O tomhle drakovi by se dala napsat celá kronika, neboť se jeho rozdělená osobnost mění jako počasí na nebi. Dokáže se chovat mile, dovolí si pomoci, představit se, a dokonce popřát hezký zbytek dne, avšak proč by to měl zapotřebí? Veselí a důvtip schovává za vážnou a nemilou tváří. Zamračený výraz je jeho denním chlebem. Nulový respekt a nepříčetné poznámky chrlí z tlamy jako oheň. Samotné chování je velice podivné, schované za rouškou minulosti a temných časů. Číhá ve stínech, jen aby mohl vyskočit a ostře navázat konverzaci na bázi výslechu. Je obtížné ho vystopovat, když on nechce najít vás.
Za vše může jeho mládí, díky kterému málokdy rozezná dobré od špatného. Vždy se z hloubi duše snaží své chování, jednání a vztek potlačit, ale nikdy se mu to nedaří. Bude to zkoušet dál a dál, stát se lepším drakem, avšak souboj s vlastní vírou prohrává. Nikdy se nevzdá toho, co se rozhodne že splní, i kdyby musel kráčet přes mrtvoly. Kvůli jeho často arogantnímu a agresivnímu chování Timereze většina odsoudí v první moment. Vidí jeho špatnou stránku, kterou mu jiní vytesali do mozku za cenu krve a zkaženého života. Je na ni pyšný, je hrdý na to, jakou zrůdou se stal. Topí se v krvi a počítá duše, jež vyprovodil ze světa. Přesto tiše v marnosti doufá, že mu někdo ukáže světlé stránky života a navede ho na správnou cestu, protože on sám se nemá, jak vykoupit ze svého vlastního šílenství.
Fyzické vlastnosti, kritické myšlení a vynalézavost má v krvi po rodičích. Miluje dobrodružství a adrenalin, který vyhledává více než kdokoli jiný. Jakmile se vyskytne cizí problém, raději situace využije pro svůj prospěch, než aby byl shovívavý. Zkrátka nikdy nevíte, jakou daň si vybere. Společníka, jemuž může důvěřovat, si hledá obtížně a pojem láska nepoznal. Nevěří nikomu a ničemu, přesto má ve zvyku lhát a strkat čumák tam, kam by se neměl ani přiblížit. Cizince vítá s bradou pyšně zdviženou a širokým zubatým úsměvem. Leckdy se obává, že na něj nováček zaútočí, a tak zůstává silný a neomalený, aby je zahnal do kouta dříve, než oni zastraší jeho. Ostatně, tak ho to učili od útlého věku, až se to stalo jeho nepodmíněným reflexem. Avšak jestli se najde drak, který se přichomýtne k jeho boku a bude mít pochopení pro jeho chování a jednání, podrží ho na nohou a oddá se mu, vytvoří se mezi nimi silné pouto. Jedince si bude vážit a ochraňovat jej, i kdyby z jeho vlastního těla nezbyla byť jediná kůstka.
S příchodem samoty, tmy a myšlenek na svou minulost, kterou z něj nejspíše nikdo nevymlátí, se začíná chovat jako mrzuté dráče. Psychická stránka se mu rozpadá, ale nepřizná to kvůli odsouzení. Na citlivé otázky odpovídá nevrlým syčením a vrčením. Timerezovo srdce a smysl života se zastavuje, toť jeho největší slabinou. Je to trest za hrůzné činy, které musel spáchat, aniž by měl na výběr. Krev a smrt jsou jeho příbuznými. Nemá z nich strach, jedná se přeci o něco tak přirozeného…krásného…

I. Ztracen
Ponurná noc. Na nebi kulatý měsíc svolávající k zemi kapky deště. V malé skromné jeskyni na okraji civilizace se schovával Therryz’er, otec Timereze a Povëseura. Jeho dva půlroční synové jsou to jediné, co mu zbylo po své drahé polovičce, než navždy odešla ze světa. Jednalo se o důsledek vážné nemoci, kterou dostala při lovu potravy v hlubokých lesích kraje. Timerez a Povëseur si však tuto skutečnost neuvědomovali. Hráli si jako každičký den. Pošťuchovali se a navzájem si hryzali tlapy, otec pozoroval déšť a ochraňoval mladé. Tou dobou nikdo netušil, jak drasticky osud zasáhne do života všech. Tři mohutní draci se zjevili u vstupu do jeskyně, Therryz’er moc dobře věděl, co jsou zač. Z vedlejšího společenstva, jež se považovalo za království, probíhaly spory o území, které by mohly vygradovat ve válku. Otec se zhrozil, rychle se postavil do pozoru a schoval za sebe své dva syny. „Táhněte pryč a nechte nás být!“ začal ostře rázný a osobitý Therryz’er. Pak už to šlo jen z kopce.
