Phirmův charakter by se dokázal vystihnout v pouhých pár slovech – vzteklý, odtažitý, hrubý a naivní. I přes to že jeho duše toho skrývá mnohem víc, než se může na první pohled zdát, negativní vlastnosti na něm byly vždy nejvíc znatelné. Kdysi býval nesmírně egoistický, sebevědomý a povrchní, jenže i když se za ty léta viditelně změnil, tak vůbec ne k lepšímu. Už při prvním setkání je obvykle na jeho chladném a bodavém pohledu poznat, že nestojí o přátele nebo příjemnou konverzaci. Jiskra v jeho oku již dávno vyprchala, a pokud ji má získat zpět skrze vytrhané šupiny a rozlitou krev těch co mu kdy ukřivdili, nechť se tak stane. Málokdo je stejně ochotný dát šanci takové groteskně vypadající tváři.
Moc toho nenamluví, ale také není vůbec zamlklý. Když se mu něco nelíbí, jednoduše to hlasitě sdělí, ať už se jedná o obyčejného cizince či důležitou autoritu. Dokáže ale k ostatním drakům chovat respekt, pokud si jej od něj dle jeho úsudku zaslouží, což není zrovna snadný úkon. Často je skoro až nevhodně upřímný a říká věci dřív, než by se nad nimi zamyslel. Málokdy přemýšlí o následcích svých činů, pokud se nejedná o něco skutečně závažného. Je schopný i lží, pokud ho to nějakým způsobem zvýhodní, ale vzhledem k tomu že sám lživé draky nesnáší, preferuje využívání necelých pravd. Pro hanlivé nadávky nikdy nesahá daleko, a to mnohdy i bez provokace. Někdy se na něj holt stačí jen špatně podívat a je to pro něj dostatečný důvod k agresi.
Pod sobecky chladným pohledem žlutých očí je Phirm překvapivě dost emocionální drak, a jedna jediná emoce zabírá nejvíce místa v celé jeho hnijící duši – vztek. Téměř vše, co dělá je v nějakém smyslu ovlivněno vztekem, ať už je to škrtnutí drápem o kámen, podivný pohled od cizince nebo nežádaný poryv větru za letu, stačí jen krátké škrtnutí zápalky a jeho zloba vzplane do nekontrolovatelného výbuchu. Už od svých mladých let se v tomto ohledu nedokáže ovládat, a k téhle své části chová z hloubi duše mocnou nenávist, která jen přikládá dřevo do ohně. Nenávidí se za to, že nenávidí, a tak je hadem požírajícím vlastní ocas. I když se tedy zdá na první pohled velmi sebevědomý, neustále ho sužují pochyby o sobě samotném a zášť k vlastní nátuře. Mnohdy si není jistý, co sám chce, čím by chtěl být a jestli cesta kterou si vybral je ta správná, ale nikdy nemá iniciativu tyto problémy aktivně řešit. I skrze jeho téměř lethální povrchovou odvahu, jež mu umožňuje vrhnout se napříč jisté smrti pro vlastní hrdost, hluboko uvnitř cítí strach, že jeho život nikdy nenabyde smysl, a že už nikdy nepocítí radost.
