Uhrančivý pohled žhnoucích rudých očí připomínajících rozžhavené uhlíky bude jistě to první, na co Vám při setkání s touto dračicí padne zrak. Nebo to snad budou tři rubíny vkusně vsazené do čela, které se při každém pohybu zalesknou a tlumeně pulzují v rytmu srdce své nositelky? Či snad ledově klidný výraz mistra přetvářek, elegantní vystupování hodné královny anebo neuvěřitelně přívětivý hlas, jenž se táhne jako nejsladší med a vibruje zvláštním, cizím přízvukem? I kdyby to snad byla ta rudá znamení šplhající po jedné z předních nohou a křídlech, na ničem z toho ve skutečnosti nezáleží, jelikož velice brzy nezapomenete ani na ten poslední záhyb jejího těla.
Přestože vzrůstem se řadí spíše k nižšímu průměru draků ohnivých, něco v jejích ladných pohybech Vás donutí uvažovat, zdali proti Vám nestojí spíše prvorozená následnice trůnu nežli ohnivá bestie. Působí křehce, skoro se jí bojíte dotknout, aby se pod Vaším dotykem neroztříštila na tisíc kousků, avšak její šupiny jsou pevné stejně jako drahokamy vévodící ostře řezané tváři. Dokonce ani ostny kopírující cestu obratlů a páteře nejsou v jejím případě tak zlověstné, jak by se mohlo zdát, neboť běžně atletické tělo ohnivých je v jejím podání v některých místech štíhlejší, v jiných více zakulacené až křivkovité, mohlo by se zdát.
Nejraději se drží stranou dění a věcem okolo sebe věnuje pozornost s náležitou pečlivostí. Nicneříkající pohled žhnoucích očí může být sice poněkud matoucí, ale na všudypřítomný ledový klid v jejím výrazu si jistě brzy zvyknete. Řeč má obvykle připravenou se stejnou dávkou preciznosti, s jakou pozoruje své okolí, velmi důkladně volí slova a oplývá schopností přesvědčit ostatní téměř o čemkoliv, pokud na to dojde. Celá tato kombinace z ní ale činí vděčného posluchače. Pakliže se rozhodnete, že se jí svěříte s těžkostmi a břemeny svírajícími Vaše srdce v těsném objetí nebo s radostmi rozsvěcujícími temné noci, můžete si být jistí, že Rudooká bude naslouchat. Možná se dokonce dočkáte i některého z jejích pověstných monologů. Neznamená to sice, že Vám vždy řekne to, co byste si přáli slyšet a po čem Vaše srdce touží, spíše to, co slyšet potřebujete, ale přinejmenším Vám nebude věšet bulíky na nos. Ti, co její upřímnost ocení, se mohou těšit z její společnosti a mohou si být jisti, že mají po svém boku dračici, která jim nebude lhát, ať už půjde o cokoliv. A to je v dobách lží a intrik velmi cenná vlastnost.
Tato dračice si toho je pevně vědoma, proto je neobvykle těžké dostat se jí pod kůži. Ostražitost a nedůvěřivost hraničící téměř s paranoiou ji tlapu v tlapě doprovází celým životem jakožto věrné společnice hluboce zaryté v nejtemnějších hlubinách jejího srdce. Pokud ji tedy přistihnete, jak Vás propaluje pohledem, nemějte jí to za zlé, pravděpodobně si právě jen ve spletitých pavučinách vlastní mysli přehrává každé Vaše slovo znovu a znovu, otáčí ho ze všech stran jako Rubikovu kostku a prověřuje Vaše úmysly. Není proto úplně jednoduché ji zaskočit nebo zastihnout nepřipravenou, ve své hlavě si se vší pravděpodobností již prošla nejhorší možné rozuzlení situace a můžete ji tedy spíše jen příjemně překvapit opakem. Zrady, lži a přetvářky jsou něčím, s čím se setkala za svůj krátký věk již dosyta, není tedy připravena umožnit ostatním, aby se těchto poklesků dopouštěli opakovaně.
Přestože se může zdát, že ji nic nedokáže vyvést z míry, jde jen o ukázku dokonalého sebeovládání, jež si vytříbila za léta, kdy chodila po tomto světě a potkávala se se vším možným i nemožným. A možná za to mohou i geny její vlastní matky, kterých zdědila tolik, že by mohla být dozajista považována za poměrně věrnou kopii. Sama se sebou se nicméně vyrovnává v tichosti, ukrytá před zraky i slechy ostatních přesně tak, jako to dělávala i její předchůdkyně.
Pakliže si někdo dá tu práci, aby si uloupil místečko v jejím srdci a podaří se mu, že do něj Ohnivá vloží určitou důvěru, získá cenného spojence a přítele, neboť Ti jsou jí velmi drazí. Na své milované nezanevře ani po nejrůznějších svárech, loajální zůstává až do posledních sil. Bývá připravená pro ty, kdo jsou jejímu srdci blízcí, skočit do samotného ohně nebeského a vypořádat se s kýmkoliv, kdo by chtěl přivodit jejich pád. Stráží jejich sny a bdí nad jejich existencí až do skonání světa.
Jestliže ohniví draci byli stvořeni k ničení, rozsévání zkázy a zasévání strachu do dračích srdcí, pak je Eulairë hříčkou přírody a zcela se vymyká plemennému standardu. Uctivá zákony přírody, stará se o blaho všeho živého a kontroluje nejen své pohyby, ale i schopnosti, aby nedocházelo k bezohlednému ničení flóry a fauny. Za smysl života si vybrala vnášet do dračích duší a srdcí klid, mír a lásku, a to s požehnáním bohyně z dalekého kraje. Ve skrytu duše stále doufá, že zlo ještě nepřevládlo a v každém se skrývá i ten poslední kousek dobra.

