Ochio byl od velmi ranných let samotář a závislý sám na sobě. Od své matky pochytil základní zvyklosti: slušné chování, vyjadřování a způsob lokomoce. Tím, že matku i otce brzy ztratil, musel rychleji dospět, a to aspoň na první pohled. Pokud se s ním tedy střetne někdo nový, odhadl by mu více, než jen pět let. Snaží se nad cizáky nezlomit hůl a nijak je neodsuzovat, naopak, rád poznává nové draky a dostává od nich příslušných zkušeností a vědomostí. Ukládá si vše od první chvíle do hlavy a snaží se ze všech situací během chvíle poučit.
Nerad se však seznamuje s ohnivými – ty ze srdce nemá rád a každého jednoho okamžitě odsuzuje. Je však mladý, a tak se jeho názor může časem změnit. Když už jsme u té negativní stránky, no, negativní... je to jeho osobnost, tudíž je zkrátka jaký je. Ovšem, vše má své meze, a ty si Ochi umí dobře najít a rozmyslet. Nedělá mu problém ustoupit a přiznat chybu, naopak. Občas raději chybuje a působí na ostatní hloupěji, draku to mnohdy usnadní hodně věcí.
Zároveň Ochio bývá rád ve větším množství. Vždy si vyhlédne jednoho až dva draky, ke kterým se s klidem přidá a pokusí se navázat jakoukoliv známost či jen od nich získat nějaké zajímavé poznatky ze života, které by mu daly potřebné informace. Je v tomto jako houba, která má nekonečnou paměť.
Ochio má však i své stinné a zákeřné stránky, a to hlavně u, již zmíněných, ohnivých, kterým rád pokládá poměrně nehezké připomínky na jejich osobu. Skrývá tím svůj vnitřní strach a respekt z nich samotných. Nerad by se s nimi dostal do většího konfliktu, ale... často se do něj i skrz to dostane, jelikož mu občas tlama jede více než by měla. Neumí na ně hledět s nadhledem, dát jim šanci, jsou to zkrátka „zplodiny“ a jejich druh je pln vyvrhelů, kteří by se raději měli skrýt před světem. Taky již cítíte tu povrchnost, kterou uvnitř sebe umí mít? Tu prohnilou zlost, která se skrývá pod tou... poměrně příjemnou maskou s bílou čarou pod okem, která jej velmi charakterizuje? Ano. To je Ochi.
Ochio by za normální nálady neublížil, ale v tom je právě ten háček. Ač je převážně flegmatický, umí se v něm probrat i jakási stinná stránka, která je jistým neovládnutím svých emocí či bolesti, která je skryta hluboko uvnitř jej. Sem tam mu něco ujede a ublíží slovně jiným, nejde až do fyzických sporů – pakliže to situace nevyžaduje.
Ochio umí tedy být příjemný, ale najdou se i dny, kdy vstane špatně ocasem a vyleje si svůj problém na první, koho potká. Nebrání se, už z podstaty své osobnosti, menším soubojům, pakliže jsou kvůli pádnému důvodu a za rovnocenných podmínek: to obvykle nejsou nikdy, přiznejme si to.
Dennodenní rutinou pro tohoto draka je dodržování rituálu v podobě odříkání modlitby za jedné večerní hodiny, čímž dává úctu svým předkům, kteří tuto modlitbu pronášeli ještě dlouho před jeho narozením. Bývají dny, kdy se mu zasteskne a chce být sám. V tyto dny obvykle vyhledává pláně, na kterých jen sleduje okolní počínání a snaží se přiučit nové věci i od obyčejného větru. Je zkrátka tak trochu divný, ale... být divný je vlastně docela fajn.

I. První nádech
Dopadající kapičky z nebes začaly sklouzávat po obalu vejce, které začínalo praskat. Snad jako kdyby déšť prorážel stěnu sám, ovšem, to by se obal nesměl narušovat z vnitřní strany. Byl to pro něj první boj, na který během pár týdnů až měsíců zapomenul. Brzy se nadechl a charakteristickým pohledem se brzy podíval na svého otce s matkou. Do uší se mu dostal ten medový tón jeho matky, kterým jej hladila ani se jeho šupin nemusela dotknout... „Ochi,“ špitla mu a následně cítil ten dotek, se kterým se dostala k jeho hlavě, „vítej mezi námi...“ špitala mu sladce do ucha, zatímco v pozadí matky se začínal dít jakýsi povyk.
