Ničím zvlášť nevyčnívající, průměrně vysoká, obyčejná vodní dračice mladého věku, která se snaží splynout s okolím a zároveň přitáhnout pozornost, kterou ale předstírá, že nechce.
Bodající pohled a ostrá slova jsou první známkou její protivné, pesimistické nátury. S pílí lesní včelky od sebe odhání každého potencionálního přítele a snaží se působit stejně příjemně jako lázeň ve smradlavé bažině. Celá její bytost vibruje nedůvěrou, když potká někoho nového. Neví, jak se kolem draků chovat, bojí se každé jejich reakce, ale nereaguje úprkem, nýbrž bojem. Působí tak neomaleně, nedostupně a hlavně jako někdo, s kým nikdo nechce ztrácet čas. Když se ale trochu uklidní, snaží se natahovat přátelské drápky k jinému draku, nicméně dříve či později vztah sabotuje, aby nepřerostl v něco více, než je schopna unést.
Bojí se náklonnosti, ačkoliv by si ji velmi přála. Věří ale, že si ji nezaslouží, že nemá právo na to mít přátele nebo rodinu. Je monstrem, které zabilo vlastního bratra a takoví jako ona si přátele nezaslouží. Proto se často chová jako monstrum i ve chvílích, kdy by chtěla konat jinak.
Sžírá ji smutek a touha po vztazích, nicméně si nedokáže přiznat, že si je sama sabotuje. Závidí ostatním radost, postavení, moc, cokoliv, co sama nemá a tak hledá způsob, jak mít více v domnění, že to zaplní díru uvnitř ní. Optimismus je pro ni sprosté slovo, všechno vidí v černých barvách.
Je velmi výbušná a snadno se nechá strhnout emocemi, zvláště těmi negativními, přecijen ty pozitivní z ní byly vymýceny. Snaží se udržet kamennou tvář, ale nedokáže to. Prská a bublá, křičí a vzteká se skoro jako malé dítě, když se stane něco nepřijatelného.
Od tahle náladové dračice by se čekalo, že bude jinými opovrhovat, nicméně opak je pravdou. Protože sama sebe vidí jako zrůdu, všichni ostatní jsou v žebříčku dobroty nad ní. Zatímco ona je plesnivé jablko, ostatní jsou nadýchané, slaďoučké jablečné pyré.
Těžko říci, co se pod touto tvrdou slupkou skrývá doopravdy. Kdysi bývala Honrathi velmi přátelskou, ač lehce rozpačitou dračicí, která si užívala přítomnost druhých. Ráda se ostatním zavděčovala, pomáhala a dbala na to, aby vše fungovalo, jak má. Starala se hlavně o svého bratra, který byl chodícím ztělesněním dobra. Byl statečný, milý, šlechetný a vždy věděl, co říci, když jeho sestře došla slova. Tam, kde Honrathi byla průměrnou, Apollo exceloval. Neznal závist, neznal strach, byl dokonalým a tak si jej Honrathi pamatuje. Jako dokonalého bratra, přítele pro každé dobrodružství. Změna pohlaví pro ni kdysi byla jednoduchou záležitostí, avšak po smrti bratra se tato akce spojila i se změnou charakteru. Je-li Honrathi samcem, přebírá charakterové rysy zesnulého Apolla, nicméně vzpomínky mezi samcem a samicí jsou mezitím oddělené, nejspíše kvůli šoku při kterém samčí část vznikla. Je možné, že s postupem času se začnou prolínat.

ÚDOLÍ
Údolí bylo vždy oblíbené. Rozlehlá pláň, velká jezera, lesy, řeky i hory, byl to ráj rozmanitosti. Nebylo proto divu, že se sem stahovali draci jako supi na mršinu. Brzy se z údolí stala komunita natolik spřadená dohromady, že každý znak každého, vznikaly rodiny, draci se párovali mezi sebou a postupně se z celého údolí stalo něco podobného jedné velké vesnici.