Zajímavosti:
● oproti ostatním svého druhu nedisponuje objemnou svalovou hmotou, proto nevypadá tak mohutně a robustně, ale spíše připomíná elegantně se vlnícího hada; svaly má štíhlé a protáhlé, posílené léty života v zalesněných oblastech a jeskynních komplexech (svůj plemenný původ nezapře, jen nevypadá tak typicky)
● výškově se řadí mezi nižší průměr samic ohnivých draků, ale není žádný trpaslík
● je velice háklivá na svůj vzhled, nesnese špínu, neustále se čistí a udržuje své šupiny lesklé
● nedokáže se dost dobře vyrovnat s konkurenčními dračicemi, pakliže se v její blízkosti objeví krásnější, čistější nebo více ozdobená dračice, mimoděk se v ní dme žárlivost
● v době soužití s vodními draky překonala svou nechuť k vodě a zároveň se naučila jejich způsobu žití - dokáže vydržet pod vodou o trochu déle, ovládá základy využití vodních darů k podpoře léčení povrchových zranění, nepanikaří pod vodou tak snadno a dokáže přežít několik měsíců jen na rybí stravě, když na to přijde
● strávila spoustu času zkoumáním běžné flóry a fauny, jednu dobu cestovala se skupinou lesních draků a naučila se základy jedovatosti, stravitelnosti, ale i prospěšnosti běžně se vyskytujících rostlin a hub, dokáže je využít k podpoře léčby povrchových zranění, ale i drobných nevolností - hřebíček na bolest zubů či dásní, máta a fenykl na zklidnění žaludku, meduňka a třezalka na uvolnění napětí a svalů, heřmánek a šalvěj na dezinfekci ran apod. (nezná všechny, neumí je pěstovat, jen ví, jak je poznat, kde se mohou vyskytovat a k čemu je lze využít)
● od vylíhnutí trpí silnou alergií na sršně
● jejím největším strachem je, že prožije život sama a zemře sama (bez potomků, partnera, přátel), přestože by to nahlas nikdy nepřiznala
● mezi její slabiny patří její blízcí, ať už rodina nebo přátelé, a tendence hledat v každém kousek dobra (odmítá nad někým lámat hůl, mnohdy ho omlouvá i přesto, že jí ublíží), často prožívá morální dilemata (smyslem jejího života je šíření dobra, ale zároveň touží ochránit své blízké, jak nejlépe dokáže, i kdyby to znamenalo někomu ublížit)

„Svět byl jejím rukopisem. Žádný povrch nezůstal ušetřený.“
Sedm vajec. Tolik se skvělo v hnízdě tehdy vůdčího páru společenství v dalekém kraji. Rodiče netrpělivě očekávali líheň svých potomků, ti si ale dávali načas. Když už se čekání zdálo skoro nekonečné, první vejce – tolik podobné havraním šupinám matky Kiwië, se otřáslo a tvoreček uvnitř o sobě dal vědět ráznými údery do skořápky. Za pár chvil už se z vejce sápalo první mládě, které vypadalo jako věrná kopie své matky, nebýt toho, že zatímco matčiny oči nesly barvu zlaté rudy, jeho by se daly připodobnit k rozžhaveným uhlíkům.
„Dračice…“ odtušila matka a vypustila z nozder obláček kouře, „hrdě tedy nes jméno, jež Ti bylo dáno, Eulairë!“
Vylíhlo se šest vajec, ale poslední, sedmý, dráček měl problémy. Z vejce mu musela pomoct matka, a přestože ostatní dráčata byla zdravá a měla se čile k světu, poslední dráček dlouho balancoval na hraně a ani jeden z rodičů si nebyl jistý, zda se dožije dalšího dne. Eulairë svého bratra – nedochůdče – pozorovala se zájmem i dlouhé dny a tajně obdivovala jeho odhodlání a snažení o to, aby dohnal zbytek sourozenců. Ze všech dráčat si oblíbila bratra Taimä, s nímž také trávila nejvíce času a v mezičase sledovala Argheeho, jak se ostatním snaží vyrovnat.