Ke většině drakům je Phirm velmi nevřícný, ale získat si jeho důvěru není nemožné. Těm pár vyvoleným, které je ochotný nazývat přáteli může časem odhalit svou zranitelnou a citlivou část. I přes to že byl mnohokrát zrazen svými blízkými, stále je dost naivní na to, aby byl ochotný se sblížit a podělit se o své nejskrytější tajemství. Takové věci jako že má rád malá roztomilá zvířátka, dává si ryby jako sladký dezert nebo že má slabost pro ledové dračice jsou informace, které by z něj jinak nikdo nedostal ani těmi nejhoršími mučícími metodami. V moment, kdy však skutečně začne někomu věřit, jeho loajalita nezná hranic. Tento vzteklý asociál by byl ochotný pro své blízké i zemřít, kdyby si to situace vyžadovala. Snad je to kvůli nějaké sociální deprivaci, ale když už Phirmovi na někom záleží, touží pro ně být tím nejlepším společníkem, jak jen je tím svým nevšedním způsobem schopný. Jako mnozí je dokonce schopný humoru a zábavy, ovšem ve správný okamžik a se správnými draky. Vidět ho však v radostné náladě je skutečně rarita, pokud nejste jeho velmi blízkým přítelem. Ať už se tedy Phirm izoluje od ostatních nebo je od sebe odhání, skutečností je že podvědomě vyhledává společnost. Ne vždy však společnost vyhledává jeho. Někdy i když má skutečně dobrý den, můžou jeho slova mnohé draky urazit, aniž by si to sám uvědomoval, často vzhledem k jeho předsudkům. Zejména nerespektuje malé draky jako jsou stromoví a vodní, ale ke každému plemenu kromě toho svého má jisté poznámky. Za svůj život se naučil že tyto stereotypy se ve zdejších magických říších příliš neuplatňují, ale i tak se těžko zbavuje starých zvyků. Na dracích si Phirm nejčastěji cení síly, odvahy a odhodlání, takže na malé bázlivé jedince se bude dost nejspíše dívat skrze prsty.
Ve zkratce je Phirm jednoduše nevyzpytatelný, vztekem ovládaný a psychicky nestabilní individuál, takže i přes všechno co je o něm známo se občas nedá předvídat, jak se v některých situacích zachová. Už nikdy nebude takový, jaký kdysi býval, zašel již moc daleko a není pro něj návratu. Pokud ale jeho duše nikdy nepozná spásu, po které tak touží, navždy v něm zbyde ten poslední střípek naděje, který odmítá ztratit.

Jako každý drak, Phirm svůj život započal ve vajíčku. Ze začátku se snůška skládala ze tří velkých kulatých vajec, ovšem jeho matka byla ve dračím společenství tak nízce postavena, že se dalo považovat za zázrak, když se vylíhly dvě. Maličký Phirm, silný a plný energie i v prvních hodinách po vyklubání, a jeho titěrná sestra Lirrah. O svém sourozenci si však prérijní samec nic nepamatuje, neboť dle jeho matky se mnoho dní nedožila. I přes jeho dotěrnou zvědavost a otázky se nikdy nedozvěděl, co přesně se stalo s vejcem, které se nikdy nevylíhlo a proč jeho sestra tak rychle uhynula… ač z matčina prazvláštního pohledu měl vždy pocit, že s tím měl něco jako dráče do činění.
Phirm, nyní tedy už jedináček, získal veškerou pozornost Kihari, své svobodné matky. To byl také hlavní faktor, co přispěl k pocitu, že se celý svět točí jen kolem něj. Jeho matka se o něj starala velmi pečlivě a ochranářsky, nechtěla přijít o své jediné mládě. Na jeho výchovu byla sama, pro malého prérijního dráčka bylo už od vyklubání normální že neměl žádnou otcovskou figuru. Byl tudíž velmi fixovaný na svou matku, která ho rozmazlovala, jak jen mohla. Naštěstí byl velmi akční a energií jen sršel, takže se nenechal příliš vykrmit. Jak létání, tak i chrlení ohně se naučil velmi rychle, až ho musela Kihari mnohokrát napomínat, že na ostatní dráčata se jiskry neprskají. Též rostl velmi rychle, svou masou snadno převyšoval ostatní draky jeho věku, a to mu jen více zvyšovalo už tak rychle rostoucí ego. Jeho matka se ho neustále snažila nespouštět z očí, a to byl důvod proč se také Phirm snažil při každé příležitosti jejím zrakům uniknout. Proto také hned poté co si našel přátele, utíkal s nimi na místa mimo zraky dospělých, kde spolu dováděli, létali, trénovali chrlení plamenů a lovili malé tvory.
Postupem času, když už byl dost velký, aby z něj jeho matka mohla spustit oči, začal si se svými přáteli dobírat slabší dráčata. Často se bavili na úkor mladších, slabších či nemocných, a čím více jen rostli, rostla i jejich touha připadat si důležitě. Létání ovládli velmi dobře, a tak rozšířili svou šikanu i do ovzduší. Rádi strkali do teprve se učících mladých letců a shazovali je. Samozřejmě museli často prchat od rozzlobených rodičů, ale v případě dopadení si vždy našli nějakou tu výmluvu, jež je z problému nakonec dostala.
