Kinväri není drak, kterého byste snadno přehlédli. Pokud vaši pozornost neupoutá jeho strakaté zbarvení, pak to jistě zvládne jeho proříznutá tlama. Patří k těm jedincům, kteří nevědí, kdy mají mlčet, ba to možná ani neumějí. Už na první pohled září mladickou energií, elánem do života a nemusíte s ním strávit vůbec dlouhý čas, aby vám došlo, že tohle je dráček, na kterého se průšvihy přímo lepí. A to ne proto, že by byl takový smolař, ale proto, že se problémům v jednom kuse řítí naproti.
Nebaví ho být dlouho o samotě a tak neustále vyhlíží nějakého chudáka, kterému by mohl vykecat díru do hlavy. Ve své podstatě je přátelský, slušného vychování nicméně mnoho nepobral a taktu pravděpodobně ještě méně. Rád druhé popichuje, utahuje si z nich a dokáže být tak drzý a otravný, že by mu někteří vznětlivější jedinci jistě rádi zakroutili krkem. Ostatně už za svoje chování párkrát po tlamě dostal, v žádném případě ho to však nevyléčilo. Kinväri je pro některé jako otravný hmyz, komár, který vám bzučí kolem ucha a pije krev a pochichtává se tím víc, čím větší je vaše podráždění. Stydlivější nebo submisivnější draky mívá ve zvyku tak trochu převálcovat a prostě jim nedá šanci se projevit.
Tlapu v tlapě s Kinväriho nevycválaností jde i jeho nedostatek respektu k autoritám. Neskloní před někým hlavu jen proto, že je vůdcem společenstva či cokoliv podobného. Pokud se na něj někdo snaží tuhle kartu zahrát, obvykle se spíše zapře a začne ještě víc testovat hranice. Ovšem jakmile už si jeho uznání drak jednou získá, dovede být strakatý nebešťan velmi loajální. Cesta ke Kinväriho srdci bývá trnitá, ovšem za těmi, kterých si váží a které má rád, pevně stojí a brání je. To stejné se ovšem nedá říct o náhodných kolemjdoucích. Pomocnou tlapu sice občas podá, ale není to žádný lidový hrdina. Nenasadil by pro cizince vlastní život a možná ani zranění by neriskoval. Když už se v takové situaci octne, můžete se spolehnout, že za to bude chtít něco na oplátku. Nezapomíná, co dobrého pro něj kdo udělal a umí projevit vděk, ale stejně tak si dobře pamatuje ty, kteří u něj mají nějaký ten dluh.
Je to pořád ještě nevybouřený mladík, který moc neumí brát věci vážně a především se rád baví - přičemž zábavou může být leccos. Od nevinné vzdušné akrobacie až po pořádnou bitku, Kinväri není vybíravý, hlavně když je vzrůšo. Sice se nejedná o krvelačného maniaka, ale ani o neviňátko. Přivlastnit si cizí kořist či lesklou cetku pro něj není neprozkoumaným teritoriem a pokud se chytne té správné (nebo možná spíš špatné) party, může být i celkem postrach. V zabíjení si nelibuje, ale pocuchat někomu fasádu? Proč ne, když si o to říká! Nezdráhá se ani někoho zastrašit, aby dosáhl svého. Vždycky se cpe tam, kde se děje něco zajímavého a pokud se zrovna nic neděje, postará se, aby se to změnilo. Pokud máte rádi dobrodružství a risk, měli byste se tohoto draka držet. Pokud dáváte přednost klidu... bohové s vámi. O svých činech příliš nepřemýšlí, po hlavě se vrhá do rizika a spoléhá na to, že věci zkrátka nějak dopadnou. Nejdříve jedná, pak teprve myslí. Pokud vůbec.
