Ne, to skutečně není mluvící křovina, co na vás vykoukla mezi stromy. To je jenom Órla ve stavu, který jí je nejmilejší – zalezlá kdesi v lesích, pokrytá šlahouny, větvičkami, mechem a jiným lesním smetím kdekoliv, kde jí je podobná pokrývka schopná držet. Možná už teď trochu povytahujete obočí, a to jste ji ještě neviděli, když se snaží šplhat po stromech. Órla, ač dračicí jeskynní, byla vychována stromovými draky a je jedním z nich, když ne tělem, pak alespoň celou duší. Nikým jiným být nikdy ani nechce. A tak, zatímco většina jiných jeskynních draků třeba preferuje skály a temné sluje, Órla miluje lesy, slunce, květiny a ovoce a ke svému plemeni se vůbec nehlásí.
Órla jest stvořením, které je spokojené ve společnosti i o samotě. S novými draky se seznamuje ráda, avšak vydrží se klidně i týdny jen tak sama potulovat krajinou bez známek strádání. Když na ni narazíte prvně, téměř jistě vás přivítá přátelským zazubením. Je poměrně zdvořilá, usměvavá, přímá a otevřená. Což může samozřejmě způsobit, že řekne něco až příliš upřímného. Neumí příliš dobře lhát či zakrývat své skutečné pocity, přetvářka jí není vlastní a žádné herecké výkony po ní pro své vlastní dobro nechtějte. Órla je holka od rány, nebojí se ozvat, prosadit si svou či se naopak zastat někoho druhého. Sebevědomí jí tedy neschází, nejedná se o žádnou zakřiknutou květinku.
Zároveň ale není dračicí, která by po ostatních šlapala. Mnohem raději jim pomáhá znovu vstát. Má dobré srdce a ochotně podá pomocnou tlapu, pokud je třeba. Dovede být umíněná, ale nebrání se tomu vyslechnout si názory druhých. Druhé nesoudí bez rozmyslu, spíše se je snaží pochopit, ačkoliv je pravda, že se jí to u mnoha draků prostě nedaří. Leckdy ji ze všech nejvíce táhne k nejrůznějším podivínům. Ostatně, někteří by ji mezi podivíny zařadili také. A je to nakonec tak špatné? Nespočívá krása života v jeho rozmanitosti?
S oblibou zkoumá vše nové, co ještě nezná. Zvědavosti dostala do vínku nemalou zásobu, zároveň však není zbrklá. Nevrhá se do věcí po hlavě, ráda si je nejprve pořádně promyslí, osahá a procítí. Rovněž se vždy drží svých zásad. Byla vychována s vírou v matku Přírodu, jejíž dary slouží všem drakům a za které je třeba jí patřičně poděkovat. Nikdy neloví bez rozmyslu a pro zábavu, nic neničí bez důvodu, snaží se naopak ochraňovat vše živé a pomáhat mu v rozkvětu. V rodném hvozdě byla pěstitelkou a sběračkou, dodnes pokud má tu možnost, živí se raději rostlinnou stravou. Své zásady a zvyky nikdy neporušuje a často se o nich snaží poučovat ostatní draky. Je to pro ni ta nejdůležitější součást jejího života.

Indigový hvozd byl hluboký a hustý, plný tajemství a divů skrytých pod hustými korunami prastarých stromů. Od nepaměti byl také domovem draků stromových – pouze jejich, nikoho jiného. Zdejší společenstvo bylo staré a obrovské, mnoho rodin zde mělo svá hnízda, mnoho životů zde začalo i skončilo. Draci jiných plemen sem přicházeli jen zřídka a málokdy se zdrželi. Každý viděl, že tenhle hvozd je královstvím opeřených milovníků přírody a snad nikdo jiný se tu nemohl cítit tak doma, jako právě oni.
Alespoň dokud se jednoho dne neobjevilo to vejce. Kde se vzalo? Nikdo nevěděl. Kdosi ho zanechal na okraji hvozdu, odložené na měkkém mechu ve zkroucených kořenech vzrostlého dubu. Vejce bylo černo-rudé, zlatě kropenaté, drsné a zcela evidentně nepatřilo nikomu z obyvatel lesa. Co s ním? Na tom se draci zpočátku neshodli. Byli tací, kteří jej chtěli nechat na místě a nechat přírodu, ať to vyřídí sama. Ozvaly se i hlasy, které vejce chtěli raději rovnou zničit – kdo by si chtěl dobrovolně vzít kukačku do hnízda, nějakou ohnivou kukačku, jak to tak vypadá? Ovšem obyvatelé Indigového hvozdu byli převážně milosrdnými tvory, a když se Áine a Sage, pár poměrně váženého postavení nechali slyšet, že se o vejce postarají, bylo rozhodnuto.
Z vejce se vyklubala malá jeskynní dračice, což však nikdo netušil, neboť s takovými draky se tu vůbec nesetkávali. Adoptivní rodiče jí dali jméno Órla a vychovávali ji společně se svými třemi ratolestmi, jen o měsíc staršími, než ona. Mělo to, pravda, svá úskalí. Órla nebyla zdaleka tak hbitá, jako stromoví draci, ani tak šikovná v korunách stromů a když začala objevovat své dovednosti v chrlení magmatu, musela se rychle naučit, jak se ovládat, protože nikdo nechtěl, aby ohrožovala celý les. Zapadla však do lesního společenstva překvapivě dobře a vyrůstala úplně stejně, jako by vyrůstalo každé jiné dráče.
