Zyrrha na ostatní nepůsobí jako někdo, koho lze snadno zařadit. Na první pohled může působit klidně, dokonce nenápadně, ale ten dojem se rychle rozpadá. Stačí pár okamžiků v jeho přítomnosti a většina draků začne cítit neklid, aniž by dokázala přesně říct proč.
Je zvláštní. Ne způsobem, který by byl okamžitě nebezpečný, ale spíš takovým, který znejišťuje. Občas se bez zjevného důvodu tiše uchechtne. Jindy se usměje v momentě, kdy by to nikdo jiný neudělal. Někdy reaguje na něco, co ostatní vůbec nezaznamenali. Pohled mu občas sklouzne někam vedle, jako by sledoval něco, co tam není. A někdy se zdá, že naslouchá - ne těm, kdo s ním mluví, ale něčemu jinému.
Nikdy není úplně jasné, co se mu honí hlavou. Jeho slova často působí zvláštně. Občas přeskakuje mezi tématy, jako by sledoval jinou linii myšlenek než zbytek světa. Dokáže položit otázku, která se zdá nevinná, ale zanechá v druhém nepříjemný pocit, že řekl víc, než chtěl.
Zyrrha nepůsobí chaoticky ve svých očích. Má vlastní logiku, která mu dává smysl. Pro ostatní je ale těžko čitelná. Jeho reakce přicházejí v nečekaných chvílích. Může dlouho mlčet a pak náhle vstoupit do rozhovoru s přesnou poznámkou. Nebo naopak odejít uprostřed situace, která by pro jiné byla důležitá.
Tento nesoulad mezi očekáváním a jeho chováním z něj dělá někoho, komu se špatně věří. Jeho přítomnost bývá nepříjemně výrazná. Nepotřebuje se prosazovat hlasitě. Stačí, že tam je. Pozoruje. Vnímá detaily, které jiní přehlížejí. A někdy má až znepokojivou schopnost si tyto detaily zapamatovat a později použít.
Když mluví o duších lesa, jeho chování se ještě víc posouvá mimo běžné vnímání. I když je už neslyší, mluví o nich, jako by byli stále nablízku. Někdy jen polohlasem, jindy skoro šeptem.
Zyrrha dokáže být zdánlivě přátelský. Umí se přizpůsobit, navázat rozhovor, dokonce působit skoro příjemně. Ale ten dojem nikdy nevydrží dlouho. Dřív nebo později přijde moment, kdy udělá nebo řekne něco, co naruší iluzi normálnosti. Někdy je to drobnost. Nevhodný smích. Příliš dlouhý pohled. Odpověď, která jde o krok dál, než by měla. Nedá se přesně určit, jestli to dělá schválně, ale jedná se o nevyzpytatelného společníka.
Důvěra pro něj není samozřejmá věc. Nedává ji lehce a nepředpokládá ji ani od ostatních. Vztahy vnímá jako proměnlivé. Něco, co může fungovat teď, ale nemusí fungovat později. Přesto se dokáže vázat - ne na základě emocí, ale na základě užitečnosti, zvyků a situací. Pokud někdo zapadne do jeho „systému“, může s ním spolupracovat dlouho. Ne proto, že by ho měl rád, ale protože to dává smysl.

Zyrrha se narodil 13. 3. 1933 do kmene, který se neoznačoval za společenství, nýbrž spíš jako les sám. Ostatní draci o nich mluvili šeptem, pokud o nich mluvili vůbec. V hlubokých, vlhkých lesích na jihu, tam, kde se pod starými stromy držel nasládlý pach tlející kůry, hub a krve, žili po generace v přesvědčení, že les není pouhým územím, ale živou, hladovou vůlí. Duchové podle nich neodpočívali v korunách stromů ani pod kameny jako mírné stíny předků; byli to starší, zlomyslní, věčně nespokojení tvorové bez těl, kteří naslouchali jen těm, kdo byli ochotni jim něco dát. Kmen je nazýval mnoha jmény - Uru'Khaal, Matky mechu, Hltavé hlasy - ale nikdy ne jedním a nikdy ne nahlas víc, než bylo nutné.
Zyrrhova rodina nepatřila mezi obyčejné členy kmene. Jeho matka Zha’rieth byla jednou z rituálních nositelek hlasu, drakem, který vedl obřady, výklady znamení a rozmluvy s tím, co ostatní nazývali duchy lesa. Nebyla náčelnicí, protože v jejich kmeni nevládl ten nejsilnější ani ten nejstarší, ale ten, kdo uměl nejlépe vyjednávat s neviditelným. Přesto měla mezi ostatními obrovský vliv. Uměla z klidného tónu udělat hrozbu, z šeptu rozkaz a z mlčení odpověď, kterou si druzí sami domysleli. Zyrrha po ní zdědil mnohé: ostrou mysl, trpělivost, schopnost dlouho pozorovat a čekat, a hlavně dar rozumět tomu, jak snadné je ohýbat druhé skrze jejich strach.