„Pokud chceš duhu, musíš se smířit s deštěm.“
Měsíce plynuly, dráčata rostla a sílila, Arghee čím dál častěji mizel z rodného úkrytu a rudooká dračice si brzy zvykla na prostou společnost stávající jen z Taimä. Společně si hráli, prali se, učili se lovit a chrlit oheň a jí samotné v tomto období nic nechybělo. Prospívala dobře, o jídlo nebyla nouze, ale čím dál častěji se stávalo, že dračice trávila čas o samotě v útrobách jeskyně. Každý den nalézala další a další otvory k prozkoumávání, kam mohla, tam vlezla, jen co jí křídla dovolila. Postupně vyrážela na tajná dobrodružství skrze tunely v jeskyni a zlepšovala všechny své schopnosti i umy.
Jakmile dráčata povyrostla, jejich toulky a výlety mimo společenství se neustále prodlužovaly, až se jednou dostaly do bodu, kdy se nejmenší ze sourozenců nevrátil domů. Eulairë několik dlouhých týdnů sedávala před vchodem do úkrytu a toulala se po území společenství, až se nakonec smířila s nevyhnutelným – bratr se již nevrátí. Netušila, kde je mu konec, ale nepřestala věřit, že se jednou opět setkají.
Puberta byla pro mladou dračici velkým oříškem a stala se jedním z těch největších problémů, s nimiž se prozatím potýkala. Nerozuměla sama sobě ani svým emocím, jednala unáhleně a impulzivně, velmi často se stávalo, že své emoce dávala nelítostně najevo každému, kdo zrovna procházel kolem, a nevěděla, co si s tím počít. V té době jí nejvíce pomohla její matka. Naučila ji o sebeovládání vše, co sama uměla a Eulairë se jí velmi brzy dokázala vyrovnat. Pryč byly náhlé výbuchy vzteku, hysterický pláč i radostný smích na celé kolo. Zůstal jen ledový klid a drobný úsměv, který se ve tváři dračice usadil. Trvalo celý rok, než zvládla dostat své emoce natolik pod kontrolu, aby je nedávala všem na odiv. Při celém svém snažení prozkoumávala zákoutí dalekého kraje, své rodné země, a snažila se naučit a zapamatovat vše, co by se jí kdy mohlo hodit. Zůstávala věrná pravidlům a zvyklostem, na své rodiče pohlížela jako na životní vzory a rodné území opustila až teprve s dovršením dospělosti. Vydala se vstříc světu, který se před ní rozprostíral a tolik jí toho nabízel.

„I za pár měsíců se dá prožít malá věčnost.“
Život za hranicemi rodné země byl tvrdý. Mladičká princezna byla zvyklá, že nad ní neustále někdo drží ochranné křídlo, vždy byl poblíž někdo, kdo ji dokázal z příležitostných patálií vytáhnout, ale tady byla jen sama za sebe. Bez společenství, rodičů i vychovatelů za zády, byla zranitelná. Setkala se s nespočty draků, zavítala do spousty společenství, ale nikde nesetrvala dlouho. Vzhledem ke své nekonfliktní povaze byla schopná domluvit si možnost setrvat s některými skupinami po určitý čas, aby se od nich mohla něco naučit. Na oplátku jim pomáhala s přežitím a běžným fungováním, ve volném čase zase čerpala znalosti od starších a zkušenějších.
Nejvýraznějším zážitkem pro ni byl dočasný azyl ve společenství vodních draků, kteří z její přítomnosti zpočátku nebyli ani trochu nadšení. Nevěřili jí, že by dokázala dodržovat jejich pravidla a zákony, ale Rudooká je přesvědčila o opaku. Naučila se dle jejich zvyklostí živit jen rybami, z bláta a vodních darů tvořit hojivé masti a překonat svou nedůvěru vůči elementu, jenž konkuroval její vlastní podstatě. Nedovedla sice vydržet pod vodou tak dlouho jako vodní dráčci, ani plavat na velkou vzdálenost, jelikož k tomu její tělo nebylo uzpůsobeno, ale nikdy se nenechala zahanbit. Když společenství opouštěla, nedokázala se ubránit lítosti a jen doufala, že se s některým ze svých nově získaných přátel ještě někdy setká.

