"Žádný velký duch není bez trošky bláznovství.“ - Seneca
Tohle stvořeníčko, které prakticky jde skoro popsat jako hopík, je opravdu veselé povahy. Možná to ani nepůjde poznat, neb s cizími si toho nemá, co říct a kontaktu s nimi se vyhýbá. Mezi známými a dobrými přáteli je však ukecaná a ráda je baví svými vtípky. I tak je stále introvert a nevyhledává přímo společnost plno draků. Raději si drží u sebe jen své blízké. Poučila se z několik přešlapů z minulosti a ví, co všechno si může dovolit a kdy se má raději zdržet a mlčet. Umí být potichu, pokud je ta potřeba. Nijak neničí smutnou atmosféru a nemění téma, dokud to není nutné.
Oplývá empatií, a to i k lovné zvěři, co by měla raději jíst než přemýšlet nad jejich životem. Nerada loví mladé kusy a matky. Pomáhá raněním, naslouchá a ráda poradí. Je to takový věrný přítel, kterého chceme někdy v životě mít. Je věrná ke všem, a i tajemství od úplně náhodných kolemjdoucích si ponechá pro sebe. Nese to se sebou i trochu riziko, že občas toho má na svou malou hlavu už tolik, že se z toho složí a potřebuje být chvíli sama. V klidu si to vyříkat sama se sebou nebo se někomu jinému zase svěřit. Teprve časem přišla na to, jak potřebný je být tu pro druhé a nespoléhat jen na sebe. Stále se ze svých chyb poučuje a zlepšuje se.
V životě nikdy nepoznala moc silné přátelství či lásku. Ne, že by ona byla špatná kamarádka, ale vždycky si druhá strana našla nějakou lepší náhradu a vyměnila ji. Lee tak je sice věrná, jen nemá být komu. Jistě je tím, který všechno hodně prožívá a city dává najevo, ale nemá je komu opětovat. I po několika nezdarech ji to nijak nezměnilo a stále se těší, až konečně nastane její čas. Kdy konečně bude mít svou nejlepší kamarádku na šílené nápady anebo partnera, co by s ní při svitu měsíce usínal bok po boku.
A proč je vůbec hopík? Lee má neustálou spotřebu si při chůzi poskakovat, chodit pozpátku, vrtět ocasem či chodit po špičkách. Skoro nikdy nechodí jen zcela v tichosti či normálně jako každý druhý drak. Ona potřebuje stále něco dělat. Vydrží chvíli postát, pokud by měla, ale jakmile má zase volno, klidně si vyšplhá na strom a začne přeskakovat z větve na větev. Pak se pověsí za ocas, bude se houpat na něm. A i to ji přestane za nějakou dobu bavit a vymyslí si něco nového. Udržet ji v klidu je prostě složité, ale není to nic nemožného. Pokud ji však u toho zachytíte, kdy bude vyvádět nějakou takovou šílenost, nejlépe to ignorujte.
Co se týče jejího stylu boje, je naprosto jedinečný. Když už k souboji dojít prostě musí a neexistuje jiná cesta, tak postupuje následovně. Nejdříve svého protivníka unaví a teprve poté začne pořádně se rvát.

I. Zrození
Krajinou vládla zima a chlad. Teplota rychle klesá do hodnot hluboko pod nulou, nikde v lese nejde vidět ani pořádně cokoliv živého. A v tomto čase sedí dračice ve hnízdě, kde zahřívá své malé poklady. Jednalo se o vejce, které zde po společné romantice se svým partnera ukryla. Našli si pěknou skulinku ve jeskyni mezi několika stromy. Byla dostatečně velká, ale zároveň tak akorát pro ty dva a čtyři vejce. Oba byli opeření draci stromoví a pokud Si’ri nijak nezahnula, tak i jejich potomci budou. Bohužel první vyklubané mládě žilo jen pouhou chvíli, že jej otec stihnul pojmenovat podobně po sobě – Tibrus. Žil však krátce a při jeho posledním výdechu, kdy rodiče měli smutný obličej se vylíhla první samička. A po ní se na svět dostala i Lee samotná. A po ní následovala ještě jedna. I když se Lee nenarodila poslední, byla trochu odstrčena od toho celého děje. Její rodiče se více věnovali jejím sestrám a ona tak ležela na okraji hnízda, kde i po nějaké doba vypadla na chladnou zem jeskyně. Všiml si jí otec až později a hodil ji zpět pod její matku. I tak o ni moc zájem neměl a stále byl smutný z toho, že jediný samec byl první a nepřežil. Možná i proto Lee nikdy nenašla cestu ke svému otci a měla jen o trochu lepší vztah se svou matkou.