„Jsi tam, kde nemáš strkat čumák, tam, kde se za chvíli může prolít krev, jak tvá, tak i těch dvou,“ odpověděl burácejícím hlasem jeden z draků, zatímco se druhý a třetí vrhli na otce, aby ho dostali od svých dráčat. Nastala bezmoc a marné výkřiky do tmy ze strany otce. Netoužili prolít krev, pouze plnili rozkazy někoho vyššího. Ona jeskyně se nacházela na významném místě obchodní stezky. I po rozšiřování území ji však hlava rodiny odmítla opustit. V očích druhých se tak jevili jako nepřátelé a přívrženci. Srdce jim bušilo všem, jako když kostely odbijí půlnoc. Proti třem nic nezmohl a dva mladí dráčci, jako by byly jen smítka v celičkém světě. “Který z těch dvou šmejdů ti víc přirostl k srdci,“ ozval se znenadání chladný hlas jednoho z nevítaných hostů, který tou dobou držel drápy u hrdla otce. Otec neodpovídal a na jeho těle se začaly objevovat první modřiny a škrábance. Mlčel. Ani slůvko se neozvalo z jeho chřtánu. Jen sípot a marné vzdechy. Již pochopil. Všechny zvěsti o tom, co se děje v království jsou pravdivé. Byl hlupák. Jen hloupý drak, co odmítal uvěřit šepotu. Kdyby tak prchnul dříve, než bylo pozdě. Kdyby, kdyby…jak zbytečné slovo. Zvednul hlavu a podíval se na staršího syna, chraplavým hlasem odvětil: “Věřím, že tenhle se z vašich spárů dostane zpět ke mně.“
Draci jako na rozkaz pustili Therryz’era a jeden z nich mířil ke staršímu dráčeti. „Má jméno?“ zavrčel jeden z nich na otce, který ležel na zemi, těžce oddechoval a chránil druhého, mladšího syna. „Má~ Timerez,“ šeptl, „je silný... a udělá vše pro to, abyste vy... mrchy vymřely do jednoho...“ zasyčel slabým hlasem a díval se na staršího, rudookého syna. Bylo mu jasné, že tohle je nejspíše poslední okamžik kdy ho vidí.
Celý čin sloužil jako výhružka. Vypadněte, nejste tu vítáni a pokud neuposlechnete, budeme brát jednoho po druhém, než se zbavíme celého problému. Kdoví, jestli neměli účast i na smrti jejich matky. To jsou otázky, na které si nedokáže odpovědět již nikdo z nich.
II. Nový domov
Timerez ani nestihl zareagovat a už kráčel ve spárech cizích. Neprávem. Byl ještě mladý. Nevěděl, co se právě dělo, od jaké trasy se odklonil a že jeho radostný věk skončil. Tři draci si z něj již po cestě dělali vtípky, stejně jako z jeho otce, který měl více bojovat o své dráče. Nešetřily slovy, nešetřily činy. Proč by taky nemohli? Není jejich. Mají kořist, pro kterou budou dva plakat, avšak přinese radost tisícům. Nastala tma. Nic víc než prázdnota před očima i v hlavě. Během pár minut přišel o otce, bratra a marně si v budoucnu vybaví jejich rysy, stejně jako tváře těch, kteří ho o vše připravili. Aby otec zapomněl na onen hrůzný moment, do dnešních dní tvrdí Povëseurovi, že je jedináček. Tak lpí na své pravdě, že přesvědčil i sám sebe.
Černé dráče otevřelo svá rudá očka a místo své jeskyně spatřilo malou místnost. V mrazivém rohu kupa slámy na spaní, poškrábané kamenné zdi a mříže jak v oknech, tak ve dveřích. Rozbušilo se mu srdce. Tehdy ještě netušil, kde se nachází, avšak útulné místečko to nepřipomínalo. Teď by chtěl tátu více než kdy dřív.
„Už se vám vzbudil,“ ozvalo se z míst, kam neměl šanci dohlédnout. Ke vchodovým mřížím se přiblížil drak, jehož jméno zůstává záhadou dodnes. Byl veliký, větší než kdokoliv, koho doposud střetnul. Nesl zajímavé zbarvení, ornamenty, vzor. I tělo měl postavené jinak než ostatní, jako kdyby vyzařoval auru, kterou pocítil poprvé za celičký život.
„Zdravím tě mládenče,“ zasyčel se zubatým úsměvem, „jsem tvůj nový otec, pán života a smrti. Věřím, že k sobě budeme mít blízko. Pojď blíž, neboj se nového života. Nesmíš se bát, protože pokud neposlechneš a se zlou se potážeš…“ Neznámý drak a otevřel mříže. Timerez důvěřivě předstoupil před něj a uklonil se, to byla chyba, které bude litovat po zbytek života. Nemohl utéci, oddal se pod pohrůžkou.