A do tohoto údolí se vylíhla i dráčata páru z Parnassu, vagrantům z dalekých krajin. Tři vejce popraskala a ze skořápek se vyloupla čtyři bílo šedá dráčata zdobená červenými tečkami. Byli si na první pohled velmi podobní a bylo očividné čí jsou - vždyť i rodičové byli takových barev!
Nicméně počty zde lehce neseděly. Z jednoho vejce se vylíhla dráčata dvě - dvojčata. Tak vzácný případ to byl, že v celém údolí byly prvními dvojčaty za celou dobu jeho existence a kolonizace okřídlenými ještěry.
Vylíhnout se jako dvojče ze začátku neslo spoustu pozornosti okolí, kterou dráčata vstřebávala a bavila ostatní kousky, které jsou pro dvojčata typické. Dokončování vět, společné aktivity a dokonce si i zaměňovali místa, ačkoliv v prvopočátku se jednalo o samce a samici. Nejen tedy, že se jednalo o vzácný úkaz dvou potomků z jednoho vejce, ale navíc i o genetického hybridy, kteří zvládali měnit svá pohlaví. Změnou pohlaví se dvojčata ale příliš nekasala, přeci jen to nikdo jiný neuměl a nepřipadalo jim moudré se o to moc dělit. Občas toho využila, ale bylo to jen tak okrajově, že se nikdo o tom nedozvěděl.
Vyrůstání v údolí bylo idylické, plné přátel, roztržek, občasných hádek, uražených tváří a udobřování mezi mládeží tak, jak to má být. Parnassská dráčata, celá čtveřice, si nemohla na nic stěžovat - měli dostatek volnosti, prostoru i pozornosti. Introdukovat se do společnosti, zabývat se vztahy a dostávat se do spletitých životních situací bylo pro dráčata denním chlebem. De facto od prvního opuštění hnízda byla vždy vystavena společnosti jiných draků a především dráčat, svých vrstevníků. Každé dráče se brzy vybarvilo, projevilo svou osobnost a zapojilo se do dění v údolí. Clodius měl nevyřízené účty se svým rivalem, který mu sprostě ukradl lásku jeho života. Ah, jak emocionální mladí samci mohou být! Nehezká jizva na jeho obličeji byla důsledkem jejich střetu, nicméně poklad, o který se samci poprali, se nakonec rozhodl padnout do náruče třetímu samci, jenž stál v pozadí a nechal výbušné mládence, ať prolijí krev. Z Pheobe se stal stín toulající se po nocích s bandou dalších mladých draků. Po návratu nadcházely výmluvy a tajnůstkaření, nicméně potěšený úsměv a přivřené oči plné adrenalinu byly dost hlasité. Důležité bylo, že se tento rebel vracel v pořádku. Od dvojčat se předpokládalo, že se budou držet spolu, neboť od vylíhnutí od sebe neudělala ani krok. Vždy na dohled, neustále na doslech. Honrathi dohlížela na Apolla, který byl naivnější nátury a dokázal se přátelit s každým bez rozdílu. Honrathi sama byla taky velmi otevřená dalším kontaktům, ale chyběla jí ona přirozenost s jakou Apollo dokázal mluvit a jednat s jinými i když šlo o složitá témata. Neuměla tak lehce utěšit, poradit ani rozveselit, nicméně to nevadilo, kamarády měla i tak a navíc pořád měla svého bratra.

APOLLO
Byl vrchol léta. Sucho sužovalo lesy i louky, které tiše šeptaly své modlitby o vodě. Jezera byla nehybná a řeky pomalu vysychaly, zvířata se stahovala přes hory a draci dočasně odlétali z údolí. Tohle nebylo první sucho, které v údolí bylo a tak draci, zvláště ti starší, věděli, co mají dělat. Nejsnazší bylo údolí opustit jako mnoho jiných a vrátit se s prvním deštěm. Byla zde ale i druhá možnost, více esoterická a mnoha draky považovaná za nesmysl. Byla to jen povídačka a věděla to i dvojčata. Honrathi a Apollo se ale shodli, že za pokus nic nedají. Možná naivita jejich mládí a touha býti hrdiny, kteří spasili údolí je hnala vpřed nebo se jim pouze nelíbila představa opuštění údolí. Rodina se také rozhoupávala k odletu i s dráčaty a právě dvojčata to nesla těžce.
