Angur je na první pohled poměrně nenápadný drak. Zrovna moc toho nenamluví a ve vedení konverzace není moc dobrý. Vůči cizím je navíc dost odtažitý a nedůvěřivý. Spíše stojí někde opodál a pozoruje, než aby se aktivně zapojoval do rozhovorů nebo sporů. Neznamená to však, že by byl lhostejný k tomu, co se kolem něj děje. Naopak si často všímá detailů, které ostatním unikají, a dokáže si velmi dobře zapamatovat chování i slova druhých.
Nejspíš ničím nezaujme a neudělá žádný hlubší dojem, pokud s ním někdo nestráví více času. Zpočátku působí chladně a uzavřeně, někdy možná dokonce až trochu nepříjemně, protože neodpovídá více, než je nutné. Až po čase se trochu více otevře a i když ani tak to není zrovna extrovert, lze zjistit, že je to alespoň poměrně přátelská duše.
Angur je v jádru poměrně loajální a trpělivý. Pokud si k někomu vytvoří vztah, drží se ho a není to typ, který by snadno zradil nebo opustil své spojence. Na druhou stranu to ale ani není hrdina se zlatým pláštěm. Stojí kdesi na pozadí, je neutrální a nedá se považovat za kladný ani za záporný charakter. Jednoduše balancuje kdesi na hranici a sám si není úplně jistý, kam v příštích krocích zrovna šlápne. Byl vychováván k tomu, aby na první místo řadil sebe a své zájmy, nicméně životní zkušenosti mu ukázaly, že tenhle přístup nemusí být vždycky ideální.
Má ve své hlavě poměrně chaos i přesto, kolik mu je let. A tak může občas působit nerozhodně, na druhou stranu je to drak se zdravým sebevědomím, který si něco prožil. Má za sebou dost životních lekcí a zkušeností a je si toho vědom, nenechá se sebou rozhodně nikým a ničím jen tak zametat. Skutečně ho rozhodit a vyprovokovat k větším emočním reakcím je velmi těžké, vlastně téměř nemožné. Celý život si maloval obrázek sám sebe jakožto nedotknutelného stínu a této vizáži se zcela poddal. Skutečné, blízké přátelství zažil jen párkrát v životě, o lásce by se dalo polemizovat, zda vůbec někdy přišla. Zda dokáže tento postarší drak mít opravdu rád, nebo dokonce milovat, to je nejisté. Stejně jako mnoho dalších aspektů jeho charakteru, který jako kdyby pořád nebyl plně hotov, přestože je dávno za polovinou svého života.

Ledový domov
Je tomu už opravdu dlouho, co se narodil jeden modrý, chladný dráček s jeho sourozenci. Jeho očka zvědavě těkala po okolí a prohlížela si všechny, které Angur viděl. Jeho bratr, tmavě modrý drak, který byl už od narození největší, se vylíhl jako první. Po něm sestra Ciri a nyní se na svět dral on. Dostat se ze skořápky byla první velká výzva, kterou musel drak zvládnout. Ze všech sil se snažil dostat z vejce spodní polovinu těla, až se mu to konečně povedlo. Kromě jeho sourozenců zde byla i velká, bílá dračice. Byla to jeho matka. Nepřišel ale žádný laskavý úsměv nebo vlídná slova, jak by se asi dalo od matky čekat. Místo toho přišla jen odměřenost, jasně stanovená pravidla a řád. Tak jako po zbytek života, který měl strávit ve svém společenství.

V jeho světě nebyl čas na dětství v pravém slova smyslu.
Vše bylo jenom o nabírání dovedností v boji a lovu. Na hru či rodinnou idylku nebyl nikdo zvědavý a Angur tak ani na začátku svého života nevěděl, co je to rodičovská láska. Milá slova, útěcha při těžkých a nezdařilých dnech, nebo jen obyčejná podpora. Za to se ale rychle naučil lovit a už v raném věku nabíral cenné dovednosti v boji. Trénink probíhal každý den, téměř neustále. Byl tvrdý a nekompromisní. Stejný přístup měli rodiče i k jeho sourozencům.
Jeho malá sestra Ciri však trochu zaostávala. Vylíhla se jako poslední a vzadu taky zůstala po zbytek času, co trávila ve svém společenství a v rodině. Byla pomyslný ocas draka, vlála kdesi na konci zájmu všech. Dost dobrá na to, aby byla považována za užitečnou a zůstala. Ovšem ne dost dobrá na to, aby na ni mohli být rodiče hrdí a předurčili jí osud hodný dcery vůdců společenství. Byla ignorována. A Angurovi jí nebylo líto. Ani nemohlo – on neznal empatii a lítost. Neuměl projevovat emoce, především ty pozitivní, pečující. V jeho světě byl prostor jen pro zuřivost, vytrvalost a sílu.
Odměnou mu bylo uznání, stejně jako jeho bratrovi a druhé sestře. Všichni prokázali, že si zaslouží své místo a vybudovali si určité postavení ve společenství. Nejvíce se však vyjímal Angadur. Nejstarší bratr. Byl silný, schopný a v očích Angura přesně takový, jakým chtěl být on. Ale ať se snažil, jak chtěl, nedosahoval jeho schopnostem. V srdci ho otravoval zvláštní pocit, který do té doby nepoznal. Byl velmi nepříjemný a nenechával jeho mysl klidnou. Byla to zášť. Vztek. Smutek. Tak moc toužil po uznání od svého otce! Tak moc chtěl být jeho nástupcem! Ale tohle vše připadlo právě Angadurovi. A on ho za to nesnášel. Jeho mysl omámil vztek a arogance.