„Každá chyba si nezaslouží následek. Některé si zaslouží jen odpuštění.“
Zpátky do rodné země se vrátila až v následujícím roce a přivítání nebylo takové, jaké si představovala. Místo radosti z opětovného shledání ji čekal šok. Nestihla se ještě ani dostat na území rodného společenství, když se stala svědkem konfliktu své matky a dávno ztraceného bratra. Jejich křik se nesl údolím a situace eskalovala do fyzického střetu, což Ohnivá nemohla dovolit. Vrhla se mezi ně, bohužel v nešťastnou chvíli, kdy magický výbuch její matky zasáhl ji, místo původně zamýšleného cíle. Podařilo se – konflikt zastavila, ale za jakou cenu? Bratr jí, možná v záchvěvu vděku nebo špatného svědomí, rány zacelil ohněm, avšak to na rozsáhlá zranění nestačilo. Nakonec ji zachránila matka, která ji v bezvědomí odnesla k jezerní dračici Nialle a tím jí zachránila život. To nejhorší na ni ale ještě čekalo – dozvěděla se o tom, jak se věci mají, proč si vlastní krev jde navzájem po krku, a dokonce i to, že její rodina ztratila své postavení v rodném společenství. Princezna ztratila svou korunku a už se neměla kam vrátit. Tentokrát doopravdy. Od té chvíle svou matku už nikdy neviděla.
Následující týdny byly jen spletí náhodných událostí. Toulala se po své rodné zemi, sem tam se k ní někdo na jejích toulkách přidal, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Dračice si poměrně rychle zvykla na život o samotě a díky zkušenostem ze svého cestování za hranicemi byla plně soběstačná. Nikoho nepotřebovala, naučila se spoléhat jen sama na sebe, v jejím srdci se ale i přesto usadilo tísnivé prázdno.
Jednou při svých toulkách narazila na zvláštní místo a zjistila, že jejímu rodnému světu vládnou dvě bohyně – sestry – rozdílné jako oheň a voda. První z nich se snažila přetáhnout Onyxovou na svou stranu, toužila z ní udělat pěšáka ve své vlastní podlé hře a obdařila ji proto magií, jež jí umožňovala předávat životní energii a ukládat si ji v případě potřeby na později. Měla být prostředkem, díky němuž by její přívrženci měli v boji větší sílu, až si začnou podrobovat svět. Označila si svou služebnici třemi rubíny vsazenými do čela a očekávala, že jí bude věrně sloužit. Podcenila však Eulaiřin smysl pro dobro a spravedlnost a ještě netušila, jak moc jednou bude svého činu litovat.

„Stačí dobré srdce, a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou. Zlé srdce zohyzdí sebekrásnější obličej ještě víc, než kdyby byl od přírody nehezký.“
Rudooká potkala za dobu svého pobytu doma spoustu draků, mezi nimi i svého nejlepšího přítele Assiarona – chladného draka aristokrata. Získal si ji svým přístupem téměř okamžitě a stal se tak prvním drakem, jemuž se Eulairë rozhodla věnovat svou bezmeznou důvěru. Sama sobě slíbila, že nikdy nenechá nikoho, aby mu ublížil. Svůj slib skoro dodržela, bohužel, nikdy nejde zabránit úplně všemu. I tak ho alespoň odnesla do bezpečí a zajistila mu vyléčení od jezerního draka. Stvrdila tak jejich přátelství a Assiaron se stal oficiálně prvním a jediným nejlepším přítelem, kterého měla.
Na několik dní se dokonce Onyxová ocitla uprostřed zuřící války. Pomáhala vesničanům sbírat byliny pro raněné a nemocné a dozvěděla se o tom, že existují lidé. Také přišla do styku s draky, o jejichž existenci neměla doposud ani tušení a dozvěděla se spoustu informací o zlu, které sžíralo duše všech – nejen lidí, ale i draků.
Jenže ve válce stála na špatné straně, zatímco si bohyně zla snažila podrobit její rodnou zemi, Rudooká pomáhala protistraně, což se neobešlo bez povšimnutí. Sama bohyně si ji po válce našla a rozhodla se ji potrestat za to, že se jí vzepřela. Označila ji cejchem zrádce a štvance – odznaky táhnoucími se po jedné z předních nohou a blanách křídel, proklela ji a předpověděla, že ji nepotká již nic dobrého. Každý z jejích poddaných měl za úkol pronásledovat ji až do jejích posledních dní. Tomu už ale dále druhá bohyně nedokázala jen nečinně přihlížet. Postavila se do opozice a zvrátila prokletí své sestry v požehnání. Darovala Eulairë magii, jež jí umožňovala udržovat v zemi klid a vnášet do dračích srdcí mír. Jmenovala ji tak svým poslem dobra a Ohnivá jí slíbila, že na její úkol nikdy nezapomene.