Rozletěli se do hustého lesa se starými, uschlými stromy. V jeho vnitřku bylo několik stoletých stromů, ale jenom jeden z nich měl dutinu a dokázal pojmout několik draků. Říkávali, že v onom stromě žije duch údolí a chrání jej. Mnoho starších draků ho považovalo za důležitého, měli k němu úctu a starali se o něj, vytvářeli kolem stromu ozdoby a nechávali duchu dary. Honrathi a Apollo zamířili k tomuto stromu a vešli dovnitř. Povídačky tvrdily, že dar moře, lesa a nebes společně se správnou modlitbou ducha natolik okouzlí, že se přimluví u nebes, aby spustila déšť či odvrátila jiné hrozby.
Honrathi a Apollo s sebou nesli obětiny - štiku, plcha a zvonka. Dar z vod, lesa i nebes. Vstoupili pokorně do starého suchého stromu a na kamenný oltář, který už dlouhé generace stál ve stromě, položili své dary. Posadili se vedle sebe, chytili se pro lepší podporu a šeptem recitovali modlitbu k duchovi stromu. Jednou, dvakrát. Ticho ve stromě bylo hrobové, nepohnul se ani lísteček a vzduch byl těžký a hutný. Dvojčata si vyměnila jeden všeříkající pohled, než zkusila modlitbu napotřetí. Všechno se zkoušelo třikrát, ne?
Ticho se najednou stalo hlasitým. Venku se něco dělo, ale dvojčata zůstala sedět a hleděla vzhůru do dutiny stromu. Nahoře, tam kde stín schovával konec vydlabané kupole, se něco lesklo. Shlíželo to na ně a měřilo si je to pohledem. Tlapa Apolla pevně stiskla tu Honrathi. Vyšlo to? Byl to duch? A byl spokojený?
S nadpřirozenem Honrathi neměla žádné zkušenosti a toto bylo poprvé, když se s něčím tak nepochopitelným setkala. Celé její tělo mravenčilo, cítila chlad v kostech a nemohla se hýbat. Duch s očima žhnoucíma jako slunce se snesl na oltář a plášť neprůhledného kouře padl kolem něj a zaplnil dutinu stromu. Saze a další malé částečky se roznesly do vzduchu a Honrathi musela Apolla stáhnout dál od oltáře, kde se duch krmil jejich dary. Pak se ale zastavil, jeho hřbet strnul a žhavé oči se otočily na dvojčata sedící opodál, tiše sledující nadpřirozeno v akci.
̴̼̝̠͑͌̈̈́D̴̪̒͒̀̎a̶̗̟̾̕̚͝r̸̟̥̱̿̒̃̽͠ͅ ̷͓͋̒͝m̷̧̛͓͛̚ö̷͚̳͖̙́́͌ṛ̵̛͎̹̌̿̒̊͋ͅe̴̞͚̰̔͑͘.̶̝̣̬̽̈́̍͌.̷̧̡̝̣͋͜.̶̨͓̩̒̒͘ ̷͈̟͒̂͝c̶͈̩̳͆̀̅͂͝h̵̨̫̱͔̻̾́̏̄͛ŷ̶̳͍̟̲͚b̸̡̡̛̠͔͂í̷̧͙̯̹̞͒.̷̜̅́̊͘̕
Hlas řezal, každé slovo těžké jako váha oceánu na jeho dně. Dvojčaty projel chlad tisíce let, které nadpřirozená bytost prožila v tomto údolí. Viděla mnohé, slyšela už několik modliteb, vyslyšela některé, ale pak se jí draci začali smát, přestali věřit a ona přestala poslouchat. Když přišlo sucho, probudilo ji to z dlouhé letargie a modlitba přivedla k životu. Měla naději, že znovu nastal čas pro její místo v životech draků, nicméně dary, které byly předloženy, nebyly dostačující. Štika vylovená z vysychajícího jezera na oltáři byla netknutá, její mrtvé oko vzhlíželo vzhůru, netečně otevřená tlama s ostrými zuby se pošklebovala drakům, kteří ducha probudili.