Jejich otec se brzo pomalu z výchovy dráčat oddaloval a skoro vše nechával na své partnerce. Ono najít vhodného partnera se řekne, ale aby také bych schopen nějak pomoci byla druhá věc. A tak jednoduše matka nestíhala všechno, co by měla. Lee nerostla jako její sestra a velikostí dost zaostávala. Neměla ani pomalu chuť k jídlu, takže nabrat délku bylo opravdu náročné. I tak se jejich matka snažila a všem se věnovala. Nastal čas i na to, aby se mladé dračice naučily něco samy ulovit. A tak je na začátku jara vytáhla z jeskyně do lesa na lov jelenů nebo alespoň zajíců, kteří zde hojně žili. Její matka jim ukázala styl lovu, jaký by byl pro ně nejvýhodnější. Tedy lovit z výšky, rychle a hlavně potichu. Ale Lee ji neposlouchala, hleděla do dáli a různě po lese, jen ne na svou rodinu. Za chvíli ji už ani nevnímala a chtěla jít spát domů. Napadlo ji zmizet a vydat se sama zpátky domů. A tak se potichu dala do přesunu. Cestu pořádně neznala, neuměla poznávat pachy a v nose měla jen plno vůní z kvítí a jiných rostlin. Proto necítila ani pach, kudy předtím prošla se svou matkou. Ani poznávat stopy nedokázala, takže se mladá dračice dala na cestu nějakou cestičkou v houští, kudy ani nešli.
V houští však nalezla bílého motýlka, který si velmi nezávisle poletoval přímo před ní. To se jí líbilo, zastavila se sledovala. Nejprve si jí tento tvor ani nevšímal a poletoval si dál, když ji však zpozoroval, začal odlétat daleko od ní. Snažil se asi zachránit před pozřením, ale ona mu ublížit nechtěla. Měla v plánu ho jen sledovat nebo si s ním taky hrát. Kdyby tak mohla i létat jako on! „Počkej na mě,“ zakřičela směrem k motýlku. Běžela už za ním a tím i bloudila dál lesem. Několikrát i zakopla a málem spadla. Náhle motýlek sedl na kytku. To byla šance pro jeho ulovení. Lee ho nemohla ulovit, nevěděla jak. Motýl na místě stál jen chvíli, než zmizel ve výšce a ve stromech. Lee, co ho sledovala, jak utíká úplně pryč, nevěděla, kde je. Začala brečet, ale pomoc nepřicházela. Začala naříkat a volat mámu řevem. Ale jediný, kdo se ozval byli ptáci, kteří si poletovali v korunách stromů a jejich zvuk zněl, jako by se Lee vysmívali. Byla sama.

II. Náhradnice
Bloudila a bloudila. Opravdu jí již za tu dobu vyhládlo v žaludku. Musela rychle najít jídlo, jinak by to pro ni dopadlo špatně. Naštěstí však našla nějakého draka. Byla to již starší dračice, mnohem větší než její rodiče, a vypadalo to, že už nemůže mít potomky. Po krátkém dialogu ji Lee oznámila, že se ztratila a hledá mámu. A tak ji šly hledat. Prošly postupně snad celý les a starší dračice ji přivedla i na kopec nad lesem, aby se rozhlédla z vyšší výšky. Avšak nenašly ji. Dračice byla hodně empatická a zželelo se jí dráčete, a tak se rozhodla o Lee starat jako její matka. Nebo i lépe než ona. Lee proti tomu nic nenamítala. Dračice se jí představila jako Rocja, která prý patřila do plemene ledového. Co to znamenalo však Lee nevěděla a žádné druhy draků nerozlišovala. Všechno to pro ni jsou jen draci a draci by si měli pomáhat navzájem.