I když měl dobré postavení a měl se velmi dobře, nemohl tenhle osud ve stínu zkousnout. Když plně dospěl, začínal cítit nutkání odejít. Každým dnem sílilo, ale Angur se mu bránil. Přeci jen nic jiného neznal. Stal se z něj dobrý lovec. A celkem dobrý bojovník. Ale nikdy nebyl dál než pár dní od svého domova. A přirozeně ho tedy držel zpátky strach.
V této době vnitřních rozporů a obav přišli rodiče s jasným úkolem. Nebyla to žádost, byl to prostě jen další příkaz. Záležitost, která se od něj očekávala. V jeho společenství se velmi hrálo na čistotu krve, královské linie a zachování rodu. Z toho důvodu mu byla vybrána vhodná družka, se kterou měl zplodit potomky. Stejný milostný osud potkal kdysi jeho rodiče, a teď byla řada na něm. A on neodporoval. Vlastně mu to bylo jedno, tyhle věci mu byly lhostejné. Samozřejmě, že družka jeho bratra mu přišla hezčí a půvabnější. Ale nemohl s tím nic dělat. Přijal svůj osud a zanedlouho se v jeho společenství narodila další linie královských dráčků. Jejich osud byl stejný jako rodičů i prarodičů. Jen dril, výcvik a tvrdost. Angura to přestávalo bavit. Necítil zde nic kromě závisti. Neměl rád svou družku, svou rodinu, necítil nic ani ke svým potomkům. Frustrace v něm rostla, než aby mizela, až jednoho dne prostě odletěl. Bez slov na rozloučenou. Bez vysvětlení. Prostě zmizel. Jednou a navždy, a nikoho už neviděl.

Na vlastních nohách
Co Angur odešel ze svého rodného společenství a zjistil, že se o sebe skutečně dokáže postarat i sám, objevil v tom cosi nového. Strach vystřídala zvědavost a touha po poznání. Svoboda se mu zalíbila a probudil se v něm dobrodruh, který spoléhal jen sám na sebe.
Na svou rodinu už si ani nevzpomněl. Dokonce ani na své potomky. Omluvou mu budiž fakt, že byl stále poměrně mladý, v duši měl chaos a jediné, na co se v tomto stádiu života dokázal upnout, byla jeho objevená touha po poznávání nových míst.

Mnoho dalších let procestoval vzdálené končiny. Poznal skutečný hlad a bídu. Prohru a selhání. Jeho, do té doby poměrně arogantní a až moc sebejistá nátura narazila, vyválela se v bahně a zase se postavila na nohy. Poznal ale také, jak chutná vítězství a dominance. Poznal smrt ze všech možných úhlů – jaké to je někoho zabít, být svědkem smrti a dokonce i to, jaké to je, když on sám pocítí chladivý dotyk smrti. Naučil se také mnoho věcí o jiných dračích druzích a jejich zvyklostech. Bylo toho zkrátka hodně, co na svých cestách prožil a viděl. Teprve po těchto událostech nabral skutečné zkušenosti a vědomosti, které se mu do dalšího života hodily. Dokonce objevil i dvounohá stvoření, nějaký čas žil jen fous od jejich světa a poměrně dlouhou dobu po jejich boku poznával další zajímavá tajemství. Byl u jejich rozvoje, vzestupů i pádů, které mu v jistém smyslu připomínaly i jeho vlastní život. Vždy byl ale jen pozorovatel. Držel se dál. Považoval lidi za kruté a nebezpečné bytosti, které není dobré si pouštět blíž k tělu.

Bylinkářka
Další roky trávil opět zcela sám a jen na cestách. Čas na něm začínal ponechávat jisté šrámy. Jeho tělo bylo zjizvené, vyprávělo příběhy mnoha bitev a zážitků. Konečně také trochu zmoudřel, jeho nabubřelost vystřídala rozvážnost a větší soudnost. Přesto si pro něj osud přichystal ještě jednu lekci. Nebyla nikterak záludná.

Našel malou dračici, zraněnou u jezera. Stromová dračice sotva dýchala a byla jen kostra potažená kůží. Starý Angur by se otočil a pokračoval v cestě. Možná by ji byl schopný i sežrat, kdyby měl opravdu hlad. Ale teď… když tam tak stál, váhal. Přemýšlel nad skutečnou vzácností života a nad tím, jak jeho činy mohou ovlivnit jeho samotného. Ten den se rozhodl, že lesní dračici pomůže.
Chránil ji v jejich těžkých časech, lovil pro ni kořist a zůstal s ní, dokud se nepostavila zpět na vlastní nohy. A ačkoli mu připadala dost naivní až hloupá, přeci předala Angurovi něco, co se mu mohlo hodit – její znalost bylinek. Aspoň tedy tu základní. Byl to pro něj nový, dosud neobjevený svět. Nějakou dobu spolu cestovali a Bylinkářka mu vyprávěla vše, co by se mu podle ní mohlo hodit. Vlastně ani neznal její jméno – neptal se. Byla to pro něj jen Bylinkářka. Společnice na cestách. Rozhodně ji nepovažoval za kamarádku a netvořil si k ní žádné citové pouto, ačkoli stromová dračice se s ním snažila hlubší vztah skutečně navázat. On to věděl. Cítil to z ní. A jeden den prostě odletěl sám, když Bylinkářka spala. Tak, jako před mnoha a mnoha lety opustil svou rodinu a společenství, nyní opouštěl dračici, která ho opět trochu změnila. Možná k lepšímu? Kdo ví.

Následoval další dlouhý, předlouhý čas trávený cestováním. Začínalo to ale být složitější. Musel dělat trochu delší pauzy a cestoval pomaleji. Při jedné z jeho přestávek narazil na nové místo – na Helvanir.