B̷̟̀ẽ̶͔̏z̸̩̙̗̿̆̈͒ ̶͈͔̬͌̏d̷̫̪̩̈́͜ã̷̞͓̟̙r̴̖̩͈̬̃̇̋u̴̠͖̎̓̓.̸̫̥̣͙̉͊͛͋.̶̝̮̘̇̐͝.̶̧͎̩̂̌ ̴̨͓͖͉͋͆͠L̶̼̆ȁ̴̬̠̱̘͈̑p̷̨͙͓̘̜̏ȯ̷̺͉͉̺͆̆̄͊v̸̮̝͖̋̆é̵̖͉͛̔̇!̸̫͓̔͛̔
Hněv prosákl z duchových očí až do srdcí dvojčat. Byl strašlivý a ani jedno z nich se nedokázalo pohnout. “O-Omlouváme se! Nechtěli jsme tě urazit!” vykoktal ze sebe konečně Apollo. “Chtěli jsme jenom poprosit o déšť!” přitakala Honrathi spěšně, pospíchající s podporou k bratrovým slovům. Jejich nářky byly ale pro ducha jako ticho v prázdném údolí - přehlédnutelné. Teď, probuzen a pohoršen, uražen a zneuctěn, hněval se a jeho zlost nebylo možno utišit slovy.
̵̛͇̦̞̈̂͒́ͅJ̷̠̖͗̎a̷̟̠̓̊̑k̴̦̮̞̮͐̚͜ò̷̡̧̤̱̖ ̴̛͇́̍o̴̥̳̼͙̽͋͆ͅḿ̵͙ḻ̵̡̪̳̽u̶̪̪̤͙̣̎̎v̶͇́ṳ̶̌́̓͠.̷̡̢̭̀.̷͚͕͕̬̈́̉.̶̡͎͍̐̒ ̶̲̤͔̄͛̎j̴̨̤͎̘̘͒͋̃̔e̶͓̜̓͜d̴̢̨̬̟̄ē̸̥̽͠n̷̥̄ ̷̙̺̗̺͎͐͒ž̴̢̖̲̓͝ǐ̴̦v̶̰̱̇̔̽͊ơ̸̡͕̺̝̈́͘ţ̵̻͗̾̏.̶̻̠̥̺̘̒͑́͑̂
Prastará bytost hmátla po jednom dvojčeti a jeho dotek proměnil dračí kůži v oheň. Honrathi chtěla svého bratra vymanit z náruče bytosti, ze které měla strach. Celá její bytost chtěla utéct a už se nikdy nevrátit, ale nedokázala přihlížet, jak její bratr hoří. Jeho vzlyky a křik ji donutily k akci. Skočila po tvorovi a chtěla Apolla vymanit z jeho spárů. Žhnoucí oči se proměnily v nenávistný plamen a Honrathi pod silou výbuchu vyletěla z dutiny stromu ven. Celá dutina se proměnila v žhnoucí peklo, žár byl tak silný, že jí nedovolil se ani přiblížit. Křičela na ducha, na Apolla, prosila, plakala.
Dutina stromu se zmítala v plamenech, jeho lýko praskalo, doutnalo a opadávalo. Hořící strom už pomalu lákal pozornost ostatních draků, jak se kouř roznášel do okolí, dřevo hlasitě praskalo a ohnivé jazyky se zvedaly nad koruny stromů. Žádný z nich ale nechytil plamenem. Oheň se držel pouze v dutině stromu, držen na uzdě duchem.
Tváře a poté i celé tělo ji pálilo, čím déle stála před hořícím stromem. Bratrův křik zevnitř bylo slyšet jen tiše, už jenom kašlal a pak už nebylo slyšet nic. Slzy z jejích tváří se odpařovaly rychleji, než stihly skanout na zem.