Rocja ji naučila všemu, co se na draky jako takové patří a naučila ji její styl lovu a bitvy – nejprve kořist nebo protivníka unavit, potom se teprve začít prát. Taky jí dala spousty dalších rad, co se jí do života v lese musí hodit. Brzy jí ukázala, jaké houby se dají jíst a které nejsou vhodné k jídlu. Také i jakým věcem v porostu se vůbec raději nepřibližovat a jak najít vodu, když není nablízko nějaké jezírko. Život byl s ní zkrátka mnohem lepší než u jejích vlastních rodičů, zvykla si na ni a měla ji velmi ráda. Žily jen ony dvě na okraji lesa, blízko řeky, kde spolu lovily ryby. Až do té doby, než její stará chůva oslabila. Byla slabá, pomalu neměla sílu pořádně chodit. Většinu dne prospala a jen trávila na jednom místě. Lee se jí nabízela, že jí přinese nějaké bylinky a pár známých, co od ní už znala skutečně i přinesla. Jenže Rocja je všechny odmítla sníst a jedla pouze to, co měla ulovené z dřívějška v zásobách či, co se povedlo ulovit Lee. Byla zrovna znovu zima. Potravy ubývalo a musely se spokojit jen s pár rybami za týden. Rocja jí každé ráno opakovala, aby se na ni vykašlala a nechala ji tu v klidu umřít. Lee se však nedala odbýt a pokračovala ve své snaze. Pod sněhem, který shrabala na hromádku, dolovala léčivé kořínky a snažila se, jako nikdy, aby měla něco ke snědku hlavně její chůva. Opětovně zapomněla hlavně na sebe a rozdělila se až do posledního kousku s ní. Když usínala, stála nad ní a hlídala ji. Záleželo jí na ní a nechtěla o ni přijít. Nechtěla znovu přijít o někoho blízkého a být sama.

III. David a Goliáš
A pak přišlo jaro. Oteplilo se a vypadalo to nadějně. Lee to ráno ulovila větší kupu ryb, které táhla postupně do jejich úkrytu. Byla zrovna na cestě, měla plnou tlamu úlovku a plno práce s tím, aby o nějakou rybu nepřišla. V tom momentě uslyšela výkřik z místa, kde Rocja odpočívala. Nechala ryby rybami a rozběhla se jí na pomoc. Všimla si, že v jeskyni kromě ní je ještě jeden drak, mnohem větší, než vůbec byla Rocja anebo maličkatá Lee. Drak došel přímo za ní a zakousl se jí do krku. Byla to čistá rána, jednoduchá a na první dobrou jí Rocja podlehla. Její tělo tam leželo v kaluži krve a pomalu její ostatky pojídal nezvaný návštěvník.
„Co si myslíš, že děláš?" Vykřikla Lee na něj. „Proč jsi ji zabil?" Zeptala se hnedka, když mlčel. Ticho pak narušil konečně.
„Nechci mluvit, ale bojovat. Nejsem diplomat," zakřičel drak a zavrčel na ni, odhodil kus masa, co si z dračice ukousnul, na zem. A sledoval, co ta malá udělá. Strach z ní neměl, naopak, spíše se jí vysmíval. Lee se ihned sebrala a udělala krok zpět.
„Inu, tak se předveď," pousmála se a vzlétla.
Drak se ihned po ní rozeběhl. Lee mu uhnula na stranu, jako vánek okolo stromu. Začal chrlit plameny ohně ze svých úst. Lee se musela znovu vzpamatovat a ujistit se, co dělá. Začala draka nahánět, vyběhla z jeskyně. Ujistila se, zda ji on následuje, což dělal. Lee měla přesně vymyšlený plán, znala tu okolí a toho i využila. Vyšplhala po stromě a schovala se do jeho koruny. Drak chtěl za ní, ale ona byla přeci jen menší než on, a tak se bouchl do hlavy, při mnoha pokusech o to se procpat mezi větvemi. Tím však neskončila, vyletěla z koruny a začala honička mezi stromy. Po chvíli poletování konečně Lee sedla na zem a drak byl už unavený. Stále se snažil ji zabít, ale sotva udělal krok, už musel se vydýchat. Byl viditelně velmi unaven. To byla šance pro Lee. Ihned přiběhla k němu a dupla mu na nohu, samozřejmě nebyla moc těžká, ale na unaveného draka to byla stále zátěž navíc. Neohrabaně se snažil ji ze sebe sundat, ale nešlo mu to.
„A teď?" Promluvila Lee.
Drak asi hledal slova, jen hluboce dýchal a vrčel u toho na ni. Ale pohybu schopen nebyl, pouze sebou vrtěl a snažil se ji stále ze sebe sklepat. Švihal sebou jako ryba na souši. „Jsi strašný srab,“ zařval na ni. Nic víc nedokázal.