„Byli jsme jen dva draci, kteří si navzájem pomáhali, a naše srdce se na té cestě spojila.“
Velkou životní etapou byl pro Onyxovou zohyzděný ohnivý drak Escur, který si vysloužil celou kapitolu v jejím příběhu. Seznámila se s ním náhodou, když se před ni jako mrtvý pták zřítil z nebes. Byl pokrytý krví a zohyzděný tak, že by se ho každý normální drak se zdravým pudem sebezáchovy okamžitě zalekl a utekl by. Rudooká však nepodnikla úprk, nýbrž zůstala, aby se o padlém ptáku dozvěděla více. Bylo to pro ni velmi zvláštní setkání a i přesto, že cítila, že by ji měl děsit, děl se přesný opak – přitahoval ji jako magnet, fascinoval ji. Několik dalších týdnů spolu cestovali a vzájemně se poznávali. Na slova, která jí tehdy řekl, nikdy nezapomněla: „Kdo jednou miloval, nemůže být bestií.“
Když se pak po nějaké době znovu setkali, nepoznávala ho. Bohyně zla ho připravila o korunu z rohů a zanechala ho na pokraji smrti – prochladlého, krvácejícího a sotva dýchajícího. Eulairë tehdy použila úplně poprvé svou magii, aby ho zachránila. Předala mu svou životní sílu, aby se jeho tělo dokázalo uzdravit. A tak se také stalo. Jakým překvapením pro ni bylo, když místo zoufalého umírajícího draka našla v jeskyni impozantního Krále. Místo koruny z rohů dominoval jeho vzhledu obrovský, sekyře podobný útvar na jeho hlavě. Tehdy se dmula pýchou a překypovala tím čistým citem, který ji pomalu ale jistě provázel celé měsíce, kdy se jí tento drak usazoval hluboko v srdci.

„Snažíme se ze všech sil zamaskovat, co cítíme k druhým, k těm, kteří by to nejvíc potřebovali vědět. Všichni v sobě potlačují emoce, jako by bylo špatné reagovat přirozeně.“
Přestože se Rudooká snažila zuby drápy tomu citu zabránit a Escur dělal spoustu věcí, kterými ji přesvědčoval o tom, že k někomu jako je on by neměla cítit nic než nenávist, své srdce ochránit nedokázala. Nepomohlo ani to, že jejího jediného přítele Assiarona přivedl smrti téměř před práh, protože ona ho stejně omlouvala. Vše špatné, co napáchal, bylo rázem odpuštěno vždy, když se zachoval hrdinsky a ukázal svou tvář dobru. Tehdy ji odnesl do bezpečí a staral se o ni potom, co předala více ze své životní energie, než měla, aby Assiaron nezemřel. Přitom to byl on, kvůli komu se tak málem stalo. Ohnivá si v tu dobu konečně přiznala, co k němu cítí. V jeho objetí se cítila bezpečně jako nikdy předtím, a to i přesto, že sama sebe zarytě přesvědčovala o tom, že vedle sebe nikoho nepotřebuje. Vyvolila si ho za svého Krále a měla pocit, že se jí srdce snad rozskočí tím silným citem.
Vyznali se navzájem jeden druhému za jedné chladné noci těsně předtím, než se zima přehoupla v jaro. Stali se slabinou jeden pro druhého, avšak jejich pouto se zdálo dostatečně silné na to, aby vydrželo snad… cokoliv? Alespoň to si Onyxová myslela, když mu ukazovala jeskyni, jež objevila a nabízela mu, že ji budou společně sdílet. Její láska byla čistá, naprosto bez poskvrny, a tak silná, až se jí z toho točila hlava. Nedokázala uvěřit tomu, že se to doopravdy dělo. Že spojili své životy před zraky zářících hvězd.

„Máš ho tolik ráda. Stejně jako sokol má rád svého pána, který ho sváže a oslepí.“
Velmi brzy však kromě lásky okusila i žárlivost a poté hořkou pachuť zrady. Tak vroucně Krále milovala, že o něm odmítala pochybovat, dokud jí k tomu nedal důvod. Zasel v ní semínko nedůvěry, když přiznal, že laškoval s Hlavou svého společenství. Tvrdil sice, že to nic neznamenalo, ale v Eulairë zažehl oheň. Vyvrcholení událostí na sebe nenechalo dlouho čekat. Král již nebyl Králem. Vybral si svou vůdkyni, jako kdyby to, co se mezi nimi předtím událo, neznamenalo vůbec nic. Jako kdyby ona pro něj nebyla nic. Její představy a sny se v pár okamžicích zbortily tak snadno jako domeček z karet. A přitom stačilo jen málo – dračice s postavením, co si ráda pohrávala s city ostatních. Ohnivá to nedokázala pochopit. Nechtěla uvěřit tomu, že se její milovaný snížil k něčemu takovému. Že ji vyměnil za něco pomíjivého, tak primitivního.
Kdyby spolu předtím nevedli rozhovor o útoku na společenství, pravděpodobně by Onyxová bývala zůstala v jeskyni a utápěla se v lítosti. Nad zklamáním a smutkem však zvítězil smysl pro povinnost a ona se vydala za ním, aby se přesvědčila, že neudělá nic špatného. Skoro jako kdyby uměla věštit, nalezla Escura na území jiného společenství, jak útočí na jeho nebohé členy. Uprosila tehdejší Hlavu, aby jí nechala prostor k vyjednávání. Po dlouhé rozmluvě bylo Ohnivému povoleno ponechat si život. A tak ho opět zachránila. Vytrhla ho znovu těsně ze spárů smrti, když mu předala svou životní energii, aby jeho tělo dokázalo zahájit hojivé procesy. Následně byl odnesen mimo území společenství a Rudooká o Zjizveném Králi už nikdy neslyšela.