Vyrůstal během bojů o rodné útesy, kdy bylo vše nejisté a nebezpečí všudypřítomné. Je tedy zvyklý na život v nejistotě, umí se dobře přizpůsobovat novým situacím a improvizovat. Rovněž se dovede ohnivě rvát za to, co je pro něj důležité. Dokáže hluboce milovat, ale také strašlivě nenávidět. Pokud už se najde něco nebo někdo, na čem mu skutečně záleží, bude za to bojovat do posledního dechu. Z dětství si nese také značné antipatie ke stromovým drakům.
Nerad dává najevo strach, bolest nebo smutek. Ačkoliv má, tak jako snad každý drak, svoje vnitřní nejistoty i bolístky z minulosti, snaží se je skrývat. Považuje je za osobní slabosti, které by navíc ostatní vůbec neměly zajímat. Také to není kdovíjaký empat. Draky, ke kterým už má nějaký ten vztah, si sice vyslechne a pokusí se je povzbudit, občas něco podobného udělá i pro cizince, ovšem jeho způsoby řešení problémů nebývají nejzdravější a mnohdy ani nejinteligentnější.
Je to prostě tele, kterému v životě chybí řád a disciplína. Je dosti možné, že z toho časem vyroste a dospěje v někoho moudřejšího, rozvážnějšího - pokud se dříve svými skopičinami nepřivede do hrobu. Občas se projeví takové nenápadné záblesky toho, co by mohlo být... Avšak jestli den Kinväriho zmoudření někdy opravdu nastane, pravděpodobně je ještě v daleké budoucnosti.

Kinväri se spolu s bratrem Lethefaiem vylíhl ve velmi bouřlivé době. Strmé, větrné útesy nad Nekonečným mořem poskytovaly po dlouhé roky domov mnoha rodinám nebeských draků. Bylo to výhodné místo plné skrýší a možností k lovu - mořské ryby, tuleni na kamenitých ostrůvcích, dokonce i ústřice si občas dopřávali. Protože však byly útesy tak skvělé, nebylo žádným překvapením, že si na ně začal dělat nároky i někdo další. Stromoví draci, kteří obývali hvozdy dále ve vnitrozemí zatoužili rozšířit své území i sem, neboť v posledních letech měli větší a větší problémy s nedostatkem potravy pro rozrůstající se společenstvo.
V době, kdy přišel Kinväri na svět, už nemohlo být pochyb o tom, že nebeští své teritorium uhájit nedokážou. Jen málo z nich bylo zběhlých v boji, žili na útesech po celé generace převážně mírumilovným životem a navíc nebyli sjednocení. Velká společenstva se tam nevyskytovala, jen menší skupinky, rodiny a jednotlivci. Vzdorovali útoku stromových dlouho. Snad i vytrvaleji, než by se dalo čekat. Jejich boj však byl marný. Stromoví se na tento úder dlouho připravovali a díky svojí znalosti jedů mohli na nebeské udeřit více způsoby, než jen zuby a drápy.
Kinväriho a Lethefaiova matka Galeith zahynula v jedné z vln hromadných otrav ještě předtím, než se dráčata vylíhla. Vyrůstali proto pouze s otcem, který patřil mezi tvrdohlavé draky, kteří odmítali z útesů odletět a hodlal se o svůj domov rvát do posledního dechu. Tiväliho odhodlání bylo jistě obdivuhodné, avšak stálo ho život. Co přesně se s jejich otcem stalo, to se Kinväri nikdy nedozvěděl. Jednoho dne se prostě nevrátil do jejich dobře skryté jeskyně. Dva bratři čekali na jeho návrat tak dlouho, dokud je hlad nevyhnal ven. Tehdy jim byly tři měsíce, byli ještě velice mladí a nezkušení. Přesto se dokázali nějaký čas protloukat sami, hlavně díky tomu, že si vzájemně pomáhali a kryli si záda. I tak by to s nimi však špatně skončilo, kdyby nenarazili na Aishenovu bandu.
