Lesklá pera, obratná chůze, oči všude. Doslova. V přítomnosti Nefrit si bude i cizí tulák připadat, že je obklopen celou společností draků, přestože u něj bude v blízkosti jen ona. Otázky, narážky, poznámky či náhodné citáty se na něj valí ze všech směrů a odolat jim je opravdu těžké. Nefrit si jako společnost vybírá výhradně samce, samicím se, pokud možno, vyhýbá úplně. Ale teď už pěkně od začátku.
Na první pohled vás jistě zaujme ten škodolibý úsměv a živost, která není mezi draky zas tak častá. Nefrit se cizinců nebojí, naopak ráda poznává nové tváře. A čím rychleji se s nimi sblíží, tím víc přátelská je, pokud to ještě vůbec jde. Ráda kromě různého pošťuchování i flirtuje, osobní prostor pro ni prakticky neexistuje. Čistě z pohledu draka by se dala popsat jako průměrná, ale její jiskra jí dodává jakousi auru, která je právě u Nefrit jedinečná.
Pokud je však společností odmítnuta či dokonce se schyluje k boji, dokáže odcupitat pryč stejně rychle, jako se na místo dostala. Něco jako čest, hrdost, víra, to všechno pro ni má pramálo významu. Autorita a vyšší postavení je pro ni cizí slovo. Není to velká osobnost s velkými cíli, naopak si užívá každé chvíle, kdy ji ještě nikdo nesežehnul. Drakům takového rázu se dokáže dokonce i vysmát (avšak po zhodnocení situace, pud sebezáchovy ještě neztratila).
Ke dračicím má vcelku složitý vztah. Nedůvěřuje svému pohlaví a z jejích zkušeností snad i pochopitelně. Nemluví s nimi, a pokud situace jinak nedovolí, je spíš odtažitá. Vyřeší s nimi jen to nejdůležitější. Tento blok se těžko zdolává, avšak pokud by i nějaká samice dlouho usilovala o přátelství s Nefrit a během toho nic nezkazila, snad by mohla i uspět. I tak by pravděpodobně jejich vztah nikdy nebyl tak vřelý, jako mívá u samců.
Ke drakům si snaží vybudovat vždy přinejmenším náklonost. Je nadšena, když jí velký kamarád s něčím pomůže, aby mu na oplátku ona mohla pomoct s něčím, co umí zase ona. Naslouchá, sama se svěří, ráda pomůže – docela se vyzná v bylinkách. Vyžívá se ve filozofických či teologických debatách při měsíčku. Nemá co skrývat ani důvod lhát, pokud ji k tomu situace nedonutí. Je jí fuk, zdali někdo bude o ní šířit drby či jiné nehezké věci, jen ve výjimečných případech se dožaduje pomsty. Také se naučila přímo božsky masírovat namožené svaly po dlouhém letu, boji či jiné námaze. Vyžívá se v krátkých nezávazných románcích, občas i ve vícero najednou, avšak, svou lásku umí dát každému draku, žádné city nehraje. Jen s ní málokdo dokázal dlouhodobě vydržet. Ne, že by byla otravná, prostě jen dodnes nenašla toho pravého.
Dráčata mít nemůže a s tímto faktem se už dokázala smířit. Místo toho si užívá nezávazného života a bez zbytečného plánování dalšího kroku. Společenstvím se vyloženě nevyhýbá, pokud jí poskytnou dost volnosti. Avšak i tuto vesměs pozitivní dračici občas chytne i depresivní chvilka. Není to často, ale každá samice má své dny. Všechno se zdá být špatné a potřebuje podporu přátel, aby se z toho zase dostala. V těchto časech často vzpomíná na své mládí a moc toho nenamluví. Taková období ale netrvají déle než pár dní a potom je z ní opět ono veselé ztřeštidlo.

V komplexu jeskyní vysoko v Havveoských horách se nacházel Ledový chrám kněžek Havve. Sloužily a konaly ve jménu všemocné Bohyně ledu. Po celé tisíciletí chrám udržoval s okolním světem mír, Ledoví draci se sem chodili léčit tělo i duši, modlit se k bohyni či přinášet štědré dary. Kromě toho však kněžky zasvětily život šlechtění chladného plemene, jelikož věřily, že právě Ledoví draci jsou Vyvoleni. V širším okolí, především u ohnivých a nížinných draků, byly známy spíš jako ledové čarodějnice z Kultu ledové krve..
