Runa je dračice váhavá a opatrná. Na všechno jde jemně a pomalu. Nechce a asi ani neumí spěchat. Přemýšlí možná až moc, takže většinou neriskuje a adrenalinu se celkově vyhýbá jako čert kříži. Normálně se chová spíše bojácně. Snaží se vyhnout jen jakémukoli náznaku nebezpečí. Natož, aby se hnala prozkoumat cokoliv víc a případně se to snažit vyřešit. Ráda pomáhá, ano. Chce pomoc vždy, když je to možné. Bohužel síla jejích strachů je silnější. A tak nastanou chvíle, kdy není schopna. Nejde jen o výjimečnou věc.
Kontakty a vztahy s ostatními draky ale jinak moc nenavazuje. Jde o takovou introvertku. Stačí jí přítomnost jednoho draka na delší dobu a její sociální baterky se za chvíli vybíjí. Ne, že by nezvládla pobyt ve Společenství. No v takovém případě jde spíš najít někde stranou samotná, jak vzhlíží k nebi a o něčem hluboce přemýšlí. Je menším tajemstvím a nikdy nikomu neřekne, o čem přemýšlí. Nemluví ani o své minulosti a celkově o sobě jako celku. Sblížit se s ní je hodně těžký, avšak ne nemožné. Může se to někomu povést a takovému draku se pravděpodobně dokáže otevřít víc. Je však někdo tolik trpělivý a ochotný?
Ona trpělivá je. Dokáže zůstat u jedné činnosti klidně hodiny, aniž by jí to vadilo nebo až štvalo. Všechno dělá hodně pečlivě. Chce, aby udělala onu činnost pořádně. A aby asi svým způsobem dokázala, že i přes své nedostatky za něco stála. Zároveň však uznání nepotřebuje. Nehodlá být jako její bratr. Který ji připravil o její rodný domov a o všechno, co znala a měla ráda. Na druhou stranu je vážně trochu srab a nedokázala se na něj nikdy pořádně zlobit, případně mu to jenom vyčítat. Všechno, co se za život stane, se má očividně stát a nedá se tomu jakkoli zabránit. Takže takhle se snaží život brát, ať jsou období sebevíc krutá a nespravedlivá.

Hodně vysoko v oblacích, leželo uskupení ostrůvků, ukryté před zraky všech. Mnoho draků by řeklo, že doslova na nebesích levitovaly. Ono na tom bylo cosi pravdy. Avšak kdo je vytvořil a jak? To byla daleká historie. No každý měl jasno, že v tom hrála roli magie - mocná, neznající hranice. Ostrůvky se staly domovem Společenství nebeských draků, s královskou krví, kterou nosili od jejich předků. Panovaly po staletí pověsti, že jejich království bylo zničeno a přeživší pronásledováni, aby mohli být zničení, stejně jako jejich domov a plno dračích životů. A tak využili všechnu svou moc, kterou v sobě chovali. Vytvořili si nový domov, skrytý a neodhalitelný.
A tam začali podle nových pravidel a způsobů žít. Vzhledem k absenci živé kořisti a tím pádem přísunu čerstvého masa, se uchýlili k pěstování zeleniny, ovoce a dalších plodů. Pomocí magie přizpůsobili místní podnebí, aby se co nejvíc podobalo tomu na zemi. Ostrůvky nebyly nijak k sobě spojené. Draci museli přelétávat od jednoho k druhému. Avšak každý měl jiný úkol a prostředí. Na jednom se nacházela shromažďovací síň, na druhém pole, na třetím tréninková plocha a na dalším třeba hnízdiště, prostředí pro dráčata a jejich rodiny. Šlo o draky chytré a zručné, odhodlající se nepoddat osudu, který je potkal. A ano, nejeden pár propadl svým citům, čímž se nebeská země rozšiřovala o další a další generace.