Zvláštní zvyšování tónů - Ochio tento typ strachu a upozorňování na hrozbu neznal. Hlavu proto jen zvedl ze svého pravidelného úkrytu a spatřil ohnivý plamen, který rozpoutal požár. Karty jeho rodu hrály do těch jeho. Déšť byl slabý, ale i tak zvládal pár vteřin bránit rodinu Oia, nebeských draků, bránit. Osud jim dal možnost úniku, a tak on ani jeho matka neváhali. Brzy se z místa dostali, ovšem... co otec Ochia? Bylo to naposledy, co se společně měli možnost spatřit, jelikož sport rozpálil on...
Uběhlo od incidentu s nepřátelskou rodinou pár týdnů a matka zvládla sama zajistit vhodné prostředí pro své mládě. Ochio za těch pár týdnů zvládl narůst a nabrat už pár sil. Byli nyní odkázaní sami na sebe, otec zmizel a doufající matka se každý večer modlila k bohům, kterým jeho rodina odjakživa věřila. Brzy začal i Ochi. Modlitbu pronášel každým večerem. Byla to modlitba k předkům jeho rodiny, kteří byli bráni jako bohové. Měl po svém pradědovi charakteristické, krémové fleky po těle, a tak matka začínala věřit v to, že on je znovuzrození jejího otce, který za Ochiovo zrození položil život.
Život byl vždy krutý. Uměl vzít, ale i dát. Dai začala svého jediného syna učit novým věcem, čímž získal Ochio jistá procenta na přežití. Lovili společně drobnou zvěř a jak sílil a rostl, přesouvali se s matkou na větší... Každý večer trávili na tom stejném místě, aby otci vyslovili pár slov a poprosili božstvo, aby se jeho otec vrátil. S padajícím listím to Ochiovi vše došlo. Otec se nevrátí. Ač mu matka tvrdila stále to stejné, začínala sama sobě lhát a utvářet kolem sebe neprůchozí bublinku, ve které uzavřela všechen svůj svět. Nespala, prakticky přestávala jíst... jeho matka každým dnem slábla před jeho očima, ale slova z tlamy plné pichlavých zubů stále vypouštěla. Modlitbu říkala snad i ve spaní, snad i volala, aby se jeho otec vrátil... Až se jí z pozůstalých buněk vytvořilo jakési tiché šílenství. Z hlavy jí vyprchávaly postupně všechny vzpomínky, myšlenky... odcházela mu před očima tam nahoru, tam, kde byl jeho děd Qui.
Bylo to předvídatelné, ale těžké si přiznat. Na Ochio první narozeniny, kdy donesl matce hrst drobných savců, mu vypadly všechny z tlamy. Hlava padajíc k zemi jen do nozder dostávala neznámý pach, který k němu promlouval: Matka odešla ke zbytku rodiny, tvůj čas ještě není, rodina tě vezme k sobě, avšak jsi příliš mlád. Špital. Ochio pochopil rychle, že jeho matka byla odejata tam, kam on ještě neměl přístup. Na tváři mu káply slzy, donesl její oblíbené květiny a rozhodl se vydat pryč. Neměl sílu na to, aby místo, kde jeho matka zesnula, on dále navštěvoval. Odletěl na jih, tam, kde se zrovna sluneční paprsky začínaly stávat teplejšími a on doufal, že v těchto končinách nalezne nové zkušenosti. Uměl sotva ovládat své nemotorné tělo, byla tedy potřeba, aby se do jeho života dostal někdo, kdo jej čemusi naučí... a to teprve netušil, co jeho život čekal.
II. První stopa
Cestoval s přestávkami, dny se střídaly s nocí a Ochio pokračoval na jižní stranu, netušíc, co je na místo tak žene, ale věděl, že zkrátka chce letět dál. Za svou cestu si zvládl prohlédnou byliny, živočichy žijící v místech, až jednoho rána, když se mu zrovna otevřely oči, se podíval vpřed. Cítil, že před ním cosi stojí, cosi mohutného a sleduje ho to. Byl to někdo živý, někdo, kdo Ochia znal déle jak on jeho – byl tedy ve výhodě, a tak nemělo cenu se pokoušet o útok. „Hej, co chceš?!“ drze vyšlo z tlamy Ochiho, který se právě zvednul, no, netrvalo dlouho a zase ležel – cizáků byla celá skupina. Trefili jej dobře namířeným ocasem do hlavy, čímž jej na chvíli dostaly do bezvědomí.