Jak se do těchto končin připletla stromové dračice? Příběh je docela prostý. V posvátném obřadu Kihistraaz je vybrána z řad kněžek ta s nejšlechetnější krví a k ní je věštbou přiřazen vyvolený samec. Kněžky onoho samce vyhledají a následně v souladu se zvyky chrámu spojí svou krev v jedno, aby přivedli na svět ještě dokonalejší jedince. Avšak při pouti z chrámu byla jedna z takových kněžek, Sevet, svedena stromovým drakem. Velkému charisma a šarmu nedokázala odolat. Avšak jak se lesní objevil, tak i zmizel. Sevet byla kvůli tomuto činu „údajně“ vyloučena z Ledového chrámu, leč její vajíčka si kněžky ponechaly. Byla mrazivá zima a jedno spatřilo světlo světa, ku podivu všech to bylo stromové dráče. Dlouho kněžky jednaly, zdali by nebylo moudřejší narozenou samičku usmrtit, dokud jedna z nich, Lilivan ostatním neoznámila, že měla vidění. Nefritová bude pro chrám v budoucnu hrát zásadní roli. Slíbila, že o dráče postará a vychová v duchu jejich víry. Avšak kvůli svému nečistému původu bylo novorozené dráče sterilizováno.
Jen co Nefrit byla schopna jakž takž chodit, už byla pověřena Lilivan k plnění drobných úkolů. Udržovat obřadní síň i okolní dómy jeskyně čisté, hledat v okolí Ledového chrámu různé ingredience do ceremoniálů či jen menších každodenních rituálů. Ne, že na to všechno byla úplně sama, většinou byla pomocnou tlapou dalších kněžek, jen na rozdíl od nich byla nejnižšího postavení. Měla tak zapovězeno účastnit se většiny důležitějších obřadů, už jen z toho důvodu, že nebyla čistokrevný chladný drak. K jídlu se dostávala jako poslední a často při největších vánicích pomalu umrzala. Avšak aby kněžky i pro tuto ztracenou duši udělaly něco dobrého, pořídily jí aspoň huňatý kožich, aby zimou nakonec nepošla příliš mladá.
Brzo totiž zjistily, že „vlastnit“ takovou stromovou dračici není jen přítěž. Její léčivá krev, pírka a přirozená rezistence vůči jedům se taky k lecčemu hodila. Ale co Nefrit? Ta strádala. Odejít nemohla a ani neměla kam. Lilivan k ní vždy byla přísná a téměř nikdy k ní neprojevila vlídnější emoce. Jako ostatní z chrámu. I tak mladá dračí slečna byla vděčna za každou chvíli, kdy byla pochválena.
V dospělosti, kdy přísahala věrnost chrámu, tu a tam mohla opustit Havveoské hory, aby mohla v údolí a okolí shánět bylinky, lovit potravu či světit půdu pod horami. Jednoho dne takto hledala jednu vzácnou rostlinku, kdy se dostala neobvykle daleko od hor. Podle popisu Lilivan stále nemohla danou květinu najít, místo toho narazila na dva podivné draky. Nebyli ledoví, jako dračice z chrámu, ani stromoví, jako ona. Byli mnohem větší, jeden celý černý a druhý hnědošedý. Ohnivý a prérijní. Ihned si všimli, jak malá stromová dračice je v zuboženém stavu. Drobná, nezdravě zbarvené a polámané peří od mrazu a vyhublá. Nefrit se však zprvu snažila oběma uprchnout, moc daleko ale nedoletěla.
Brzy se jí, odkud je a co se jí stalo. Nikam ji nechtěli pustit a snažili se nabídnout jídlo. Poskytnout místo ve svém společenství Bílého ohně. Lepší život. Jejich skutečné úmysly byly ale trochu jinačí. Tušili, že tato drobná dračice pochází z Ledového chrámu, kde sídlila ta zvrácená sekta ledových čarodějnic. Proslýchalo se, že tam drží jednu stromovou. Nejedno společenství už delší dobu plánovalo útok, jelikož se skrytě obávali, aby je kněžky s jejich vyšlechtěným plemenem nakonec nezničily. Tito dva draci měli za úkol potají pátrat kolem Havveoských hor a hledat stopy. Přestože Nefrit v nitru duše chrám nenáviděla, už složila přísadu a bála se kněžek, že si ji najdou. Ony totiž stopovaly lépe než kdokoliv jiný.
Avšak oba z draků tvrdili, že se nemusí ničeho bát, že jí nikdo neublíží. Byli tak přesvědčiví, že nakonec Nefrit polohu chrámu prozradila. Prérijní chvilku na to kamsi odletěl, druhý jí nabídl, že ji hned přijme do společenství. Jelikož lesní neměla kam jinam jít, nakonec souhlasila. O Ledovém chrámu nikdo víc neslyšel, prý ze dne na den zmizel. Možná se komplex jeskyní zhroutilo kvůli malému zemětřesení, které nedávno po odchodu stromové dračice zachvátilo zdejší krajinu. A s Ledovým chrámem zmizely i jeho kněžky. Touto záhadnou událostí byla uzavřena první kapitola Nefrit.