To se tak jednou na vrcholku útesu nachomýtli k mrtvému tuleni. Byli už tak vyhládlí, že je vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, jestli není trochu podezřelé, jak se mrtvola tuleně vyškrábala desítky metrů nad moře. Zoufalství přehlušilo všechny rozumné myšlenky. Přihnali se k mršině a Lethefai akorát stačil vzít do tlamy první sousto, když mu ho nečekaná facka vyrazila z tlamy. "A to jsem myslel, že na takhle blbej trik už se nikdo nechytí!" zvolal tmavomodrý nebeský drak, který mu ránu uštědřil. Kinväri měl srdce až v krku, nicméně nehodlal dovolit, aby mu někdo mlátil bratra. Zatímco se cizinec snažil Lethefaiovi otevřít tlamu, jestli mu v ní kus tuleního masa nezbyl, Kinväri se mu ze všech sil zakousl do ocasu. "Jau! Ty malá kryso!" zaskučel modrý a vrhl se po Kinvärim. Přišpendlil ho k zemi bez větších problémů. Byl mnohem větší a mladík byl navíc zesláblý hladem a strádáním. Jenže tentokrát to byl Lethefai, kdo to nemohl nechat jen tak a skočil neznámému na hřbet.
Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se v tu chvíli nezjevil další nebeský drak a vodní dračice, kteří oba bratry bez problémů zpacifikovali. První z příchozích, ten tmavomodrý, se narovnal, chvíli si dva znehybněné výrostky přeměřoval pohledem a pak se hluboko v hrdle bublavě zasmál. "Máte kuráž, skrčci. To se vám musí nechat. A máte taky štěstí, že jsme byli poblíž, jinak jste mohli být brzo na onom světě." S tím se opřel do mršiny tuleně a svalil ji přes okraj srázu. Kinväriho hladový žaludek při tom pohledu nahlas zanaříkal, i když mladému drakovi už začínalo docházet, na co se málem nachytali. "To byla práce těch stromových, jasný? Jejich oblíbená habaďůra. Možná byste si pochutnali, ale pak byste zhebli v hrozných křečích a bolestech." Promenádoval se před nimi s hrdě pozvednutými křídly a vlnil ocasem. Pokud si všiml, že mu z rány po Kinväriho zubech kape krev, nedal to nijak najevo. Kinväri ho chtěl nesnášet za to, že praštil Lethefaie a že je teď jeho poskoci drželi přitisknuté k zemi jako nějaká nedochůdčata, ale místo toho pociťoval směsici obdivu a posvátné hrůzy. "A teď," otočil se k nim drak zprudka, jako by přecházel k dalšímu bodu přesně nacvičeného programu, "mi řekněte, co jste zač, kde máte rodiče a proč bysme vás neměli zaškrtit jako hady. Většina těch, co se do mě zahryznou, to totiž nepřežijou."
Kinväri s Lethefaiem na střídačku zajíkavě odvyprávěli svůj příběh, teď už ne v sevření drápů cizinců, ale schoulení k sobě pod jejich pronikavými pohledy. V průběhu jejich vyprávění se objevila ještě další nebeská dračice, která se tiše připojila po bok ostatních posluchačů. Kinväri si byl zprvu skoro jistý, že ať řeknou cokoliv, skončí to pro ně špatně, avšak čím dále jejich příběh postupoval, tím víc se tmavomodrý zubil a z většiny jeho společníků strakatý mladík necítil vůbec žádné napětí. Vodní dračice se dokonce spokojeně rozvalovala a šťourala se v zubech. "Klasika," pronesl tmavomodrý, když domluvili. "Rodiče v pánu a dva malý výrostci rostou jak dříví v lese. Sami dlouho nevydržíte, to je vám jasný, žejo?" "Ano... pane," pípl Lethefai a skupinka draků propukla v chechot. "Pane! Pane!" dusila se nebešťanka smíchem. "Aishene, prosím, tyhle si musíme nechat! Prej pane!" Tmavomodrý - Aishen - si otřel slzy smíchu a zahleděl se na mladé draky. "Jo, myslím, že byste mohli jít s náma. Teda pokud tady radši nechcípnete, to je na vás." Byla to ta nejjednodušší volba, jakou kdy Kinväri učinil.