„Lítost je kontraproduktivní. Znamená to ohlížet se do minulosti, kterou nemůžeš změnit.“
Trvalo dlouho, než se její rozjitřelé city ustály. Pro Eulairë byl Escur její první a doufala, že i životní láska. Odemkl v ní onu pověstnou Pandořinu skříňku a ona si díky němu uvědomila, že nechce žít celý život sama. Že k sobě chce někoho, kdo ji bude milovat s takovou vášní, a tak vroucně, až se bude zalykat. Že chce znovu pocítit onen konejšivý pocit bezpečí, až bude usínat v něčím objetí. A tentokrát… tentokrát to bude opravdové. Bude to někdo, kdo nedá přednost primitivním pudům. Někdo, kdo ji bude milovat dostatečně na to, aby dokázal říct „ne“. Někdo, jehož srdce bude patřit pouze a jedině jí. I kdyby na něj měla čekat po zbytek svého, ještě velmi dlouhého, života.
Ve své rodné zemi pak setrvala už jen krátce. Pokusila se dotyčnou sama konfrontovat, ale neuspěla. Ukázalo se, že psychická labilita dračici naprosto ovládla a byla zvyklá jít i přes mrtvoly pro to, co si umanula. S tím se Rudooká nedokázala přít, odmítla bojovat v předem prohraném souboji s někým, kdo byl loutkou vlastních emocí a tužeb. Tehdy odlétala zraněná a zlomená, týdny si ve své jeskyni lízala rány jak na těle, tak na duši, ale něco ji donutilo vstát a překonat sebelítost. Uvědomila si, že nemůže žít zbytek života v minulosti uvažováním o tom, co by bylo „kdyby“. Bylo jen teď a tady. Záleželo na její budoucnosti a zařekla se, že nenechá jednoho draka, aby její budoucnosti udával směr. Ještě toho večera opustila všechno, co znala a milovala. Svou jeskyni, své blízké i rodnou zemi. Trhalo jí srdce, že svého jediného přítele už pravděpodobně nikdy neuvidí, ale nedokázala se vrátit zpátky. Potřebovala začít od znova. Někde, kde ji nikdo nebude znát, nebude se jí na nic ptát a nebude jí nic připomínat. Nechala známý kraj daleko za sebou a vydala se vstříc lepším zítřkům.

„Každý z nás někdy chybuje. Charakter neurčují chyby, které děláme. Určuje ho to, jak se k těm chybám postavíme, jestli se z nich poučíme, místo abychom se je snažili omlouvat.“
Čas plynul jako voda. Z dnů se stávaly týdny, z týdnů měsíce, z měsíců roky a naše hrdinka příběhu našla své místo v neznámé krajině. Mezi sebe ji přijalo menší společenství lesních draků, což byl poměrně velký paradox, vzhledem k tomu, že v zalesněných oblastech bylo jen málo místa pro ohnivého draka její velikosti. Někteří v té době nedokázali potlačit své kousavé narážky týkající se její přizpůsobivosti a šance na přežití v jejich společenství, ale Eulairë udělala to, co dokázala nejlépe – tvářila se, že je všechno v naprostém pořádku a tvrdě pracovala, aby jim ukázala, jak se mýlí. Stálo to ale tolik úsilí, že se sama čas od času přistihla, jak o sobě pochybuje a zvažuje, zda by nebylo snazší to vzdát. Bylo, ale snadná řešení neměla v povaze. Nechala tehdy na tom místě krev, pot, slzy a část sebe samotné. Musela v sobě popřít svůj původ, ušpinit si drápy a přivyknout si zvykům a pravidlům plemene, jenž vládlo okolním lesům.
Naučila se šplhat po staletých stromech větších, nežli byli draci, které kdy viděla, chovat úctu k přírodě a vracet jí vše, co jí sebere, vyznat se v rostlinstvu, křoví, houbách, obyvatelích lesa, maskovat se s pomocí svého okolí, prolézt čímkoliv, co zrovna stálo v cestě a splynout s přirozeným koloběhem života. Přes den posouvala své hranice a v noci si ošetřovala nově vzniklé šrámy. Žila, jako kdyby magie nikdy neexistovala, zanevřela na ni a možná snad zapomněla, jak ovládat i tu, kterou sama vládla. Ani jednou se ale neohlédla zpátky. Nesměla.