Ve společenství se mladá dračice začlenila rychle, díky svým znalostem bylinek i jejich pěstování mohla kde komu pomoct od bolesti, vnější i vnitřní. Vůbec poprvé v životě s ní jednali draci rovnocenně a její vlídnost opláceli stejnou kartou. Žili v poklidu a míru v nížině Hojnosti kdesi na jihozápadu země. Léta byla plodná a zimy krátké, dokonalé prostředí jak pro draky prérijní a ohnivé, tak i pro Nefrit. I její původně zkřehlý zjev se po pár letech mimo chrám zlepšil, měla zdravou srst i peří a atletickou, dobře vypracovanou postavu, co se na lesního draka sluší. Jen její výška poněkud kolísala, byť kupodivu postupně dorostla do víceméně normální velikosti, i když určitě nikdy nebude patřit mezi nejvyšší.
Několik let v poklidu takto žila, dokonce se objevilo i pár nápadníků, kteří s ní chtěli uzavřít partnerství. Většinu nakonec odradil fakt, že Nefrit není kvůli kněžkám plodná. Jaké je to mít partnera a ne potomky? Tu a tam se objevil drak, který si chtěl užít s dračicí pár hezkých chvil, ať už ze společenství, či tulák, kterého stromová dáma potkala při toulkách krajinou. Všechno však prasklo, když se rozneslo, že samotná Hlava společenstva, onen ohnivý drak, který kdysi Nefrit našel a přijal, s ní něco měl. Už jen kvůli tomu, že Hlava už měl i vlastní partnerku a dráčata. Jestli to byla pravda či ne, nikoho moc nezajímalo, a ani na tom nesešlo. Několik pohoršených dračic apelovalo, aby Nefrit odešla a nedělala proslulému a silnému společenství ostudu.
A jaká byla pravda? Ano, Hlava společenství s Nefrit opravdu flirtoval a ona se za to ani nestyděla. Vždyť na tom nesejde, stejně nemůže mít dráčata… Takto se po rocích opět ocitla sama v širém světě. Kam jít? Co dělat? Dračice putovala pár měsíců na vlastní pěst, než potkala skupinku draků. Míšenci všech poddruhů. Stále veselí a otevření. Říkali si bohémi a jejich smyslem života bylo putovat po světě a roznášet pozitivní náladu. Nefrit se neskutečně jejich vidina světa zalíbila a přidala se k nim. Čas trávili zábavou, pomáhání tulákům či ztraceným duším, a především pojídáním zkvašeného ovoce. Právě bohémové dopomohli v Nefrit ucelit její povahu, jakou vídají draci dnes.
Ale ani tady nezůstala navždy. Už nějakou dobu ji sledovala jakási cizí mysl, odměřeně, tajně. Lilivan, bývalá kněžka přežila. Brzy zjistila, že Nefrit opravdu pro jejich Ledový chrám zahrála důležitou roli, totiž její zánik. Jen málokdo věděl, že zemětřesení bylo způsobeno magicky, stejně, jako uvěznění většiny kněžek v něm. Jen pramálo přežilo. Lilivan už den či dva hledala, kam se Nefrit poděla, avšak když ji nenašla a letěla podat hlášení, nalezla zbořené jeskynní komplexy. Kdo jiný než to ďáblovo mládě, mohlo za zkázu celého jejího života. Rozhodla se proto pomstít. Nejdřív sama sobě, jako trest si sama ukousla na přední tlapě dva prsty. To jí však nijak nebránilo v hledání.
Jedné noci se rozhodla Nefrit unést a potrestat. Naštěstí jeden ze skupiny bohémů nespal a pustil se do kněžky sám. Brzo byli vzhůru všichni a brzy se všichni pustili do boje na život a na smrt. Ne, že by Lilivan byla v nevýhodě, oproti bandě podnapilých draků vládla až děsivým magiím. Přesto se dostávala do úzkých. V poslední moment, než ji jeden jeskynní přeřízl hrdlo, použila jednu z nejmocnějších magií. Zmizela. A Nefrit též.
Kněžka se pokusila odteleportovat obě na „klidnější místo“, avšak kouzlo se nepovedlo a obě skončily jinde. Lilivan kdesi na severu a Nefrit: na pobřeží jakési cizí země. Tam chvíli také pobyla, sama, obávaje, že si pro ni opět Lilivan přijde. Dřív, než se tak stalo, však musí z této země prchat, jelikož se začala hroutit.