Odmalička samu sebe viděla jako jednu z nich – jako stromovou dračici. Vždyť s nimi spala pod kořeny Nejstaršího stromu, živila se dary hvozdu, ať už to byla zvěř či ovoce, učila se chovat v úctě vše živé, draky, zvířata či rostliny. Dozvídala se o životě v lese i o tom, jak se chová a čemu věří správný drak z Indigového hvozdu. Všechny dary pocházely od matky Přírody a ta také měla všechny odpovědi, ale pouze pro ty, kteří uměli naslouchat. Proto se učila i tomu. Poslouchat, dívat se, vnímat všemi smysly a projevovat vděčnost za to, čeho se jim všem dostávalo. Ostatní si na Órlu časem zvykli. Vyčnívala mezi nimi svým zevnějškem jako bolavý palec, ale tím, co nosila uvnitř, zase zapadala jako jedna z nich. A to bylo to, na čem doopravdy záleželo. Jistě, vždycky se našel někdo, kdo škaredě koukal, za zády si šuškal či se posmíval, ale mnoho takových draků ve hvozdě nepřebývalo.
Společně se svojí sestrou Neve se zařadila mezi sběrače a pěstitele. Staraly se o ovocné keře a stromy, udržovaly lesní zahrádky v pořádku a nakonec sbíraly sladké plody své práce. Órla svoji funkci milovala, líbilo se jí, když mohla sledovat, jak cosi křehkého pomalu, ale jistě vzkvétá a ona tomu může dopomoci. Žila svůj prostý, spokojený život stromového draka, a když se zrovna nepokoušela šplhat po větvích, často i zapomínala, že jím na povrchu není. Bylo tomu tak řadu let, až dokud se na hranicích hvozdu neobjevila nečekaná návštěvnice.
„Órlo! Někdo tě hledá!“ vzbudil ji toho dne ráno bratr Cahir. „Nějaká dračice, co- No, no říká, že je tvoje máma,“ vychrlil na ni a Órla ho spěšně následovala. Jeskynní dračice stála na samém okraji rozlehlého lesa a zdálo se, že se cítí ve stínu stromů nesvá. Tím více, když stanula tváří v tvář své dceři, všude možně omotané úponky, liánami, klacíky a větvičkami. Órla vyhlížela trošku jako mluvící křoví. Chvíli si obě dračice jedna druhou měřily a potom ta starší promluvila: „Asi bych se měla představit. Jsem Greth’rai a i když mi to nejspíš mnoho k dobru nepřidá, jsem tvoje matka. Před lety jsem nechala své jediné vejce na hranicích tohoto hvozdu. Já- Musíš pochopit, že jsem tehdy neviděla jiné východisko. Byla jsem v těžké situaci, ale... Už to je za mnou. A moc ráda bych tě teď lépe poznala.“ Órla nevěděla, co říct. Bylo zvláštní vidět někoho, kdo vypadá tolik jako ona. Nebyla na to zvyklá. A pocity, které cítila, byly složité. Tuhle dračici v životě neviděla. Její matkou byla Áine, jejím otcem Sage. Greth’rai možná snesla vejce, ze kterého se vyklubala, ale to bylo celé. Nevázalo ji k ní žádné pouto, které by uznávala. Na druhou stranu pociťovala jistou zvědavost ohledně toho, odkud vlastně pochází.
V příštích dnech se Greth’rai zdržovala nedaleko hvozdu a strávily s Órlou dlouhé hodiny povídáním. Órla se dozvěděla, že vůbec nevzešla z žádného láskyplného svazku, ale že její otec byl hrubián a násilník a když Greth’rai snesla své vejce, zrovna před ním byla na útěku. Nemohla zastavovat, nemohla se zdržovat a tak ponechala své nevyklubané mládě na prahu hvozdu, o němž na cestě zaslechla jisté zvěsti a doufala, že se o něj stromoví draci postarají. Nedalo se říci, že by si dračici Órla zamilovala, ale soucítila s ní. Chápala, proč se tak zachovala. Nakonec možná svým zoufalým činem zachránila život jim oběma. Hodně spolu mluvily a svým způsobem se sblížily. Když však Greth’rai nabídla Órle, aby se šla podívat na její domov v dalekých horách a možná se tam i zabydlela, mladší dračice nesouhlasila hned. Opustit svoji rodinu, možná natrvalo? To nebylo rozhodnutí, které se dělá snadno. Ta zvědavost však byla stále zde. Zjistit více o svých kořenech, poznat další draky svého druhu. Nedovedla tomu odolat. Nemuselo to ostatně být navždy a mohla si tím výletem značně rozšířit obzory.
