Na Smíška nejčastěji narazíte na nějakém pěkném a pohodlném místě, jak se vyvaluje a chytá lelky. Je také možné ho zahlédnout při jeho procházce po obědě nebo při sběru ovoce, kdy se snaží utišit svůj sladký zoubek. Je to drak prostých starostí, mezi které patří jen esenciální věci a zábava. Není to žádný velký ambicionista prahnoucí po cti nebo moci, touží jenom po životě, který ho donutí se usmát až bude na jeho konci.
První pohled je to jediné, co potřebujete k tomu, abyste Smíška rozklíčovali. Mladý dráček se pomalu blíží ke svému prvnímu desetiletí a stihl toho už hodně zažít a prozkoumat, takže nějaké zkušenosti má. Prožil si příjemné i nepříjemné chvíle, ale jeho optimistickou povahu a lehkovážnost mu to nezkazilo. S úsměvem od ucha k uchu a naivní představou, že nakonec všechno dobře dopadne se pouští tváří v tvář všemu, co se mu připlete do cesty. I přesto, kolik toho už prožil, ale není Smíšek zcela vybaven do krutého světa. Boj je pro něj i nadále velkou neznámou a do nebezpečných situací se snaží ideálně nedostat. Stal se za tu dobu o něco opatrnějším a více si váží svého života.
Jakmile se s ním dá někdo do řeči, nebo se on přifaří do něčí konverzace, hned se ukáže jeho optimistická a vřelá stránka hledající zábavu, zajímavosti a znalosti. Je to drak nemála slov, ale dokáže vycítit, kdy ostatním jeho výmluvnost začne lézt krkem. Bez potíží se dokáže vcítit do ostatních, ale není příliš dobrým rádcem, protože řešením na všechny problémy je dle něj jen hodit vše za hlavu a dát si nohy nahoru. Svou sdílností jistě překvapí všechny tajnůstkáře, milerád své okolí zahrne spoustou osobních informací, avšak na oplátku to neočekává. Dobrá konverzace může přecijen být i ta jednostranná.
Navzdory svému jménu není Smíšek ale vždy takové sluníčko, jakým se jeví. I na něj někdy přicházejí mračné dny, kdy se u něj projevuje až překvapivý cynismus a neochota ze sebe vypravit milého slova. Dokáže být stejně protivný jako laskavý a stejně příkrý jako útes. To je ale naštěstí jenom dočasná mentalita, se kterou je možné se setkat. Něco jiného je jeho neochota se dělit o věci jemu blízké, kterých si velice cení. Ať už se jedná o palouček plný hub, na kterém pracoval dlouhé týdny nebo nějaký jeho přítel. Závist nebo žárlivost u něj nehledejte, jeho problém je prostý. Pokud s tím drakem nemůže být, z jakéhokoliv důvodu, naprdne se. Naštěstí se rychle umoudří a pokud mu není způsobena nějaká větší křivda (a to se jeden musí snažit), zapomene na to. Je zkrátka splachovací. Avšak majetnictví není jeho jediná chybička na kráse, Smíšek není příliš velký dříč. Nedokáže dlouho vydržet u zadaného úkolu a při prvních náznacích nesnází háže flintu do žita a jde dělat něco, co mu jde lépe. Je pro něj proto složité naučit se nové věci nebo se zlepšovat, sám sebe vlastně svou leností poškozuje.
Co se týče společenstev, nemá přílišnou touhu do nějakého patřit, ale ani se tomu nevzpírá. Nevadí mu společnost, ale nejspíše by nevydržel v příliš striktním společenství právě kvůli jeho neochotě dotáhnout věci do konce. Hodně rychle by propadl i tam, kde je vyžadována úcta a draci jsou pedanti na postavení. Smíškovi je něco jako hierarchie naprosto cizí a jediné, co chápe, je právo silnějšího. Možná by proto bylo lepší, kdyby se společenství vyhýbal. Život tuláka mu nevadí a nejspíše jeho životnímu stylu vyhovuje více ne strukturovaný systém více draků, kde každý má svou funkci a úkoly.
Co se vzhledu Smíška týče, řadí se do kategorie těch největších slabochů, které lze najít. Stačilo by na něj jenom prudčeji fouknout a už by se složil k zemi. Jeho chabé svaly jsou ale vyváženy vcelku obstojnou schopní proplétat se mezi stromy a rychlými reakcemi. Jeho konstrukce je spíše šlachovitá a vyzáblá, jde vidět, že má docela dost dlouhé končetiny a ladné, atletické tělo, ale ani chlupy a peří neskryjí, že postrádá svalovou hmotu. Hlas má mladistvý a s jiskrou optimismu a jeho oči se vždy usmívají.