Neznámý už od prvních dnů vedl svého draka k činům, které by sám od sebe nespáchal. Od krádeží, nošení jídla, až po tvrdý trénink lovu, s tím, že když udělá chybu, zažije peklo. Neudělal si z něj otroka, kdepak, nýbrž ho připravoval na nemilosrdný život, který měl před sebou, alespoň tak si to mladý Timerez opakoval v hlavě. Každičkou noc byl zamykán do svého maličkého vězení, někdy i s novým šrámem na těle. Takhle to chodilo neuvěřitelných pět let, během kterých mu stihl vymazat mozek. Z dráčka se stal drak bez minulosti.
Přišla dospělost. Tmavý Ohnivák neměl nic jiného než svého pána, kterému sloužil. To mu však nestačilo a objala ho touha po penězích. Měl pod sebou někoho schopného. Zdatného a silného. Oddaného přežití a schopného čehokoliv. A tak přišel den, kdy smlouvu stvrdil podpisem. Zapsal Timereze do arén, kde bojoval drak s drakem, na život a na smrt. Než stihl cokoliv namítnout, otevírala se před ním opona.
III. Zasvěcení
Onen den se mu dostal pod šupiny i kůži. Vstupoval do rozsáhlého kruhového komplexu, se svázanými křídly, plného křiku výše postavených draků. Ti byli rozeseti po celém obvodu, zatímco on měl před sebou jediný cíl, který musel přemoci. Draka. Snad sobě rovného, postihnutého stejným osudem, jako potkal jeho samotného. Proto už od mlada chodil na lov. Trhal, rdousil, zabíjel. Vše bylo několik zrad, které ho dohnaly až sem, na krví nasáklý štěrk. Už nebylo úniku. Rozběhl se po něm jako po kusu masa, zakousl se, drápal a vrčel…
Na srdci prázdno, v myšlenkách touhy. Po nekončících minutách plných spálenin, ran a bolesti zůstal pouze Timerez po boku s mrtvolou, nikoli drakem. Byla to první vražda, za kterou dostal pochvalu a teplé jídlo. Jaká slabá odměna za pobavení a uvrhnutí sebe samého do hrůz zkažené společnosti. Jeden by mohl doufat, že se jednalo o ojedinělou událost a vybojoval si svobodu, avšak opak se stal pravdou. Takhle to chodilo každý měsíc. Cvičiště, cela, aréna… Nic víc ze života nepoznal. Přestal počítat duše, které sprovodil ze světa. Když zavřel víčka, viděl oči a křik jeho protivníků. Musel, přesto se nenáviděl. Počítal své dny, kdy bude on tím, kdo bude ležet na zemi a poslední co uslyší bude jásot a nadšení nad smrtí.
Neměl zdání o rocích, které strávil ve své malé místnůstce. S každým vystoupením si připadal větší, silnější, oblíbenější. Už nebyl někým, kdo byl odkázán zemřít, ale někým, od koho se očekávala nezkrotnost, brutalita a výhra. Měl nakročeno stát se favoritem soubojů a jeho pán by dostal slávu větší než kdokoliv předtím. Jen těžko si mohl představit, jaká slova se o něm podívají za tlustými zdmi. Život začínal milovat a touhu žít ještě více. Bláznil v zastínění, toužil po krvi. Přesto si začal postupně uvědomovat a vybavovat mládí. Svou jeskyni, smích bratra a barvy otcových šupin. Pořád byl na nejnižší společenské úrovni a ostatní ho měli rádi jen, když se prolévala krev a roznášela bolest. Byl jen dalším, jehož život má vyhasnout bez špetky svobody? Ulehnout na špinavý písek a zanechat svůj krvavý odkaz před zraky pošetilců, dokud ho nepřekryje druhý a ten jeho neupadne v zapomnění. Je smrt jediným osvobozením?
IV. Úder svobody
Musel pryč. Zkusit utéct. Umřít teď nebo zítra, žádný rozdíl není. Dva drápy proti zámku, nejtěžší boj ze všech. Všechna síla, která se v něm nashromáždila, mu dopomohla ke svobodě. Slibný život však stále čekal v nedohlednu. Jakmile vyšel ze své místnůstky, svého dlouholetého vězení, využil tmavého zbarvení a takřka splynul se stíny. Stal se očima, které ho strašily ve snech. Jakmile se objevila stráž, udeřil. Byť někdo pouze procházel, udeřil. Snad poselstvím bylo rozšířit arénu o chodby pod hledištěm. Při hledání samotného východu narazil na další mříže svých budoucích nepřátel. Báli se, neboť věděli, kdo stojí na druhé straně. Černý drak však zaváhal a otevřel pouze jednu celu. Nebyl ten, kdo toužil rozhodovat o životě a smrti. „Pomož ostatním, zda-li po tom toužíš,“ prohlásil chladně, než se osamoceně vydal k východu.