A tak se připojili k té povedené čtvěřici, v jejímž čele stál Aishen. Šedomodrá nebešťanka, která byla jen o pár měsíců starší než bratři, se jmenovala Solín, vodní dračice byla Taalika a pravé jméno černočerného nebešťana nikdo neznal, protože nemluvil, takže mu všichni říkali jednoduše Havran. Přežívali, jak se dalo. Někdy pomáhali rodinám, které se stále držely na útesech, většinou si však hleděli svého, pokud se zrovna nenaskytla šance zmařit stromovým nějaký plán nebo jim znepříjemnit život. "Možná budou útesy nakonec jejich, ale nedostanou je zadarmo," říkal s oblibou Aishen. Tak jako otec Kinväriho a Lethefaie, i on se rozhodl, že za žádnou cenu neodletí, nenechá se vystrnadit. Narozdíl od Tiväliho měl ale o dost větší štěstí... nebo to možná byla otázka mazanosti. Uměl v tomto životě dobře chodit. Všichni nebešťani na útesech jeho partu znali, ale jejich tajnou, dokonale skrytou jeskyni, která jim sloužila jako útočiště, nedovedl najít téměř nikdo. Pod Aishenovým ochranným křídlem se bratrům dařilo dobře a dospívali z dráčat v mladé dospělé. Samozřejmě nastávaly i nebezpečné situace. Každý schytal nějaký ten šrám z potyček, Taalika se jednou navzdory veškeré opatrnosti přiotrávila, až to vypadalo, že vůbec nepřežije, neustále se museli ohlížet přes rameno, jestli se na ně neřítí smrtelná hrozba. Byli však svobodní, byli naživu a měli jeden druhého. Co víc si mohl drak na světě přát? Kinväri si neuměl představit pro sebe žádný jiný život.
Všechno se změnilo až jednoho dne krátce po třetích narozeninách bratrů. Tehdy se oni dva společně se Solín potloukali daleko od kraje útesů, poblíž hvozdu, který už patřil lesním. Párkrát na jeho okraj zavítali, ale hluboko mezi stromy si ani sám Aishen netroufal. Bylo to zatraceně nebezpečné místo a leckdo říkal, že ho stromoví mají zakleté. Pravděpodobně šlo jenom povídačky, na druhou stranu nebylo moc co tam hledat. Nejpravděpodobnějším nálezem by byla jistá smrt. Jenže Kinväriho bratr si to zřejmě nemyslel. Lethefai toho dne dostal od Aishena za cosi vyhubováno, bručel a mručel, v jednom kuse si stěžoval, až s ním bylo skoro k nevydržení... a pak se zahleděl na stromy hvozdu. "Já vím, co by ho obměkčilo. Půjdem tam a zjistíme, co tam ti objímači stromů dělaj. Vyšpehujem Aishenovi nějaký super nový informace." "Hrabe ti?" poťukala si Solín na čelo. Kinväri byl rád, že to řekla ona - myslel si totiž to samé, ale nechtěl to bratrovi vpálit takhle do obličeje. "Akorát ti zakroutí krkem." "Tak si tu zůstaňte, když jste srabi," odfrkl si Lethefai, který už měl jasno. "Ale já jdu." A zmizel mezi stromy. "Blbec jeden pitomá," ulevila si Solín. "Už odtamtud živej nevyleze." Kinväri koukal do míst, kde mu Lethefai zmizel z dohledu. Jako by se za ním les zavřel. "Půjdu za ním a dovedu ho zpátky." "Tak seš ještě větší blbec," zakoulela dračice očima a otočila se k odchodu. "Kašli na něj, Kinväri, půjdeme pro Aishena, ať ho najde, on se tam aspoň trochu vyzná." Jenže Kinväri nemohl čekat. Najít Aishena jim mohlo trvat hodiny a jestli se do průšvihu dostane jeho brácha, pak bylo jasné, že mu on musí být po boku. "Tak běž, já jdu za Lethefaiem, pak nás najdete oba," prohodil přes rameno k Solín a rozběhl se do lesa.