Než to dořekl Lee ho škrábla drápem přes oko, čímž mu udělala jizvu. „Teď jsi spokojen?" Draka potom pustila. Drak ani neváhal a ihned se postavil na všechny nohy. Asi byl šokovaný, protože mlčel.
„Už se nevracej a ke mně nepřibližuj!" Zahrozila mu, ale znělo to spíše vtipně. Přeci jen měla jen zlomeček jeho velikosti oproti němu, a i tak dokázala ho porazit. Trpělivost tedy opravdu přináší růže. Drak ihned odletěl a asi s určitým respektem z ní. To, co ona dokázala bylo velmi milé překvapení. Škoda, že u toho nemohla být její náhradní matka. Díky jí dostala druhou šanci na život, učila se od ní. A ona ji neochránila. Nedokázala to a jen kvůli její slabosti tu už není... Celý život si to bere, že za to může ona. Ale nemůže, byla to shoda náhod. Její pozůstatky zakopala rádoby do hrobu kousek od úkrytu. Nahoru jí natrhala nějaké bylinky. Rozloučila se s ní v tichosti a opustila tohle místo, kde prožila tak krásné období.
Tentokrát již zkušenější a schopná se o sebe postarat. Neměla přímo daný cíl, pouze hledala nějaké místo, kde by se mohla znovu usídlit a ukrýt. Trochu vyrůst a získat nové zkušenosti.

IV. Hněv i láska
Její cesta ji přivedla na území, kde konečně potkala plno nových dračích tváří. Nejprve zde získala novou kamarádku Finnaris, která ji přivedla až do jiné dimenze, kde společně s pár dalšími draky zachránili otrocké draky, kteří zde bojovali na život a na smrt. Plně z nich pomohla a byla u samotného vítězství dobra nad zlem. Jako hrdinka poté opustila a navrátila se, kde v té době patřila. Přidala se zde poprvé do společenství, kde měli snad všichni v lásce přírodu a ona poprvé poznala pocit někde patřit. Milovala to. Každé ráno se probouzela veselejší a užívala se každou chvíli svého života. Naplňovalo ji to a byla za to vděčná. Dokonce se zde toulala i její sestra Narris, která ji nazvala banánem.
Skoro nic jí ke spokojenosti nechybělo, měla skvělé přátele, rodinu… No, chyběla jí jen pouze nějaká ta láska. K ní tedy nakonec také došlo, když se ona dosti zakoukala do jednoho bílého samce vodního draka. Jmenoval se Kaori. Společně nějakou dobu cestovali a poznávali se. A čím více času s ním trávila, tím více si uvědomovala, jak jí na něm vlastně záleží. Jenže. Nedokázala mu to nikdy přímo do očí říct a on se o tom nikdy nedozvěděl ani. Po nějaké době tedy zmizel, stejně jako se v jejím životě objevil. A jeho odchod v jejím srdci zanechalo dosti prázdné místo, které nedokázal nikdo nahradit. Bylo to těžké se s tím smířit a dost dlouho na něj ještě myslela. Objevil se jí i v několika snech a zkrátka, přes tuhle kapitolu se nedokázala dlouhou dobu přenést.
Jenže ne všechno dobré trvá dlouho. Tedy alespoň dostatečně dlouho. Přišel jedno období, kdy vše nebylo tak růžové, jako tomu předchozí doba naváděla. Nejen, že se její sestra ztratila a dlouho ji nemohla znovu najít a ani znovu nenašla. Zbytek jejího putování jako by bylo zahaleno mlhou. Pamatuje si pouze moře, plno stromů a taky plno špatných věcí. O co však přesně šlo ani neví. Jen ji to dlouho mrzelo. Neví, proč si z tohohle období nic více nepamatuje. Je to opravdu zvláštní, že tak dlouhý čas byla schopna zapomenout a existovat nějak dál. Hádá, že se po tuto dobu musela stát nějaká tragická událost, díky které si na nic během toho nevzpomíná. A úplně se nemá koho zeptat, co se událo, když byla sama. Ráda by si vše znovu urovnala, ale řekla si, že bude možná vhodné o tomto pomlčet a vše, co mělo zůstat skryté i nadále bude utajené určitým tajemstvím.
Co tedy nyní následuje? Netuším, Lee do křídel chytá vítr a směr, kde doufá v novou naději. Třeba se jí konečně splní jedno z jejích přání a dostane opět další šanci. Byla by za to ráda. Nadechuje se a během několika máchnutí se pod ní rýsuje nádherná krajina. „Jsem doma?“