Růže je krásná květinka, ale pod jejím květem se nacházejí špičaté trny. Ale ach ta její omamná vůně. Nemůžete žít s ní, ale nemůžete žít ani bez ní, pokud ji jednou potkáte. Je jako nikdy nekončící jaro. Jako by pocit znovuzrození neměl nikdy skončit. Je pečovatelkou a opatrovnicí. Matkou všech, kteří to potřebují. Tichou vrbou těch, kdož se potřebují vyzpovídat. Sestrou pro všechny, již hledají radu a dcerou těm, co jí chtějí poradit. Je takovou, jakou by správná dračice měla být… stereotypně.
Její místo je doma. Nemá se sama potulovat po kraji a hledat dobrodružství. Ne, ne, to je čistě vyhrazeno jejím samčím protějškům. Její činností má být pečování, úklid a lov. Nemá bojovat, nemá uzurpovat území jiných. Nemá být bojovníkem, násilníkem, rváčem nebo dobyvatelem. Ne. Ona má být dokonalou, skromnou, pokornou, takovou, co ví, kde je její místo. Nevyjadřuje se k politice nebo k tomu, jak mají samci vést, to není nic, co by ji mělo zajímat. Války bere jako něco, co se jí nelíbí, ale co je nepostradatelnou součástí udržení míru. Když je jeden moc slabý, ostatní si na něm smlsnou, ale na silného si nikdo nedovolí.
Její pokroucený pohled na postavení draků a dračic se nemusí zamlouvat těm, kdož razí teorie feminismu. Takové se ovšem bude snažit z jejich iluzivních představ fungování světa dostat. Že by skupinu vedla dračice? Nemožné, nesprávné, nepřirozené. Není z těch, co by si nechávali svůj nesouhlas pro sebe, takže vám minimálně pohledy naznačí, co si o takové situaci myslí. A většinou nejen pohledy. Má ráda lov, ale mnohem raději pečuje o ostatní. Ráda vypráví pohádky a ráda by se sama jednou stala matkou. Musí jen najít vhodného partnera. Jen tak dosáhne ultimátního cíle, který byl vytyčen přírodou pro všechny samice, být matkou tolika dráčat, kolik jen zvládne.
Domnívá se, že správně to má být tak, že každý drak se drží svého druhu. Křížence proto nemá v lásce, protože jsou jasným důkazem pokleslosti jejich rodičů. Zvrácený úkaz. Není ovšem předpojatá vůči čistokrevným jakéhokoli druhu.
Není hloupá, je jen trochu jednodušší. Některé věci jí dochází déle. Není myslitelkou, ale co se týče loveckých strategií nebo plánování denních rutin, nenajdete nikoho lepšího. Od malička byla cvičena v lovu a pečování o území, ostatní ze skupiny a dráčata, takže kolem těchto povinností se točí i její život. Nedokáže žít sama bez skupiny a nedokáže žít ani bez přátel. Společnost potřebuje jako květina vodu.

Vylíhla jsem se z vejce, taky z čeho jiného se draci líhnou. Nebyla jsem to největší ani to nejbarevnější vajíčko. Byla jsem naopak to nejmenší a celkem obyčejné. Jeden by řekl, že jsem se mezi vejce svých sourozenců připletla omylem, ale byla jsem to já. Rodiče byli ovšem spokojení i s tím, že jsem se nevylíhla z žádného překrásného vajíčka. Byla jsem malá, obyčejná a celkem plachá dračice. Hned jak jsem vykoukla z našeho hnízda poprvé, bylo jasné, že se od rodiny netrhnu na krok. Pořád jsem jenom běhala mámě za zadkem a jediný moment, kdy jsem to nedělala, byl, když jsem spala.
Náš les byl poměrně malinkatý, takže když se někdo ze sourozenců vydal na „výpravu“ v podstatě byl pořád na dohled od hnízda. Občas jsme ale i v našem pidilese narazili na nějaké nové návštěvníky. Ti nám vyprávěli příběhy o tom, co se všechno dá kde vidět. Mě to tedy nijak moc nelákalo, ale ostatní to táhlo z hnízda hned, jak slyšeli slovo hory. Nechápala jsem to jejich nadšení po tom vypadnout už konečně z našeho lesa, a tak když odešel první, trochu jsem mu to zazlívala. Jenže pak odešla sestra, a nakonec se vypařil i Smíšek. Všichni zmizeli do světa a rodičům jsem zůstala jenom já.
Bylo to celkem příjemné dospívání. Pomáhala jsem matce a učila se tak o různých bylinkách, kde rostou, jak se pěstují, co se s nimi dá dělat. Otec mi dovolil létat s ním na lov na pláně nebo až za bobří přehradu. Lovit s ním mi dalo cenné zkušenosti, které bych jinak asi těžko získala. Bylo to pro nás nakonec dobře, když se zranil, tak jsem potravu pro všechny tři zajišťovala hlavně já. Od cizinců jsem se pořád dovídala o světě kolem a pořád mne to nelákalo. Vždy jsem se jenom usmála a nechala je, ať si říkají svoje. Jejich příběhy jsem ovšem cucala jako houba a pomocí jejich zážitků jsem se naučila reprodukovat pohádky, legendy i velkolepé eposy o životě draků všude možně.
Rodiče mě postupně potřebovali víc a víc. Nevadilo mi se o ně starat. Ani když jim věk přidával více a více vrásek, ani když se otec zranil a nemohl už létat. Starala jsem se o ně ráda a nevadilo mi to… vážně nevadilo. Jenže jednou jsem nějak nemohla. Matka měla podivný kašel, který ji sužoval už nějakou tu dobu a z otce se stal bručoun kvůli nepohyblivému křídlu. Jen kdyby se tolik nepřetěžoval a možná by neškobrtnul o vrcholky stromů a nezranil se.
Potřebovala jsem prostě být jenom chvilku o samotě, ale to jsem neměla dělat. Vyrazila jsem k řece, byl krásný slunečný den a já doufala, že se v jeho teple budu moct hezky smočit ve vodě a pak se budu moct nahřát na kameni na sluníčku. To jsem dělala moc ráda. Taky jsem měla v plánu ulovit pár ryb, než vyrazím zase domů, abych mohla odůvodnit, proč jsem nepomáhala matce nebo nešla na lov s otcem.
Kdybych zůstala doma, nebyla bych byla blízko řeky v momentě, kdy povolila bobří přehrada výše po proudu. Kdybych se starala o rodiče, nestála bych tak po kolena ve vodě a nelovila lelky, když se přihnala obrovská vlna, která ničila všechno, co se jí připletlo do cesty. Kdybych si hleděla svého, tak by mne proud nestrhl a neodnesl až k moři.
Jenže Kdyby nemění nic na tom, že co se stalo se stalo a já se probrala vyplavená na pláži kilometry od domova. Byla jsem celá ztuhlá a polámaná, ale ocitla jsem se na místě, které bylo zvláštní. Nepodobalo se domovu, ale něco mi říkalo, že bych tu mohla zůstat. Ochromil mne strach. Byla jsem poprvé mimo domov. Poprvé v naprosto neznámém prostředí s neznámými draky a dračicemi. Začala jsem se sama o sebe poprvé bát.