Zastavil se před bránou do starého světa a vzhlédl ke hvězdám. Je jeho posláním letět a opustit vše, co má? Zanedlouho se za jeho ocasem ozvalo burácení. Pomohl. Dříve uvěznění draci se rozletěli do všech koutů, nalézt nová útočiště a své rodiny. Timerez mezi nimi nebyl.
Vzchopil se. Musel si vyřídit poslední věc. Rozběhl se od svobody, zpět do hlubin katakomb, zpět za svým „druhým otcem“. Nalezl ho obklopeného teplem. Spícího na měkké posteli a topícího se ve zlatě. Popadl ho vztek. Neskutečná zlost se mu prohnala každičkou částí těla. Teprve teď mělo celé království poznat, co je zač. Vrhl se na svého pána. Začalo krátké, leč ukrutné mučení. Jeho křiky nezastavily zdi. Jeho prosby nikdo nevyslyšel. Křídla na podlaze, hrdlo prokousnuté. Snad nebylo části, do které by nezaryl drápy. Rudá barva mu patřičně náležela a v Timerezových očích slušela. Takto namaloval závěrečné dílo, svůj obraz na rozloučenou.
„Každý, kdo se mnou bude zacházet jako ty, pozná mou zrádnost,“ pyšně prohlásil nad zmrzačeným tělem a konečně opustil noční můru, která se stala jeho druhým domovem. Na ulici poprvé roztáhnul křídla jinde než před zraky cizinců a ucítil chuť volnosti. Vzletěl. Obkroužil arénu jako sup mrtvolu a zamířil pryč. Do neznáma. Tak daleko, až zapomene cestu zpět. Opět vydal se na neznámou pouť, tentokrát ze své vlastní vůle.
V. Do ráje a zpět
Desítky dnů v tlapách a měsíce v křídlech. Tak dlouho hledal přízrak svět, který by ho navedl správným směrem. Jeden podobný dokonce nalezl. Zprvu květnatý, krásný a mírumilovný, na druhý pohled pln děsů a hrůz. Nezvládl najít nový smysl života, nezvládl býti někým jiným. Stále znovu a znovu navracel se na staré koleje, dokud nepřijmul poselství, jež mu bylo dáno. Pokračovat v rozsívání utrpení. Kolik draků z vlastní chuti zmrzačil a poslal na onen svět nikomu nepoví, ale deprese přivodil jen jednomu, sám sobě. Psychika se mu rozsypala jako vysklená okenní tabulka. Nedokázal se ovládnout. Nedovedl si sám vypomoci k lepšímu chování a jednání, ačkoli z hloubi duše chtěl.
A tak se spřáhl s těmi, kteří si ve zmaru libovali. Stejnou tlupu bláznů, jakým byl on sám. Žádná milost, žádný strach. Čisté štěstí, adrenalin a šílenost je poháněla vpřed. Zvládl by jim říkat rodina a ačkoli většinu z nich nesnášel, něco se drželo po spolu. Stejný pohled na zkažený svět. Sídlili v chladných horách, kde při teple je drželo lávové jezírko, a počítali dny, kdy mají hlavu na krku. Nic se nezměnilo.
V těchto končinách se poprvé seznamoval s draky a poznával svobodný, barvami prolitý svět. Neporozuměl. Z desítek bytostí sotva pár, ke kterým dokázal být shovívavý. K jeho neštěstí postupně vymizeli. Ztráceli se jako vzpomínky na mládí. Byl by řval v bolestech s každým padlým přítelem, nebýt zlatavého draka, který ho vždy podržel nad vodou. Ten, který se nebál přistoupit, promluvit, vkládat důvěru a pochopit. Vládl všem, dokonce i povaze a citům neúprosného černého fantoma. Začali k sobě cítit něco více, ale ani jeden nedokázal pocit popsat, protože ho neznali.
Jejich život byl v nejlepších letech. Rudoočko, jak si ho zlatavý pojmenoval, na něj myslel denně. Sice stále za jeho zády proléval krev a prováděl hrůzné činy, avšak vždy, když byl na blízku, stal se z něj někdo jiný, proměněný. Bohové však nechtěli dopřát ani jednomu z nich klid. Něco toužilo rozdmýchat žár, jenž v Ohnivém hasnul. Prach, tma a zkáza. Jejich světa a srdce ráj se rozpadl. Spolu s domovem zmizel i klid dřímající v nitru Timereze, draka, jehož hlas neutichl, jehož osud ještě neumlčel…