Život ve společenství byl pro Phirma jako život pro rybu ve vodě. Postupem času se dokázal vyšplhat z úplného dna do vyšších postavení, kdy i jeho matka už se nemusela bát o jejich žití. Sebevědomí mu pomohlo vybudovat si respekt ve dracích jeho věku, a věrní přátelé mu neustále byli po boku. Plně věřil v jejich loajalitu a spoléhal se na to, že kdyby se dostal do sebemenších potíží, oni by ho vytáhli zpět na nohy. Měl takový pocit jistoty, že neměl žádné zábrany, do jisté míry si dělal, co chtěl. Musel být samozřejmě opatrný, aby si nepobouřil vyšší vůdce, ale dokud problémy co tvořil nepřesahovaly určité meze, nikoho to nezajímalo. Tak to možná bylo do doby, kdy dosáhl zhruba 16 let.
Ve společenství se objevil nováček, dračice. Nejprve se k ní Phirm a jeho přátelé chovali jako ke každému – povýšeně. Ovšem po nějaké době zjistili, že je velmi snadné tuto milou duši zmanipulovat. Příležitost, kterou prostě museli využít. A také že využili – po pár falešných slovech mladá dračice udělala cokoliv, o co ji požádali. Začali zlehka aby nepojala podezření, postupem času se však požadavky stupňovaly. Jednoho dne trojice přátel poslala dračici do posvátných míst s přísně zakázaným vstupem, bez toho, aniž by věděla jak velkého hříchu se dopouští. Brzy byla při tomto činu přichycena a Phirm byl z celé situace rozjařený. Takto se snad ještě nikdy necítil, i přes to, jak moc takových podobných situací zažil, toto bylo opravdu něco jiného. Měl pocit, že dokáže všechno, že žádné jeho činy nebudou mít nikdy následky a že si nadále může dělat co chce i přes to, jak moc to ublíží ostatním. Tento krásný pocit mu vydržel ovšem jen chvíli, jelikož při rozhodování trestu byla dračice rázem prokázána nevinnou. Obvinění se rychle obrátilo a padlo na tři agresory – Phirm a jeho přátelé. Stále pod euforickým pocitem všemoci se draci obhajovali a zapírali, ovšem jeho sebevědomí i úsměv pomalu klesaly si začal uvědomovat, že tento boj jednoduše nevyhrají. Při vyslovení trestu mu srdce kleslo až k žaludku a svět kolem něj se rázem otočil. Celý jeho život jako by se v tu chvíli rozpadl na prach, a všechny jeho dosavadní úspěchy byly zbytečné. Vyhnáni ze společenství.
Poté co byli eskortování pryč, čekal Phirm od svých přátel alespoň minimální podporu. Žádal své přátele o pomoc, stále se snažil vymyslet způsob, jak přesvědčit vyšší vůdce společenství o jejich návratu. Žádosti, které zůstaly nevyslyšené, neboť oba z jeho přátel se k němu otočili zády a každý se vydal jiným směrem. Zmizeli. Pro Phirma to bylo něco neuvěřitelného a nemožného, tolik věcí se událo za tak krátkou dobu, že nedokázal celou situaci zpracovat. Vždy byl zvyklý na pomoc a společnost ostatních. Nyní byl sám, ponechán jen se svými zmatenými myšlenkami a kumulujícími se emocemi. Zárodek nepřirozené zlosti byl zasazen hluboko v jeho nitru.
Hned druhý den se snažil vrátit do společenstva. Marně se snažil přesvědčit draky, kteří mu zabraňovali ve vstupu, a ve svém záchvatu paniky se nebál použít hrubou sílu k překročení hranic. Za jeho opakované chování byl několikrát zbit a pomlácen, ovšem při jeho posledním zoufalém pokusu mu jeden z obránců území ulomil oba rohy na hlavě, s varováním že pokud se znovu vrátí, příště to bude jeho krk. Ponížen a zoškliven, Phirm konečně došel uvědomění, že tentokrát už nebude po jeho. Byl donucen odejít.