Narodil jsem se v tom nejmenším lese, jaký můžou stromoví draci obývat. Když jsem se rozešel z jednoho konce a než jsem došel na druhý, zvládl jsem zazpívat tři písničky a spočítat všechna veverčí hnízda (bylo jich 7). Vylíhl jsem se na začátku léta společně se svými sourozenci a ač jsme dostali velmi krásná jména, která jistě byla spjata s přírodou, většinou jsme si říkali jinak, a většinou dle našich nejpřednějších vlastností. Já si na to nestěžuju, ale chápu bratra. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mi říkali Brůča.
Naši rodiče byli jednoduše skvělí, tedy vlastně pořád jsou. To, že jsem se rozhodl vyletět z hnízda neznamená, že moji rodiče zmizeli z mého života. Pravděpodobně si hoví v tom samém lese a užívají si konečně klidu od mé neustále běžící tlamy. Vlastně bych se jim vůbec nedivil, kdyby se rozhodli přestěhovat na nějaké klidnější místo. Třeba k tomu velkému horskému jezeru nad jehličnatým lesem nedaleko od našeho domova. Je tam trochu chladněji, ale rozhodně je tam klidněji. Po všech těch letech pokřikování, neustálého smíchu, rachotících větví, hroutících se keříků a neúspěšných pokusů a naučení nás základy obyčejného života jsme ponechali lesík v celkem hororovém stavu. Nejspíše je dobře i pro ten les, že jsme odešli.
Se sourozenci mám dobrý vztah, takový ten správný sourozenecký. Byla tam nějaká rivalita, ale vzhledem k mému flegmatismu veškeré šarvátky skončily dobře. K sestrám jsem byl vždycky ochranářský, zvlášť, když na ně přišlo to divné období. Občas bylo potřeba je ochránit před draky, kteří jim nechtěli přinést modré z nebe a zmohli se jen na uschlé kapradí. Je ale pravda, že jsem s těmihle volnomyšlenkáři nakonec strávit nejvíc času, protože mi hezky zpívali do mých sonetů života. Právě od nich jsem pochytil touhu po cestování a po dobrodružství.
„Kdybys to viděl. Hory tak vysoké, že se přes ně nedá přeletět s ostrými vrcholy, které se zakusují do oblaků. Pralesy, husté vlhké lesy plné pestrobarevných květin, lián a exotických tvorů a ovoce. Moře, nikde nekončící masa slané vody, která se nedá pít. A velryby, které jde občas vidět, jak proplouvají kolem a vyskakují nad hladinu. Pouštní hory – duny, jedna za druhou se přelévají mezi sebou v obrovitánských hromadách písku. Močály, kde je shnilý vzduch, voda je bahnitá a bublá a v ní nebezpeční krokodýli se zuby ostrými jako břitva. Fráňa tak přišel o ocas.“
Byla to tato vyprávění, co mi zapálila koudel pod ocasem a vyhnala mě z domova dřív než ostatní. Myslím si ale, že touhle dobou pryč i ostatní. Možná až na Růžu, ta byla vždycky raději v přítomnosti rodičů než s námi nebo našimi vrstevníky, kteří se občas vyskytli kolem. Když nad tím přemýšlím zpětně, měl jsem doma zůstat ještě tak rok, ušetřil bych si tak určitého trápení se.
Jako první jsem vyletěl na jih. Miluju teplo a slunce, takže jsem s úsměvem vyletěl za teplem. Krom tepla a dlouhých dnů plných slunce jsem ale narazil na draky, kteří byli ztělesněním ohně a ne všichni byli jako hodný plamínek, ale spíše jako zuřící požár. Tehdy jsem i zjistil, že existuje něco jako společenství, hranice území a to, že já jsem nezvaný návštěvník a moje zahrádkářské schopnosti nejsou vždy vítané. Poté, co jsem byl jihem zklamán, zamířil jsem k místům, kde slunce zapadalo. Tehdy jsem narazil na draky, kteří byli pravým opakem těch bublajících protivů. Nikdy jsem nepotkal tak klidné draky, kteří měli věci ještě víc u zádele než já. Na můj vkus byli ale až moc nudní, takže jsem na západě taky dlouho nevydržel. Tehdy mě přestalo bavit jenom cestovat a hledat společnost, takže jsem se na chvíli ustálil v jednom břízovém lese s paloučkem plným hřibů. Tam jsem trénoval svoje pěstitelské schopnosti a nechával jsem houby růst jen tak z rozmaru, až zaplnily celý palouček a nedalo se nikam stoupnout. Byl jsem na to docela pyšný, takže moje rozhořčení, když jsem jednoho rána zjistil, že někdo na mém paloučku způsobil houbí genocidu, je jistě pochopitelné. Tolik práce jsem do toho vložil! Měl jsem tam muchomůrky, václavky, babky, klouzky, bedly, hadovky, moje oblíbené opěnky a sýrovce, a i ty pitomé pýchavky! Měl jsem naprosto jasno, co řeknu drakovi, který mi zničil zahrádku. Já mu tak chtěl vytmavit! Vytřít mu zrak! Spráskat ho tak, že ho ani jeho máma nepozná!