Na svém okraji hvozd vyhlížel nevinně, i když Kinväriho znervózňovalo mít nad hlavou místo otevřené oblohy jen jehličnaté větve stromů. Jako by ho dusily. Mladík byl nervózní, sám tu ještě nikdy nebyl, teď ale vycouvat nemohl. Jestli si na to troufl Lethefai, tak on taky. Zpočátku bylo docela snadné následovat bratrovu stopu, která vedla hlouběji a hlouběji do lesa. Jak rychle se u všech bohů hnal? Čím dále Kinväri šel, tím hustším se hvozd stával. Trnité křoviny jako by se ho schválně snažily zdržovat a neustále měl dojem, že se mu z korun stromů do zad zabodávají nepřátelské pohledy. Neviděl však živou duši, draka ani zvíře. Další postup se stal brzy tak náročným, až si usmyslel, že to nemůže být náhoda - stromoví to tady museli vybudovat jako ochranný pás, hradbu, přes kterou se ostatní nedostanou. Lethefaiovu stopu dávno ztratil, ale prodíral se dál, i když se mu trny zarývaly pod šupiny a šlahouny se zákeřně omotávaly kolem tlap.
A pak byl najednou z křovin venku. Málem se rozplácl na zemi, jak ho překvapilo, že mu nic nadále nebrání v pohybu. Octl se na poměrně pěkném paloučku se zeleným mechem. Dírou ve větvích stromů uviděl modrou oblohu - a právě to, že vzhlédl k nebi, mu zachránilo život. Spatřil letícího stromového draka právě včas, aby stačil uskočit, než by mu útočník přistál na hřbetě. Pustili se do sebe v potyčce, která byla krátká, ale zato zuřivá. Kinväri věděl, že bojuje o život a tak do toho vložil všechno. Zdálo se, že jeho protivník je prudkostí jeho útoku zaskočen a mladý nebešťan nedovolil, aby tuhle výhodu ztratil ani na vteřinu. Utržil šrámy na tlamě, ale vyvázl lacino. Stromový zaplatil životem. Kinvärim ale setkání otřáslo do hloubi duše. Jestli potřeboval další důkaz, že je ve smrtelném nebezpečí, tady ho měl. Okamžitě se vydal hlouběji do lesa, než se tu objeví další draci a najdou mrtvé tělo svého druha.
Čas se mu brzy začal slévat v rozplizlou šmouhu, která nic neznamenala. Viděl ve větvích pohybující se tmavé siluety, ale nikdo už na něj nezaútočil. Snažil se na ně mluvit, ale neodpovídali mu. Nakonec si ani nebyl jistý, jestli to byli skutečně draci či pouhé přeludy. Celý les byl plný tůněk, bažin a pramenů. Z mnohých stoupaly stříbrné páry, které tíživě voněly a motaly mu hlavu. Bál se čehokoliv se dotknout, cokoliv jíst nebo pít. Zdálo se mu, že tu je snad všechno jedovaté a nechápal, jak tu stromoví draci dokázali vůbec žít. Žádné stopy po bratrovi nenacházel. Zoufalství mu zarývalo drápy do hrdla, krátilo mu dech. Nemohl najít cestu ven z lesa, bál se vzlétnout nad stromy z obavy, že by byl okamžitě spatřen a napaden, netušil vůbec, co si počít. Útroby mu svíral hlad, žízeň ho dusila, tělo bolelo. A když se už zdálo, že nemůže být hůř, vběhl přímo do náručí stromovým drakům.