Probudil se ještě před setměním toho dne. Kolem se hemžil jakýsi trpký pach, který jej už dostáním do nozder informoval, že by se z místa měl co nejdříve dostat. Ovšem, to by nesměl být obklopen, zhruba stejně starými, draky, kteří mu neprohlíželi každičký flek na jeho těle, který se mu ještě pořádně nevybarvil. Byla to jeho nová rodina, o které by tehdy řekl, že s nimi bude něco společného.
Skupina odrostlých mláďat, která přišla o matky či jiné příbuzné, ho hodlala přijmout mezi ně. Ochio se nenechával týdny zlomit, až jednoho dne, ustoupil a přijal osud. Každý večer držel svou modlitbu k božstvu, každý den trávil s nimi a získával nových, vypečených poznatků, které se daly zužitkovat. Byl však výrazně rychlejší a vytrvalejší, nebyl tedy tak silný, ale uměl si kořist získat hlavně díky uštvání. Zvláště, když se několik tun snáší v plné rychlosti a drápy napřed – není šance. On se tuto přednost naučil využívat. Bylo to něco nového, co mu skupina donesla. Říkali si „stíny“, byla to metafora pro jejich nevídané kousky, kdy jejich oběti měli možnost zahlédnout jen a pouze stín, než přišli o život.
Jména ze skupiny se držela v tajnosti, a tak měli pouze přezdívky: tmavá dračice nebeská byla Violka, největší nebeský držel přezdívku Dráp, ten menší, jeho bratr, byl Zoubek a Ochio byl Čajík. Ne, že by byl slabý, ale museli jste mu dát čas, než si „Čajík“ našel tempo a jeho účinky naběhly. Čaje znal Dráp od své matky, která měla menší zkušenost ve využívání bylin na rány...
Všechno tohle trvalo pár let. Ochio sílil, zkoušel nové triky a zároveň poznal i emoci štěstí a radosti. Sem tam se mu zastesklo, ale pro smutek si vynahrazoval jen večerní hodiny, při kterých pozoroval nebe a ve hvězdách hledal své předky. Věřil, že na něj dávají pozor, ač on je prakticky neznal.
Jednoho rána, kdy Dráp začal obcházet jejich skromnou jeskyni, byl ve vzduchu cítit ten zvláštní pach či jakési pálící se cosi. Ochiovi v tuto dobu byli již dva roky a blížil se úspěšně k třetímu. Dráp během chvíle zvolal, jelikož na jejich louku přišla skupina ohnivých. Ti, se kterými se Ochio od ranných let, už jen díky vzpomínkám, neměl z principu rád. Proto se skupina začala během chvíle zvedat. Měli v plánu zmizet ve stínu, ale skupina ohnivých se blížila čím dál tím blíže. Věděli o čtyřčlenné skupině, a ta neměla nyní cestu pryč. Proto byli nuceni zkusit vyletěl co nejrychleji jim to tělo dovolilo, ale bylo to osudným dnem pro Ochiho, který se vydal z jeskyně příliš pozdě.
Ohnivci jej sebrali a vzali jako zajatce, byl brán jako špeh z jeho tehdejší skupiny, na kterou si sotva vzpomínal.
III. Výdech
Byl zajatcem ohnivé skupiny pár týdnů, neřekl nic, a tak si vysloužil na tělo jizvy, které či psychické újmy. Získal si touto zkušeností i čistou nenávist vůči ohnivým. Sebevíce hodný ohnivý je pro něj nepřítelem, kterého odmítá pustit do svého života.
Brzy, když se jednoho dne dokázal v rámci neopatrnosti skupiny, opustil útočiště a vydal se na cesty. Neměl zdání, kde by jeho skupina stínů mohla být. Zkusil proto prvně nahlédnout do původního útočiště, ale... bylo pozdě. Nikdo zde již nebyl, a tak Ochio ztratil další rodinu. Každý večer stále prováděl modlitby, se kterými prosil, aby mu matka poslala znamení... a ono opravdu. Měl sen. Snad, jako kdyby nebesa opravdu domluvila jeho maličkosti a Ochio se ještě té noci vydal na cestu. Pokračoval dále několik měsíců, až se objevil v místech, která mu byla čímsi známá... Avšak nikoliv.
Čtvrtý rok života strávil převážně sám, nebyl pro něj nikterak zásadní a Ochi jej zkrátka prošel jako normální jedinec. Brzy se však rozhodl odejít do jiných končin. Bylo mu téměř pět, když byl už v plném vzrůstu a síle. Jizvy se ukryly a jeho mladický šarm mohl pokračovat dále, na nové místo, kde jeho cesta nyní bude pokračovat.