Rozloučila se proto jednoho mlhavého rána se svojí rodinou i přáteli, nikdo z nich nevěděl, na jak dlouho vlastně. Slíbila ale, že se jednoho dne vrátí. I kdyby to mělo být za spoustu a spoustu let, vrátí se do Indigového hvozdu, který bude navždy jejím domovem a místem jejímu srdci nejbližším. Teď ji však čekala dlouhá cesta a nová dobrodružství. Než všechny poobjímala a přijala jejich přání a požehnání, bylo už málem poledne. Slunce rozptýlilo zbytky mlhy a v jeho záři vzlétly Órla s Greth’rai k obloze a mladá dračice poprvé nechávala hvozd za zády na delší dobu.
Cesta byla vskutku dlouhá a ani jedné z nich nebyla příliš příjemná. Mladší z dračic byla zvyklá na příkrov stromů, starší zase na uzavřené jeskyně. Órla si toho vyslechla hodně o jeskyních Orthrek Dán, kde žilo společenstvo, jemuž Greth’rai vládla. Neznělo jí to jako místo, které by se jí líbilo, ale neodmítala to vyzkoušet. Třeba to skutečně byla její přirozenost? Čím blíže však byla silueta hor na obzoru, tím menší víru v to vkládala. Prvním šokem pro ni bylo, když jí Greth’rai navrhla, že by si měla změnit jméno. „Órla je hezké jméno pro stromového draka, ale možná by se ti teď líbilo nějaké jiné? Vždycky jsem chtěla mít dcerku jménem Rhend’rai. Víš. Po mně.“ „Třeba ji někdy budeš mít,“ odbyla ji spěšně Órla. O ničem takovém nechtěla ani slyšet. Další věcí, která ji znepokojovala, byl způsob, jakým Greth’rai lovila. Hltala maso čerstvě zabitého zvířete bez jakékoliv další myšlenky, bez jakéhokoliv poděkování či úcty k padlému tvoru. Órla se jí snažila ukázat, jak správně uctít život kořisti, avšak zcela marně. Zdálo se, že Greth’rai to všechno přijde jako snůška naprostých žvástů. Než dorazily k horám, už z toho byla dost deprimovaná. Tahle dračice že byla její matkou? Říkala jí tak, protože viděla, že ji to těší, ale v duši to tak vůbec necítila.
Po dlouhé, náročné cestě konečně dorazily k horám, pod nimiž se rozléhaly jeskyně společenstva. Opět byla spousta povyku a vítání, Órla byla postrkována, pošťuchována, poplácávána a div, že ji nepovalili na zem. „Říkala jsem, že ji přivedu, aby viděla, jak má jeskynní drak správně žít,“ chvástala se Greth’rai a Órla skřípala zuby a přiměla se mlčet. Když největší vřava utichla, vydala se s Greth’rai na obhlídku jeskyní. „Líbí se ti? Určitě se tady budeš cítit jako doma,“ ujišťovala ji. „Já nevím. Pro mě tu je moc tma a málo zeleně,“ povzdechla si Órla. „Mám ráda slunce, víš? A stromy.“ Viděla, že tohle prostředí bylo pro draky jako ona přímo stvořené. Neohrabanost zde tolik nevadila, krátké nohy vyhovovaly, protože stropy byly nízko a chodby místy úzké.
Nebyl to však domov a stačilo jí strávit tam několik hodin, aby věděla, že nikdy ani nebude. „Zvykla by sis. Pro tohle jsi stvořená. Jeskynní draci nežijí na stromech a nepěstují kytičky, Órlo.“ Cítila, jak pnutí v její hrudi narůstá. „Proč ne? Proč je to tak zlé?“ „Protože takový život prostě není. Ne skutečný život. Tam nejsou žádné kytičky a ovocné zahrádky a písničky a uctívání každé spolknuté krysy. Realita je krutá a nemilosrdná, jako tyhle skály.“ Órla nechápala, o čem to Greth’rai mluví. „Já takový život ale žiju. Je skutečný, je můj, žila jsem ho, tak musí být skutečný.“ Dračice otvírala tlamu, aby pokračovala, ale Órla najednou už nechtěla nic slyšet. Nepatřila sem. Nebyla žádný jeskynní drak. „Nemůžu tady zůstat. Tohle není půda, kde bych mohla zapustit své kořeny, kde bych mohla růst, jak chci. Vážím si toho, že jsi mi tohle místo ukázala a jsem ráda, že jsem tě poznala, ale bude nejlepší, když půjdu dál.“ „Órlo-“ „Slíbila jsi, že mě nebudeš nutit. Tak to prosím nedělej.“ Greth’rai se zhluboka nadechla a po dlouhé chvíli vypustila jediný horký výdech. „V tom případě sbohem.“ „Sbohem, matko,“ kývla jí na rozloučenou a jen, co se octla pod otevřenou oblohou, vydala se na cestu.
Nezamířila však hned k Indigovému hvozdu. Pokud jí ta cesta v něčem otevřela oči, pak v tom, že na světě je toho mnohem více, než jen jeden les a ona by ráda poznala alespoň něco z toho. Indigový hvozd stál stovky let a jistě na ni pár týdnů, měsíců, třeba i let počká. Bude tam, až se vrátí. Mezitím na ni čekal celý svět.