Pět opeřených běsů se na něj vrhlo ze vzduchu a během chvíle ho měli omotaného ve změti lián a úponků, ze které se nemohl sám vymotat. Avšak namísto, aby ho zabili, odvlekli ho k velkému dubu a začali z něj tahat rozumy. Kinväri, navzdory svému zuboženému stavu a bezvýchodnosti situace, projevil velmi malou ochotu spolupracovat. Nevěděl zpočátku, o co stromovým jde. Nejdřív se totiž ptali na věci, o nichž si byl jistý, že je musejí vědět - kolik nebeských draků je ještě na útesech, kde jsou jejich největší skrýše. Až když začaly být otázky konkrétnější a směřovat k Aishenovi, pomalu mu svítalo. Zdálo se, že tihle mají nějaké osobní nevyřízené účty s jeho přáteli. Kinväri je nikdy neviděl, nebo si na to aspoň nevzpomínal, takže to možná bylo ještě něco z dob předtím, než se s Lethefaiem k bandě připojili. Pokud to mělo co dočinění s ohyzdně zjizvenou tváří a slepým okem jejich vůdce, dokázal pochopit jeho zášť, ale v žádném případě nehodlal nic prozradit. Mentálně se připravoval na strašlivé mučení, které se zdálo být logickým dalším krokem, ale žádné nepřišlo. Když jeho odpovědí na všechny otázky bylo pouze poslat vůdce stromových do míst, kam slunce nezasvítí ani za sto let, drak se akorát uchechtával a nakonec se všichni stáhli bez jediného slova.
Kinväri zůstal sám připoutaný ke stromu. Zkusil se vysvobodit ze své liánové pasti, byl však omotaný tak šikovně, že na žádné zásadní místo nedosáhl a úponky byly navíc mnohem pevnější, než se mu prve zdálo. Dlouho sebou i přesto vrtěl a snažil se uzly uvolnit, leč marně. Zuřivost, která jím cloumala, rychle začala ustupovat beznaději. Když padla noc, nedokázal už vnímat nic jiného, než svou strašnou žízeň, která přehlušila všechno ostatní, dokonce i hlad a nepohodlí jeho svázaného těla. Od chvíle, kdy se ztratil v lese, se neodvážil žádného pramene dotknout. Co hůř, někde poblíž slyšel zurčení pramínku. Tak blízko a přece tak daleko. Bylo to k nevydržení. Celou noc strávil tím, že se vrtěl v nepohodlných poutech a chvílemi upadal do neklidného spánku, ale nad ránem už ho šumění vody dohánělo k šílenství. Snažil se ho překřičet, až ho vyschlé hrdlo drásalo, hlas mu ale nevydržel věčně. Nakonec byl schopen jen tichého chrapotu. A pak, těsně před východem slunce - záchrana. Mladá stromová dračice se tiše vynořila mezi stromy a nesla ve velikém miskovitém listu vodu. Vodu! Kinväri by obyčejně nevěřil ničemu, co mu podá nějaký stromový, ale v tuhle chvíli už moc jasně nepřemýšlel. Navíc byla dračice milá, mluvila k němu vlídně, litovala ho za tu hroznou situaci, ve které se octl... Možná nebyli všichni tak špatní. Jistě. Všichni nebeští draci přece taky nebyli stejní. Vděčně vypil všechno, co se do listu vešlo a když ji poprosil ještě o trošku, ochotně odběhla a donesla mu další. Když ale hltavě pil obsah třetího listu, začala se mu točit hlava. Svět se vlnil, zaostřoval a zase rozostřoval. Nebešťan si uvědomil, že se nachytal - co víc, že se chytil na starý trik, který už ho jednou málem stál život. Bylo však příliš pozdě. "Ty mrcho," zasyčel na dračici. "Hlupáčku," zachichotala se, přejela mu drápem po tváři téměř něžně a odklusala do lesa, zatímco se s Kinvärim svět otáčel vzhůru nohama.