„Patnáct vteřin. Tak málo stačí k tomu, aby se náš vztah k někomu úplně změnil.“
Bylo bláhové myslet si, že v lesním společenství v poklidu dožije a jednou se stane součástí krajiny, které tolik obětovala. Nastal den, kdy jí Hlava společenství vyslala na důležitou misi. Nebo alespoň tak to bylo prezentováno. Jejím úkolem bylo cestovat na území Nomádů – společenství prérijních draků, jež svou základnu neustále přesouvalo, aby byla hůře ohrozitelná jejich mláďata, a vyjednat s nimi podmínky spolupráce v boji proti konkurenční smíšené skupině tyranizující přilehlá území. Prý kvůli velikosti, aby ji brali vážně, prý odmítají vyjednávat s malými draky lesními. Rudooká byla poctěna úkolem, jenž jí byl svěřen a doopravdy se vydala hledat současné Nomádí působiště.
V půli cesty se jí ujal jejich zvěd s příslibem, že ji ke svým druhům dovede, jenže čím déle putovali a stále nebyli v cíli, tím více Onyxová zpochybňovala zvědovy úmysly. Zhruba po dvou týdnech společných cest si začala všímat změn v jeho chování – mluvil neurčitě, obecně, často se jí ztrácel z dohledu a vracel se v příliš radostné náladě. Byla tak nucena naučit se studovat řeč jeho těla, zaměřit se ne na to, co říká, ale jak to říká. Soustředila se na náznaky, meze nedourčenosti, soustředila se na informace ukryté mezi řádky. Jeho zradu však odhalila příliš pozdě. Noc před osudným dnem chtěla odletět a nechat Nomáda daleko za sebou, ale zaváhala. Neustále si opakovala, že je možná jen paranoidní, že si všechny ty věci jen namlouvá a již brzy dorazí do základny.

„Nikdy nesuďte druhé. Moc dobře víte, jak nečekané události jednoho změní. Nezapomínejte na to. Nikdy nevíte, co ti druzí zrovna prožívají.“
Jenže to se nestalo. Hned ráno dvojici obklíčila smíšená skupina draků, o nich už v původním společenství slyšela. Byly to vcelku bizarní postavičky jako Dlouhý, Široký a Bystrozraký, protože každý z nich uměl jen něco nebo byl k něčemu dobrý, ale dohromady nic. Byla jich však výrazná přesila, a tak se z nich stali rukojmí. Měli posloužit k vyjednávání s oběma společenstvími, nebo alespoň to jí bylo předkládáno. Velmi brzy se ale ukázala pravda – Nomád s nimi celou dobu spolupracoval a vedl ji tedy přímo do pasti, nebo jim do chřtánu, chcete-li. Rukojmí zůstal jen jeden, zatímco její společník se k nim s nadšením přidal. Započala dlouhá cesta… kam? Eulairë ani netušila. Měla pocit, že chodí v kruzích, cestovali od brzkého rána a nezastavovali dříve než pozdě večer. Násilně se k ní sice nechovali, ale velké vzdálenosti a nedostatek jídla se na ní začaly podepisovat.
Další nemilé překvapení nastalo, když se vyjevilo, že ji Hlava lesního společenství nechce vykoupit od věznitelů, naopak jim nabídla, že si ji mohou nechat v případě, že společenství nechají na pokoji. To zjištění zapříčinilo, že Onyxová uzamkla své srdce každému, kdo by se jen odvážil přiblížit. Selhalo totiž vše, v co věřila, byla přesvědčená, že v každém musí být alespoň kousek dobra a že by se do téhle šlamastiky vinou někoho jiného nikdy nedostala, jenže se to začalo sčítat – zrada Zjizveného Krále, zrada lesního společenství, zrada Nomádova… bylo toho na jednu dračici příliš.

„Čím dychtivěji kdo naslouchá, tím vynalézavější je jazyk toho, kdo se mu chce vemluvit.“
Nezbývalo jí ale nic jiného než se znovu přizpůsobit. Jak se to říká? Když chceš s vlky býti, musíš s nimi výti? Kočovali z místa na místo a Ohnivá trávila dny pozorováním a odhadováním každého ze svých společníků. Nějakou dobu sice trvalo, než je přesvědčila, aby ji s sebou na své drancovací eskapády nebrali a místo toho ji posílali s lovci obstarávat potravu pro skupinu, ale zjevně to nebylo nemožné. Čím déle je znala, tím více přicházela na to, co na ně platí. K jejímu štěstí nebyli příliš chytří, proto bylo poměrně snadné dostat je postupně na svou stranu. Na některé fungovaly lichotky, na jiné obdiv a na ty další zase osvědčení se ve skupině. Kousek po kousku si je připoutávala blíž a blíž k sobě, zatímco hledala možnosti úniku. Neustále s ní někdo byl, i přes to všechno byla stále pod dozorem, ale odmítla se vzdát. Nechtěla strávit zbytek života přihlížením cizímu neštěstí, rabování a drancování. Psychicky se od těch hrůz snažila distancovat co možná nejvíce to šlo, ale zabránit jim nedokázala, tolik vlivu neměla, ačkoliv se jí už mnohé podařilo. Zajistila alespoň snížení frekvence útoků na jiné skupiny na nejnižší možnou míru.
Skupina se na přelomu léta a podzimu usadila v jeskynních komplexech, které zabrala jiným drakům. Vyštvala je a jednoho z nich zajala. Byla to jeskynní dračice – Nymeria, o nic více starší než Eulairë, její šupiny hrály barvami pouštních dun. Byla téměř slepá a někomu ze skupiny přišlo zábavné ponechat si ji pro zábavu. Rudooké se podařilo přesvědčit ostatní, že nechtějí riskovat snůšku slepých dráčat, která by pro skupinu nebyla ničím lepším než pár hladovými krky navíc, ale nedokázala zabránit tomu, aby jí čas od času pro potěšení pošramotili šupiny. Alespoň jí potom v bezpečí jeskyně ošetřovala rány a přikládala hojivé masti z bylin z okolí. Pečovaly o sebe navzájem, jedna pro druhou kradla jídlo, když ho přes zimu nebylo dostatek, a z reality utíkaly do snů a představ. Noci trávily vyprávěním o tom, co zažily, koho poznaly a jak by svět vypadal, kdyby věci byly jinak.