Jeho otec Kharuun byl jiného ražení. Nebyl hlasem kmene, ale jeho paží. Střežil posvátná místa, dohlížel na lovce, trestal ty, kdo porušili zákazy a vedl rituální výpravy do oblastí, kam si ostatní netroufli. Pokud Zha’rieth představovala šeptající, vlhkou temnotu lesa, Kharuun byl jeho tvrdým, zteřelým kořenem, který už jednou prorostl kostí a nikdy se z ní nevytáhl. Nebyl krutý z rozmaru, ale ze zvyku. Věřil, že slabost přitahuje hladové věci a že přežít lze jen tehdy, když je někdo jiný ochoten zemřít místo tebe.
Takové prostředí utvářelo Zyrrhovo dětství mnohem víc než jakákoliv náklonnost. V jejich kmeni se mláďata nevychovávala k laskavosti, ale ke schopnosti rozpoznat, kdy mlčet, kdy lichotit, kdy se stáhnout a kdy se přikrčit tak, aby rána dopadla na někoho vedle. Sourozenec mohl být soupeřem, nástrojem nebo obětí. Zyrrha vyrůstal mezi pěti sourozenci, každý s jinou povahou, ale všichni pod stejnou tíhou očekávání. Zorveth byl přímočarý a prudký, Kharun ctižádostivý a pyšný, Velkhae tělesně nejsilnější, Thren tichý a nepříjemně všímavý, Mor’kai pak ze všech nejvíc připomínal matku. Zyrrha mezi nimi nikdy nebyl nejsilnější ani nejoblíbenější. Naučil se proto být užitečný.
Brzy pochopil, že v jeho rodě se cení tři věci: schopnost přežít, schopnost přinést něco duchům a schopnost přesvědčit ostatní, že právě ty jsi pro kmen nezbytný. Síla byla důležitá, ale ne rozhodující. Ti nejhloupější siláci končili jako první na obětních místech, pokud se změnily okolnosti. Dětství tak pro Zyrrhu nebylo obdobím bezpečí, ale výcvikem. Učil se rozpoznávat byliny, jedlé houby i plísně, sledovat změnu větru mezi stromy, rozeznávat podle pachů nemoc, krev i strach. Učil se sbírat pírka, zuby, kosti, cáry starých hnízd a shnilé kořeny, z nichž se vytvářely talismany a totemy. Učil se i to, jak chutná maso vlastního druhu.
Kanibalismus nebyl v kmeni každodenní záležitostí. Nebyl to hladový zlozvyk ani rozmar, ale součást víry. Když byl některý drak vybrán jako oběť - ať už jako trest, vykoupení, nebo odpověď na „požadavek lesa“ - jeho tělo nebylo ponecháno zemi celé. Část připadla duchům, část ohni, část těm, kdo obřad vedli. Zha’rieth tvrdila, že požít maso obětovaného znamená nést jeho sílu, jeho vinu i jeho dluh, a nenechat nic přijít nazmar. Kharuun říkal prostě, že les pohrdá plýtváním. Zyrrhovi se zpočátku zvedal žaludek, ale velmi rychle pochopil, že odpor je luxus. A luxus v jejich kmeni dlouho nepřežíval.
Přesto nebyl Zyrrha fanatikem od první chvíle. Nebyl to ten typ mláděte, který by bez pochyb opakoval slova starších. Duchů se bál dřív, než v ně uvěřil. V noci slýchal, jak se pod kořeny něco pohybuje, jak staré kmeny sténají bez větru, a pozoroval dospělé, jak se po obřadech vracejí vyčerpaní, rozrušení, někdy s očima plnýma děsu. Kdyby vyrůstal jinde, možná by si myslel, že je to jen pověra, nástroj moci, způsob, jak si držet ostatní pod krkem. Jenže časem viděl příliš mnoho věcí, které nešlo snadno vysvětlit. Totemy, u nichž se kazilo maso rychleji než jinde. Rány, které se zanítily poté, co někdo znevážil obětiště. Lovce, který zmizel po tom, co veřejně zpochybnil hlas duchů, a našli ho o tři dny později slepého, dezorientovaného a polámaného, jak sám okusoval vlastní křídlo. Zyrrha nemusel duchy chápat, aby věděl, že je nebezpečné si z nich dělat nepřátele.