Po pár dnech putování se dostavil ustavičný stesk. Scházelo mu společenství, ale co postrádal nejvíce byla jeho matka. Vzpomínal, jak nedostal ani možnost se s ní rozloučit, a přemýšlel, jak asi reagovala, když se dozvěděla, že její jediný syn teď musí žít sám a v otevřeném světě. Mohl jen doufat, že se ho poté nepokusila vyhledat a zůstala ve společenství, ne ani tak kvůli jejímu věku ale jejímu zdravotnímu stavu. Tyto dny byly pro něj velmi melancholické, neměl vůli lovit nebo vůbec cokoliv jíst. Po několika dnech hladovění však byl rázně přinucen začít shánět potravu i vodu. Velmi špatně se orientoval v novém světě, který jej po snadném životě ve společenství udeřil jak kámen do tváře. Ke své hrůze si však uvědomil, jak velmi rychle si zvykl na samotu. Dlouhodobý stres způsobil, že ho začala drážtit každá zbytečná maličkost, a ať se snažil jakkoliv, nedokázal tomu vzdorovat. Třináct let strávil v téměř kompletní izolaci, jeho mysl se zkřivila pod náporem čiré nenávisti a zanechalo to na něm velké stopy. Začal pochybovat sám o sobě, o ostatních dracích i o světě ve kterém žil. A tak ho jeho zoufalé cesty zavedly daleko od domoviny, do neznámého světa, kde se poprvé za svůj život setkal s magií.
Téměř třicetiletý Phirm se v tomto novém světě velmi rychle naučil, že pokud chce přežít, musí se přizpůsobit. Magie byla přítomna na každém kroku, mnoho draků, jenž potkal vládli všemi možnými elementy a jejich moc tak vysoce přesahovala tu jeho, že si připadal odseknutě od společnosti více než předtím. Pochopitelně ho však magie začala velmi zajímat a poprvé po tolika letech měl pocit síly na dosah drápů. A tak jako téměř každý drak žijící v těchto krajinách začal toužit po magické síle, kterou tehdejší bohyně nabízely smrtelníkům. Cesta to však byla zrádná, a ať už vkročil do jakéhokoliv neznámého koutu světa, čekalo tam na něj jen utrpení, jak fyzické, tak psychické. A se svým nevyzpytatelným charakterem se dostával do potyček i s tehdejšími dračími společenstvími.
Ne vše však bylo v této jeho životní etapě tak zlé. Mezi vším tím terorem, hrozbami a magickým pokušením se zjevil anděl – dračice, do které se velmi rychle zamiloval. A ač za celý ten čas co zde nakonec strávil potkal více krásných slečen, co zachytily jeho žlutavé oko, žádná z nich nerozbušila jeho chladné, kamenné srdce tak moc jako ona. Byla jednou z prvních draků, které v magickém světe potkal, a do poslední chvíle odchodu na ni nemohl přestat myslet. Jeho rozjařené cesty ho nakonec zavedly až k rozzuřené bohyni, která přes jeho žádosti o sílu udělila osudový rozsudek a zohavila ho k nepoznání. Hnědé šupiny rázem černé jak ta nejtemnější noc, blány a dlouhé ostny vyrašily skrze hřbet a hrůzná tvář zdeformovaná do napodobené lebky. Ač zprvu zděšen, v návalu zoufalství nakonec našel útěchu ve slovech té, co mu byla nejdražší. Toť však byla podstata zrádnosti magického kraje, neboť žádná chvíle úlevy nikdy netrvala dlouho.
Ohyzdného vyhnance nakonec začaly dostíhat hříchy které aktivně páchal v mnohých společenstvích. Pálení jejich lesů, boj na území s ochráncem, a nevyprovokovaný útok na mladého člena nakonec způsobilo, že začal zvažovat místo v řadách obávané skupiny které mu bylo tehdejší vůdkyní nabídnuto. Nakonec se však i přes všechny své nejistoty a obavy z života mezi dalšími draky rozhodl pozvání přijmout, doufajíc že tito jemu podobní odpadlíci budou chápaví k jeho motivům a již nebude muset všem strastím čelit sám. A skutečně, po dlouhé době pocítil znovu špetku naděje, že možná získal něco, co tak dlouhou dobu postrádal. Když se však rozhodl tuto novinu sdělit jeho známé dračici, přijala tuto informaci poměrně špatně. A tak byl Phirm znovu vnitřně rozpolcen mezi láskou k ní a věrností svým novým bratrům a sestrám. Dilema, které ho trápilo, a nejspíše stále trápí už několik let.