Runa a její sourozenci patřili mezi třetí generaci vyklubanou v nové nebeské zemi. Hnízdiště bylo rozdělené do více jeskyní, kde každá rodina měla tím pádem svoji vlastní.
Zcela logicky dráčata trávila čas jenom na ostrově s hnízdištěm, než se naučila létat. Samozřejmě byla pod neustálým dohledem, aby se nestala jakákoli nehoda. U Runy, Freyi, Magnuse a Vigga to nebylo samozřejmě jiné. Když je nehlídali rodiče, měl je na dozor další drak ze společenstva. Nejčastěji šlo o jiné matky nebo chůvy. Ano, jako snad v každém Společenství, i tady každý drak zastával svou roli. Našli by se tu hlídači, pěstitelé, učitelé a tak dále. Jednou si každý mladý drak musel najít tu svou roli, kterou bude vykonávat. Postupně rostli i naše nejnovější přírůstky…
Už v celkem brzkém věku se začali učit létat a museli být přítomní u různých činností. Měli povinnost vše okoukat, vše vyzkoušet, aby si uvědomili, že jednou se taky do místního řádu zapojí. Runa byla klidná mladá dračice, která se většinou učila rychleji, než její sourozenci. Avšak jednomu z nich se to nelíbilo. Magnusovi. On chtěl být ten nejlepší a nejschopnější. Takže mezi nimi povstala rivalita, po které toužil stejně maximálně jen on. Byl však zároveň hodně zbrklý a o svých činech moc nepřemýšlel. Možná proto dělal tolik chyb a nemohl být lepší. Jenže Runa nechtěla, aby mezi sebou soupeřili. Bohužel bratr si nedal říct.
Takové malé spory a problémy pokračovaly i dál. Jednoho dne vše ale vyvrcholilo. Zrovna odcházela zima a nastal čas, aby ji vystřídalo jaro. Sourozencům už bylo cosi přes rok a půl a zrovna létali ve volné chvíli v okolí jejich domova. Runa si najednou všimla něčeho podezřelého v dálce a rozhodla se za tím letět. Magnus letěl za ní, aniž by si toho prvně všimla. Proč asi? Věděl, že kdyby našla něco, na co bylo potřeba upozornit, dostala by pochvalu. A přitom ji chtěl on. Nakonec nešlo o nic zvláštního, ovšem bratr se s ní začal okamžitě hádat.
„Chtělas uznání sama pro sebe, co? Proto jsi letěla sama, aniž bys nás upozornila všechny,“ začal naštvaně vypouštět z tlamy.
„Cože? Ne, to není…“ začala zmateně vrtět hlavou. Vůbec ho nechápala, nikdy ho nechápala.
Aniž by ji nechal prvně domluvit, najednou se na ni vrhnul a strhl se boj ve vzduchu. „JÁ měl být vždycky lepší. JÁ!“ křičel, zatímco bitka pokračovala. Runa se proti vzteklému bratrovi bránila, co mohla. Chtěla schytat co nejméně škrábanců i kousanců. Ale nepočítala s tím, že nakonec chytne její křídlo do tesáků a trhne. Ozvalo se hlasité křupnutí a následně už Runa padala kdoví z jaké výšky dolu. Stihla zahlédnout jeho náhlý šokovaný výraz. Neplánoval to? Možná ne. Avšak zároveň tam jen zůstal na místě a pohlížel na padající sestru. Neletěl jí na pomoc. A Runa? Ta padala, padala, dokud ji neobklopila tma.
Probudila se. Znělo to neuvěřitelně? Ano, ale byla vzhůru. Otevřela oči a rozhlédla se. Byla noc, ležela někde na pláži a kus těla jí chvílemi omývalo moře. Když se ztěžka zvedla, nenašla by část těla, která by ji nebolela. Levé křídlo táhla zlomené po zemi a z obličeje jí tekla krev. Musela tam mít někde ránu. Byla momentálně sama a až moc zranitelná. K tomu vůbec nevěděla, kde se nacházela. Vysoko do oblaků se s nepoužitelným křídlem těžko dostane a i kdyby létat mohla, trefila by zpátky? Šla půlku noci podél jedné luční cesty, bohužel jí hrozně bolela hlava a cítila vyčerpání. K tomu ten vzduch jí připadal jiný, než byla zvyklá. Padla do trávy a znovu viděla už jen tmu.