Jeho víra proto nevyrůstala z čisté oddanosti, ale z opatrnosti. Duchové lesa byli podle něj skuteční ne proto, že by byli vznešení nebo spravedliví, ale protože brali, když se jim nedalo, a někdy brali i tehdy, když se jim dalo dost. Zyrrha v nich viděl totéž, co později v mnoha dracích: hlad, rozmar, potřebu moci a zvláštní potěšení z toho, když jsou ostatní nuceni prosit. Nepokoušel se je milovat. Naučil se je krmit.
V mládí se ukázalo, že nemá povahu lovce v čele skupiny ani válečníka, co by se hnal do otevřeného střetu. Byl mnohem nebezpečnější jinak. Uměl čekat. Uměl sbírat drobnosti, které ostatní přehlíželi. Uměl si pamatovat slabosti, staré křivdy, nevyřčené touhy. Když se dva sourozenci hádali, Zyrrha málokdy stál uprostřed. Stál stranou, poslouchal a později použil cizí slova tam, kde mu to přineslo výhodu. Když bylo potřeba najít viníka drobného selhání, dokázal přesměrovat podezření. Když bylo potřeba někoho uklidnit, dovedl působit téměř vlídně. Už tehdy pochopil, že upřímnost je luxus stejně nebezpečný jako slabost.
Jeho matka to viděla. Nejenže to viděla; podporovala to. Zha’rieth v něm rozpoznala nástroj, který nepotřebuje drtit silou, když může prostoupit škvírou. Začala ho brát k obřadům dřív než ostatní sourozence. Učil se vyrývat znaky do kůry, vázat kosti do svazků, potřísňovat je krví a vyslovovat jména, jež neměla být opakována mimo rituální kruh. Naučil se, jak důležitá je část těla - šupina, kapka krve, zub, pírko - pro navázání pouta. Naučil se, že prokletí není jen náhlá rána, ale i pomalé hnití v cizí hlavě. A především se naučil, že žádná smlouva se zlými věcmi není zadarmo. Když se něco podařilo, bylo třeba zaplatit. Když se to nepodařilo, platilo se tak jako tak.
To, co z něj udělalo skutečného věřícího, však nepřišlo při obřadu, ale při ztrátě. Jednoho deštivého období, kdy les přetékal vlhkostí a houby rostly z mrtvých těl rychleji než jindy, zmizel Thren. Nebyl nalezen hned. Kmen několik dní mlčel a čekal, protože někdy se ztracený vracel sám, změněný, nemocný nebo posedlý. Když Threna našli, nebyl mrtvý, ale ani úplně živý. Slyšel hlasy, které ostatní neslyšeli, drásal si hlavu o kmeny stromů a mluvil o tom, že „kořeny chtějí víc“. Zha’rieth rozhodla, že byl dotčen něčím, co nemá být ponecháno v těle. Byl obětován ještě té noci. Zyrrha se díval. Neodvrátil pohled, když Thren prosil. A právě tehdy pochopil, že v jejich světě nepřežívají ti nejhodnější ani nejspravedlivější, ale ti, kdo jsou schopni přihlížet a zapamatovat si, co podobnému konci předchází.
Po Threnově smrti se rodina ještě více semkla navenek, ale uvnitř začala hnít. Kharun a Zorveth soupeřili o otcovo uznání. Mor’kai se stával matčiným oblíbencem v rituálních věcech. Velkhae se nechával používat jako hrubá síla. Zyrrha mezi nimi kličkoval. Už nebyl mládě, které se dá odstrčit. Byl užitečný při obřadech, schopný při sběru, spolehlivý při práci s totemy a dost chytrý, aby nerostl příliš nápadně. Jenže přesně to jej začalo ohrožovat.
V jejich kmeni se užitečnost často rychle měnila ve vhodnost k oběti. Čím cennější dar, tím větší přízeň duchů. A v době, kdy se kmen dostal do dlouhého období neúspěchu - mizerný lov, nemoci, rozpad některých posvátných míst, neklid mezi rody - začalo být jasné, že bude potřeba „významnější“ dar. Zha’rieth to dlouho neřekla nahlas, ale Zyrrha poznal změnu v jejím chování. Kharuun byl napjatý. Mor’kai se mu začal vyhýbat pohledem. Jednou v noci zaslechl část rozhovoru, kterou slyšet neměl. Ne celé věty. Jen dost. „...duchové si pamatují jeho ruku...“ „...přijali by ho...“ „...je dostatečně uvázaný k obřadům...“
Zyrrha nebyl hlupák. Věděl, co to znamená. Nebyl nejsilnější syn. Nebyl ani ten, kterého otec potřeboval k boji. Byl však dospělý, schopný, zasvěcený a jeho ztráta by bolela dost, aby měla váhu. A možná ještě víc: Zha’rieth si mohla namlouvat, že by jeho obětí dala duchům něco, co jim dluží. V tu chvíli pochopil, že rodina, víra i krev mají v jejich kmeni cenu jen do okamžiku, než je potřeba něco vyměnit za další zimu.