Čas rychle ubíhal, a společně s ním odcházela i prvotní naděje kterou prérijní samec původně vložil ve svou temnou nadřízenou. Její neustálá nepřítomnost a nezodpovědnost ho přiměla k nejistotě ohledně svého rozhodnutí žít pod jejím křídlem, ovšem stále neztrácel svou neumírající věrnost. Dokonce brzy přivedl nového člena, draka jménem Hadúr kterého poznal jako relativního nováčka v daných krajinách. S tímto prérijním drakem se velmi rychle sblížil natolik, že jej považoval za bratra. Jeho přátelství ho přimělo téměř zapomenout na zradu, kterou v minulosti zažil od svých takzvaných blízkých, a bez jakýchkoliv obav vložil v Hadúra veškerou svou důvěru. Phirm, nyní již obdarovaný mnohými magiemi, neměl žádný problém v tom pomoci jeho druhovi zesílit stejným způsobem jako tehdy zesílil on sám, a brzy se stali skutečně hrozivou a neoddělitelnou dvojicí.
I když se situace jevila přívětivě, zdálo se, že každým novým dnem získal černý drak na svém těle čerstvou jizvu. Magické nestvůry a jiné nebezpečné pasti na něj číhaly při každém kroku a mávnutím křídel, dokonce ani na druhé straně portálu mezi světy se před bolestí neskryl. První setkání s lidmi bylo kruté a bolestivé, jizvy od mučivých nástrojů mu navždy budou připomínat čeho jsou tito dvojnozí tvorové navzdory svému patetickému vzhledu schopní. Z této zkušenosti se vzpamatovával opravdu dlouho.
Pokud však měl fyzického traumatu už plné zuby, jedna z bohyň si na něj nachystala něco, co jej terorizovalo přímo zevnitř jeho vlastní mysli. Magie, či snad prokletí, které Phirmovi v hlavě uvěznilo hadí entitu, co slyší každou jeho myšlenku, a promlouvá ke každému malému rozhodnutí co udělá. Tento démon zezačátku doháněl zmateného draka téměř k šílenství, a po několik dlouhých týdnů byl Phirm snad ještě více nestabilní než obvykle. Čím více času ale uplynulo, tím smířenější se nakonec stal se svou situací. Jak on sám, tak i Va’quetz se museli naučit snášet společnou existenci a vytvořit mezi sebou jakousi symbiózu. Nyní už není hadí hlas tak prominentní a neúporný, zatímco Phirm již respektuje některé z jeho rad. Ne vždy se však na něčem shodnou, a jejich vztah je proto velmi proměnlivý.
Čím více času černý drak strávil v magií nasáklém světě, tím větší ambice a sebevědomí měl. Jeho mysl se však pokaždé vracela k dračici, ke které za celé ty roky nedokázal vyznat své skutečné city. Ať však hledal jakkoliv, nenalezl z ní ani jedinou šupinu. Poptával se téměř každého cizince, jakého potkal, ovšem nikdy nezískal vodítko či alespoň zmínku, že ji někdo alespoň zahlédl nebo o ní slyšel. A k jeho největšímu zármutku ji už skutečně až do zániku této magické říše už nikdy neviděl, stejně jako mnoho dalších přátel či nepřátel které za těch pět let potkal. A když se jeho domov finálně bortil, viděl svět, který mu byl útočištěm jak se pod pukajícím nebem rozpadá, a jeho nejlepší přítel Hadúr jako by se rázem do země propadl, cítil tu příšernou bezmoc jak znovu přišel o všechno. Ti, co miloval, byli nejspíše mrtví, a vše co za celou tu dobu budoval přišlo vniveč.
Jiskra, kterou ta léta zde prožitá nasbíral ze všech těch ojedinělých krásných momentů, mu pomalu vyprchala z očí. Roztáhl svá černá křídla a nechal vše na co mu kdy záleželo za zády.