, které přinášely oběti.
Draci, byť žili doposud spořádané životy plné radosti a jistých přání, symbiózy, se začínaly mezi sebou vraždit a stávat poměrně nevyzpytatelnými.
Petičlenná rodina tomuto “prokletí” však unikla. Dokázali se naučit být zde jeden pro druhého, a tak byli pouze mezi sebou silně loajální. Pouta byla pevná, nebyl čas na konflikty. S tímto však přišla nová kapitola, cestování.

Nové toky
Toky a řeky nebyly jediným místem, ve kterém rodina převážně vždy žila. Měla možná křídla, ale snažili se přebývat vždy a pouze u vody, která jim sloužila a uměli ji i perfektně číst. Byli však už jen menší skupinou, která cestovala světy a putovala s časem různými událostmi, ale důležité bylo, že nyní uměli být spolu.
Život se i pro dámu, o které tento příběh je, začal měnit. Skrz již několikáté desetiletí jejího života se stala první zásadnější událost, která ji poznamenala, a tou byla ztráta rohů. Podivná noc byla tím osudným důvodem, který ji odeštval od rodiny. Setkala se poprvé s nepřítelem, který jí byl převyšujícím protivníkem a cena útěku byli její oba dva rohy.
Ten moment pro ni byl velice silný. Snažila se bránit, ale... sotva uhýbala a drak, podivného vzhledu, tmavých šupin, pro ni byl tím posledním stínem, který tu noc spatřila.
Probudila se až dalšího dne, potom, co ji našli její drazí sourozenci. Nejmladší sestra už dokonce stihla splodit potomka s drakem, zbarvením jim podobným. Jmenoval se Attio.
Nový přírůstek, a tedy i první neteř Koiryūke

Ztráta
Vzhledem k rychle plynoucímu času a okolnostem, přišlo i na první ztráty z rodiny. Šlo o jejich matku a otce, draky žijící dlouhá léta, dokonce i dvě staletí, kteří byli natolik slabí, že časem byli odevzdáni vodě.
Věřili, že voda bere a dává. Tak jako příroda, se kterou vždy draci žili v symbióze.

Sto padesát let
Nyní, sto padesát let po svém narození, byla Koiryūke sama žíjící pamětnicí a urostlou dračicí. Její šupiny nesly jemné stopy času, oči odrážely hlubokou paměť a moudrost, kterou lze nasbírat jen po staletích. Vzpomínala na všechny roky cestování, ztrát, bojů i radostí; každé z těchto období jí vtisklo stopy do srdce i mysli. Avšak, přišel moment, který změnil její život, zas a znovu.
S Attiem a mladšími draky sdílela nejen zkušenosti, ale i písně – nyní delší, hlubší, plné historie a varování. Její hlas, kdysi jen ozvěna řek, se stal nositelem času, který pozoroval svět a učil jej vytrvalosti, pokory a síle rodiny.
A přestože Koiryūke ztratila rohy. Což je jejím jedním poznávacím znakem, kromě výrazného zbarvení. Byla pro nový rod už již světlem a stínem, ochráncem a učitelkou, pamětí svého rodu a ochránkyní všech, kdo se odvážili následovat její stopu.

Nový svět
Její blízcí ji vyslali s mláďaty, kterým nyní bylo okolo třiceti let. Měla je učit pořádně lovit, poněvadž v jejich kultuře byli stále považováni za mladé draky. Potřebovala alespoň prozatím najít nějaký směr, nebo alespoň cíl.
Byla to však chyba, se kterou se od rodiny poprvé a naposledy odtrhla. A tak začala její cesta zde.