Probudila se podruhé. Musela párkrát zamrkat, aby si přivykla na světlo. Ano, noc vystřídal den, jehož světlo pronikalo do jeskyně, v které ležela. Tady to přece neznala. Padla někde na louce, ne v jeskyni. K tomu, když více zpozorněla, cítila víc draků. Ať už se nacházela kdekoliv, kromě pachů bylinek se odtud i zvenku vznášelo mnoho jejich čerstvých pachů. Jakmile se zvedla na nohy, všimla si, že měla dokonce ošetřené a obvázané křídlo. Na obličeji už necítila žádné potůčky krve. Celkově se necítila už tolik bolavá. No aby zjistila, co se to najednou stalo, vyšla mírně bojácně z jeskyně ven na světlo. Ocitla na mýtině plné draků. Pohled všech se hned stočil na ni. Pár draků se jí pak začalo vyptávat na to, proč dopadla takhle. Runa na ně jen bez jakýkoli slov nepřítomně pohlížela.
Nějakou dobu nemluvila. Nechtěla, nebo nemohla? Pamatovala si něco? Pravda byla taková, že věděla všechno, jenže mluvit o tom jí nedávalo žádný smysl. Jako jí nedávalo smysl nic. A když už tlamu posléze otevřela a vyšla z ní slova, její hlas byl tichý. Hlavně též koktala. Nikomu nikdy neřekla o tom, co se jí stalo a jak se tu ocitla. Každý to vyslýchání nakonec vzdal. Zjistila, že se nacházela na území jiného společenstva. Ale žili tu draci různých plemen. Runa doteď žila jen mezi nebeskými. A teď viděla draky ohnivé, jeskynní, vodní nebo stromové. Území měli rozmanité. Mohla zahlédnout lesy, jezera nebo hory. Zůstala u nich, jenomže se ostatních spíš stranila a mluvila minimálně. Ve Společenstvu sloužila spíš jako takový pomocník. Její křídlo se za čas spravilo, i když už nemohla létat tak dokonale jako předtím. Kromě jizev ho měla trvale poškozené. Uletět větší vzdálenosti nebo dělat extrémní manévry už nikdy moc nebude.
Ubíhaly měsíce a možná i roky. Runa stále žila ve smíšeném Společenství a již zastávala samostatnou roli chůvy. Zvykla si i na masitou stravu a mírně jiné ovzduší. Mluvila víc a to hlavně s malými dráčaty. Bohužel dosud koktala, což už se očividně taky nikdy nespraví. A kde tento příběh končí? Zrovna byl jasný večer. Na nebi zářilo mnoho hvězd. Runa seděla na kopci a pohlížela na nebe. Myslela na svůj rodný domov v oblacích. Na svoji rodinu, všechny nebeské přátele i starý život. Už se tam nikdy nevrátí. Měla šanci trefit zpátky, určitě ano. Jen její křídlo by to již nezvládlo. Když hlavu zpátky sklonila, létala kolem ní dvojice zlatých motýlků. Vykulila oči. Takové nikdy neviděla. A zdálo se, že ji chtějí někam vést. Ať už se stalo cokoliv, Runa je poslechla a rozešla se za nimi. Postupně se víc a víc vzdalovala od svého nového domova. Byť si to vůbec neuvědomovala. A vedli ji, dokud nepřekročila práh Helvaniru. Za jakým účelem? To nemohla vědět. Avšak muselo to mít nějaký význam, když zůstala zase sama v cizím prostředí. Její příběh ale přece nekončí, ten bude pokračovat…