Neutekl hned. Několik týdnů se připravoval. Naslouchal. Kradl drobnosti, které nepůsobily důležitě, ale byly: kosti z minulých obětí, svazky usušených bylin, znaky do totemů, malé zásoby jídla, staré pírko z matčina rituálního pláště, dokonce i kousek krví nasáklé kůry z obětiště. Potřeboval vše, co by mu později pomohlo navázat vlastní pouta mimo dosah kmene. Když nadešla noc velkého obřadu za příchodu těžkých dešťů, byl připraven.
Podle příběhu, který později sám šířil, opustil kmen poté, co pochopil zvrácenost jejich cest. To však nebyla pravda. Neodešel z morálních důvodů. Nevadil mu kanibalismus, pokud sloužil účelu. Nevadily mu ani oběti, pokud nebyl na kameni on. Odejít ho přimělo poznání, že zůstat znamená být sežrán. A Zyrrha se nikdy nehodlal nechat sežrat, pokud mohl první ukousnout sám.
Než zmizel, poškodil několik obřadních značek, odvedl podezření na Zorvetha a zanechal za sebou dost nejasností, aby se kmen nejdřív obrátil sám proti sobě. Byl to první velký důkaz toho, kým opravdu je: ne hrdina, ne vzbouřenec, ale přeživší, který neváhá zatlačit hlavu jiného pod hladinu, když se potřebuje nadechnout.
Do Helvaniru se nevydal z touhy po dobrodružství, ale protože o něm slyšel jako o místě, kde se stýkají cesty, zájmy, obchod, moc i dostatek cizích draků, mezi nimiž se lze ztratit. Pro někoho jako Zyrrha představoval Helvanir ideální půdu. Nové území, nové vztahy, nové duše k obelhání a nové příležitosti k navázání vlastních sítí.
Do cizí země nepřišel jako zlomený uprchlík. Přišel jako někdo, kdo se naučil, že víra je užitečná, pokud ji umíš obrátit v nástroj, a že strach má cenu tehdy, když jej v druhých umíš pěstovat. Začal opatrně. Nejdřív přežít, pak najít úkryt, pak si zmapovat terén, pak se rozhodnout, komu se vyplatí sloužit, koho se vyplatí využít a komu se vyplatí namluvit, že mu může věřit. Vždy byl ochotný spolupracovat, pokud z toho něco měl. Vždy uměl působit oddaněji, než doopravdy byl. Vždy se dokázal tvářit, že naslouchá víc, než ve skutečnosti dává.
Jeho víra v duchy lesa se od odchodu nezmenšila - naopak. Jen se změnila. Už to nebyla víra dítěte v tradici rodu, ale víra draka, který několikrát přežil jen proto, že si včas všiml znamení, poslechl šeptání nebo v noci obětoval kus masa něčemu, co po něm žádalo pozornost. Duchové pro něj nejsou dobří ani zlí v lidském smyslu. Jsou hladoví. A hlad je třeba buď nasytit, nebo nasměrovat jinam. Zyrrha žije přesně podle toho.
Dnes by o sobě nejspíš nikdy neřekl, že je věrný. Je oddaný jen vlastnímu přežití, vlastní síti vlivu a hlasům, které se mu čas od času ozývají zpod kořenů a z dutin starých totemů. Někdo by v něm viděl znesvěceného šamana, někdo podvodníka, někdo nebezpečného fanatika. Pravda je prostší a horší zároveň: Zyrrha je drak, který se naučil, že svět se nedělí na dobré a zlé, ale na ty, kdo jsou obětováni, a na ty, kdo přinášejí oběti. A on se rozhodl stát tím druhým.
Helvanir pro něj není nový domov v něžném smyslu. Je to půda, do níž lze zatlačit nové totemy. Místo, kde mohou spory jeho vlivu nenápadně klíčit. Místo, kde může znovu vyrůst něco, co už kdysi znal z domova: síť dluhů, strachu, laskavostí a neviditelných pout. Jen tentokrát chce být tím, kdo stojí uprostřed kruhu - ne na kameni.