Nepamatoval si, co přesně bylo dál. Věděl, že přišly další otázky a tentokrát i něco odpovídal, mluvil a mluvil a mluvil, ale později nedokázal dát dohromady, co říkal. Měl dojem, že většina z toho byly naprosté nesmysly - vzpomínal si na rozhořčené reakce draků i na výtku, která k němu pronikla docela jasně: "Dala jsi mu toho moc, Rheo!" Matně tušil, že toho hodně napovídal o rozmnožování motýlů. Nemohl si ale být jistý tím, že mezi zmatenými žvásty neprozradil něco podstatného. Celý ten den byl zastřený v mlze a celá noc plná plíživých stínů a strašných nočních můr. Až dalšího rána se vzbudil při smyslech, i když se cítil hrozně. K jeho nesmírnému údivu však nebyl u stromu, ale na okraji lesa a všechny liány z jeho těla byly pryč. Seděli u něj tři stromoví draci a shlíželi na něj. "Šéf ti vzkazuje, že můžeš jít. Je jasný, že nic nevíš." Kinväri na nic nečekal, dokonce ani nic neřekl, vyběhl z lesa a rozletěl se pryč.
Naštěstí ale přišel k rozumu rychle. Nebylo to nějak podezřelé? Proč by ho nechali jen tak jít? Stromoví draci z hvozdu byli proslulí mnoha vlastnostmi, ale milosrdenství mezi nimi nebylo. Navíc zabil jednoho z jejich řad. Možná jeho tělo nenašli, ale nezdálo se mu to pravděpodobné. Opatrně mžoural za sebe, dokud je nespatřil. Nízko u země, nenápadné, ale viditelné - pronásledovatele, kteří doufali, že je zavede přímo k Aishenovi a ostatním, odhalí jim tajnou skrýš, kterou dokázal nebešťan tak chytře držet v tajnosti. Kinväri se zhluboka nadechl. Držel směr k útesům, neletěl však k jejich skrýši. Snažil se nedat najevo, že si všiml čehokoliv podezřelého, dokud nebyl u samého okraje srázu. Tam se vrhl střemhlav dolů a začal kličkovat mezi skalami, těsně nad studenými vlnami. Slaná tříšť mu pokrývala tělo studenými polibky. Znal tu každé zákoutí, kolikrát už tu se Solín trénoval akrobatické kousky! Doufal, že mu stromoví draci nebudou mít šanci stačit. Jakmile vykličkoval mezi posledními kamenitými ostrůvky, nezastavil. Letěl dál. A dál. A dál. Svištěl vzduchem tak rychle, jak jen mu to zesláblé tělo dovolovalo. Letěl, dokud únavou málem nespadl z oblohy. Dopřál si pár hodin odpočinku a rozletěl se zase pryč. Prchal daleko a žádného stromového draka za sebou nezahlédl, ovšem ještě hodně dlouho poté se ohlížel podezíravě přes rameno.
Octl se v krajích, které mu byly zcela cizí. Cestoval jimi a přemýšlel, co udělat. Věřil, že by dokázal najít cestu zpět na útesy, ale nebyl si jistý, jestli to je dobrý nápad. Stromoví ho teď už znali, možná, že ho vyhlíželi. Nevěděl, co všechno jim prozradil, ale nebylo toho zřejmě dost na to, aby Aishena dokázali najít sami. Bylo mu jasné, že pokud se budou dostatečně snažit, najdou ho - byl na útesech známý. Ovšem pokud jim unikal doposud... Celé si to dlouho přebíral v hlavě, nakonec však dospěl k rozhodnutí, které nebylo vůbec snadné, ale o kterém věřil, že je správné. Nadobro se odvrátil od rodných útesů a zamířil do nepoznaných krajů. Když se od starého prérijního draka doslechl o jakési bájné zemi protkané magií, zaměřil svou pozornost tím směrem. Zdálo se to jako stejně dobrý cíl, jako kterýkoliv jiný. A mohlo to být zajímavé.