APOLLYN
Netrvalo to ani několik minut, když se objevili další draci a začali oheň hasit. Honrathi odvedli od ohně a postarali se o její pálící kůži. Jakmile byl oheň pod kontrolou, draci jen přihlíželi jak plameny mizí a zůstává pouze ohořelý vnitřek stromu. Lýko uvnitř stromu bylo černé, ohořelé a opadávalo na spálenou, horkou zem. Kamenný oltář byl netknutý, studený na dotek a štika na jeho vrchu pošklebovačně hleděla do výšin.
Konečně se dostalo na otázky, nicméně od Honrathi se nedočkali vysvětlení. S očima upřenýma na vnitřek spáleného stromu a obličejem kamenně chladným stejně jako byl oltář, před který leželo to, co zbylo z jejího bratra, odmítala odpovídat na dotazy. Draci si tedy museli udělat obrázek sami. Spálený posvátný strom, oltář, mrtvé dvojče. Nabízelo se zde ono esoterické vysvětlení, ale každý věděl, že duch byl pouhou povídačkou. Zažehl strom zbloudilý blesk? Nebo sucho natolik vysušilo vnitřek stromu a zatoulaný sluneční paprsek dal vzniknout požáru?
“Apollo?” Honrathi se skláněla nad zbytky, které oheň nepohltil. Proklouzla mezi ostatními dovnitř stromu a s koulícími se slzami se dožadovala svého bratra. Ještě příliš malá na to, aby dokázala ovládnout své emoce, dopustila se Honrathi toho, čemu se snažili s Apollem vyhýbat. Snad právě příliš silné emoce daly do pochodu proces, který proměnil pohlavní chromozomy v každé její buňce.
Lítosti už se od ostatních nedočkala. Soucit nahradilo znechucení a nenávist, strach. Zabila svého bratra aby mohla pohltit jeho duši, napadlo je. Vstřebala ho a zničila jeho tělo, aby ho znesvětila a duše se nemohla osvobodit. Byla zrůda, monstrum. Byla požíračem duší, nikoliv obětí neštastné události. Nazvali ji Apollyn, prokleli ji a vyhnali z lesa. Napadlo je, že chtěla obětovat Apolla duchovi, ale když duch na takovou odpornou prosbu neodpověděl, konala sama. Racionální vysvětlení situace rázem vymizelo z hlav starších draků, podnícení strachem z nepoznaného sklouzli zpátky k pověrám a pověstem, ve kterých nacházeli pro Honrathi místo.
Nevěděla, kam jít a tak se schovávala v horách, než se odvážila zpátky domů za rodinou, ale to už bylo pozdě. Zprávy o Apollově vraždě a její hlavní roli v tomto nechutném aktu se roznesly údolím rychleji než požár, který byl viníkem. Nedostala se ani domů, když ji zastavili. Křičeli na ni, báli se jí a nenáviděli ji, všichni do jednoho, Pheobe nejvíce ze všech. Neříkali jí ani jménem, i oni ji oslovovali hanlivě Apollyn - požíračka duší, bratrovražedkyně. Prokleli ji a vyhnali z domova. Už nebyla vítána a slova o jejích činech se nesla jak údolím, tak mimo něj. Bylo těžké pro ni zůstat v bezpečí, ale i přesto nedokázala rodinu opustit.
Snažila se je přesvědčit, že se nic takového nestalo, snažila se říct pravdu, ale jejímu příběhu nikdo nevěřil. A ten, kdo věřil, byl natolik znechucen tím, že Apollova duše žije v ní, že na to nebrali zřetel. Šikana by byla slabým slovem pro to, co Honrathi prožívala. Byla přehlížena v tom nejlepším případě, násilně vyháněna v tom horším. Nakonec to vzdala a uprchla z údolí. Bohužel i za hranicemi se zkazky o jejím činu rozšířily a málokdo se k ní choval hezky. Podařilo se jí narazit na dračici, u které za hranicemi údolí pobývala a která jí pomáhala, ale jakmile se zkazky o mrtvém dvojčeti i k ní, vyhnala Honrathi i ona. Nezbývalo jí tedy nic jiného než utéci tak daleko, jak to jen bude možné. Přes hory, lesy, přes moře i oceány.