„Život je jako oceán. Cokoli špatného nebo dobrého do něj vhodíme, se nám vrátí.“
Problém nastal ve chvíli, kdy se Nymeria pokusila, jako již tolikrát, ukrást jídlo. Jenže tentokrát to bylo jiné. Zima nepolevovala, byla obzvlášť krutá a nemilosrdné vánice zahnaly zvěř příliš daleko. Jídlo měli jen ti nejsilnější, kteří si ho dokázali vybojovat a ti ostatní čekali, jestli jim něco zbyde. Když nezbylo, byli o hladu i několik dní, jako právě teď i Nymeria. Eulairë se s ní sice dělila o to málo, co zvládla ulovit a co si obhájila, ale nestačilo to. Slepá dračice chtěla pomoct a něco pro ně získat, ale vybrala si nešťastnou chvíli. Byla přistižena přímo při činu a měla být potrestána. Jeden z ohnivých draků se na ni vrhl, ale Onyxová byla rychlejší. Srazila ho plnou vahou do sněhu a výhružně zařvala. Drak se ale zastrašit nenechal a provedl další výpad na malou zlodějku hned, jak se vyškrábal na nohy. Od chvíle, kdy zaryl drápy do její zádě a ozval se její zoufalý nářek, si Ohnivá nic nepamatovala. Znovu se vzpamatovala, až když vřavu prořízl jekot a trhání blan křídel. Zírala na svou slepou společnici, která se krčila v koutě, zatímco ona stála nad zlatým drakem. V zubech pevně svírala jeho křídlo, během čehož on ryčel na celé kolo. Zamžourala pod sebe a pohlédla do vytřeštěných šedých očí zalitých krví. Nastalo tísnivé ticho, když drak zavřel svůj chřtán a už jen lítostivě skuhral. Její zrak padl na pahýl levého křídla a až teprve tehdy si uvědomila, co udělala. Pustila zlatou letku do kaluže krve pod sebou a začala couvat. Vrtěla hlavou a štkala, couvala, až dokud nenarazila do stěny jeskyně za sebou, a poté ze sebe dostala přidušený výkřik. Vrhla se ke své slepé společnici a obě dvě zmizely v mrazivé noci a zastavily teprve tehdy, kdy by jinak vysílením padly. Nikdo se je nepokusil zastavit. Byly svobodné.
Svoboda však netrvala dlouho, jelikož Nymeriino zranění se brzy zanítilo. Rudooká ho vymývala sněhem, ale nebylo to k ničemu. Sama utržila jen pár šrámů, štěstím bylo, že Ohnivý nebyl žádný bojovník, ale Písková na tom byla špatně. Její stav se stále zhoršoval, byliny v zimě nerostly, a tak nezbývalo než čekat. Eulairë se vydávala daleko pro potravu a když se jednoho dne na sklonku zimy vrátila, našla svou kamarádku bez známek života. Uchystala jí pohřeb, jak se sluší a patří na draka – spálila její tělo svým dračím dechem a pomodlila se za to, aby její duše našla cestu ke svým předkům.
A tak se Onyxová vydala zpátky na cestu. Nevěděla kam, ale každý den letěla, dokud nepadla vysílením. Dny trávila o samotě a po nocích plakala. Litovala… čeho? Své slepé společnice, jejíž život by stejně neměl dlouhého trvání? Zbabělého útěku, místo aby se zodpovídala ze svých činů a spravedlivě za ně zaplatila? Nebo litovala samu sebe, protože někde po cestě ztratila tu část, jež přísahala, že nikdy nikomu neublíží? Byla si jistá, že se k ní bohyně otočila zády. Necítila ani náznak, ani jemné vlákno své magické moci a předpokládala, že je to trest. Trest za to, že porušila svůj slib a udělala něco, co se nedalo odčinit…