No, jenže to nebyl jen tak obyčejný drak. Myslel jsem si, že najdu nějakého nezdvořáka opírat se o břízy a ledabyle trhající květiny kolem z půdy jen tak pro zábavu, ale místo toho jsem našel jenom velmi vypelichané a spráskané stvoření s krvavou půlkou obličeje. Bylo to jako z nějakého sadistického románu. Jmenovala se Ranni, byla tajemná jako měsíc a voněla jako konvalinky. Takového draka jsem taky tehdy viděl poprvé, ale dá se říci, že jsem se s tímto plemen velice blízce seznámil. Mrk mrk.
Zmobilizoval jsem všechny svoje síly a dosavadní znalosti k tomu, abych se o to nebohé zmlácené stvoření postaral. Dělal jsem pastu z rostlin, kterou jsem jí pokládal na rány, nosil jsem jí vodu v listech, nějaké bobule a ovoce plné cukrů a hlavně jsem se pořádně vyznamenal v lovu zajíců a daňků, z jejichž lebek bychom společně s Ranni potom mohli poskládat hotovou pyramidu. Trvalo mi nějakou dobu ji postavit na vlastní nohy, ale mluvit dokázala už po páru dnů. Ukázalo se, že nedaleko odsud je společenství draků, kteří jsou úplně jako ona a že se znelíbila místním něčím, co mi odmítala sdělit. Očividně z toho byla dost nesvá a vždy se odvracela v rozpacích, když jsem na to přivedl řeč. Nakonec jsem se ptát přestal. Byla ale vyhoštěna a bylo to poprvé, co byla na vlastní pěst a řekněme, že úvod do tohoto života měla dost mizerný. Ještě, že narazila do mého houbového paloučku a ne třeba do kapradinového lesa těch ohnivých napruzenců. Tam by z ní rychle udělali louži.
Byla to moje první láska, která mi ukradla věneček a kdybych to mohl udělat znova, udělal bych to. Pro její nádherné oči kdykoliv! Nevím, jestli jsem pro ni byl jenom povyražením nebo ke mně cítila něco vážnějšího, ale život, který jsem vedl a který jsem pro ni představoval, se jí nelíbil. Mluvila o společenství draků, které bylo v horách nedaleko, jenž bylo její domovině rivalem. Toužila po pomstě a myslela si, že tito draci by jí mohli pomoci její msty dosáhnout. Vymluvit jsem jí to nedokázal, takže jsem ji nechal jít. Občas se mi po ní stýská, ale takový je už holt život. Nedlouho po jejím odchodu jsem opustil břízový lesík. Viděl jsem hory tak vysoké, že se jejich vrcholy leskly sněhem. Poznal jsem okraj pouště, do které jsem se díky varování svých známých z minulosti nepustil, neboť bych pošel žízní. Zbývalo mi navštívit moře, pralesy a vlastně spoustu dalších biotopů, takže jsem kopl do vrtule a dal se na cestu.
Netrvalo dlouho a narazil jsem na kraj, kde jsem strávil nějaký čas. Hlavně v jednom lesíku, kde rostly obří jablka. Kdo by nechtěl v takovém lesíku zůstat, že ano? Navíc tam byly horké prameny, takže i v zimě tam bylo teplo. Našel jsem si nové kamarády, jmenovitě Hadaka Uru, nephtys, Qilry, Timereze a... A doktora. Kvůli němu nemám jednu ledvinu, ale to ani sám nevím, takže mě to vlastně netrápí! Potkal jsem i spoustu dalších draků, ale jsem hlava děravá a na to, abych si je pamatoval všechny... Tohle není žádná bibliografie! Na to si musíte najít někoho chytřejšího. Zažil jsem ale i něco podivného. Viděl jsem věci, které mne doteď občas budí ze spaní a kvůli kterým nerad lezu do stísněných jeskyní. Puch rozkladu je mi nepříjemnější než dříve a jsem rád, že jsem z tama pryč. Když totiž tahle noční můra skončila, celý svět se začal třást a všichni jsme museli zmizet. Všichni! To kdybyste viděli, to byla nádhera! Skoro jako když migrují monarchové se draci po desítkách vznesli do vzduchu a letěli pryč. Neletěli jsme všichni spolu a já brzo začal zaostávat. Ze začátku na mne někdo občas čekal nebo jsem někoho potkal u napajedel nebo v lesích po cestě, ale s postupujícími dny jsem byl více a více osamocený, až jsem byl zase úplně sám a ztracen. To mi ale nevadilo, protože jsem si připadal jako dobrodruh, co stopuje bájné tvory. Následoval jsem stopy po mých přátelích skrze louky, hory i pláně. Věděl jsem, že na ně dříve či později narazím.