Lamiki se na první pohled jeví jako obyčejný, milý jezerní drak, který vyniká snad pouze svým křiklavým vzhledem. Jeho tvář zdobí téměř nepřetržitý úsměv, a pokud je ve společnosti draků se kterými si rozumí, namluví toho opravdu hodně. Ať už se ale baví s kýmkoliv, vždy se snaží o dracích dozvědět co nejvíc mu jen slušnost dovolí. Mnohem raději si dělá přátele než nepřátele, a dokáže se přizpůsobit drakům různých povah, se kterými by mnozí konverzovat nedokázali. Na venek dokáže být vřele otevřený všem názorům a způsobům života, dokonce i těm, které se přímo kříží s jeho vlastními, ale nikdy by na jejich základě nebyl ochoten své vlastní myšlení změnit. V určitých případech mu nedělá problém sdělit své názory komukoliv, i drakům u kterých ví, že by s nimi agresivně nesouhlasili. Ač se snaží nechávat si negativní poznámky k ostatním pro sebe, v jistých situacích kde vyhodnotí, že předstírání mu nic pozitivního nepřinese, dokáže být velmi upřímný. To však vůbec neznamená, že by nebyl dobrým lhářem. Naopak, díky životu v interpretaci boha se naučil mistrně lhát, a pokud potřebuje, je ochoten tuto vlastnost využít ve svůj prospěch. Proto je pro něj také tak snadné předstírat zájem, když se pokouší s draky sblížit. Dokáže lichotit drakům kteří se mu hnusí, smutnit když zemře někdo na kom mu nezáleželo, nebo říct že k někomu chová city s takovým klidem, že odhalení této lži by snad zvládla jen magie.
Shinrimas jakožto bůh a jeho bývalá identita se na něm výrazně podepsal. Svoboda je pro něj velmi důležitá věc, proto nemá rád, když ho někdo či něco omezuje. Je ochoten pro svobodu obětovat skoro cokoliv a život jako takový pro něj vůbec nemá takovou cenu jako u běžných draků. Jeho nitro se přizpůsobilo na život v kultu, a proto je zvyklý vidět smrt ve svých opravdových barvách a ve své krvavé kráse. Bere ji jako přirozenost, součást koloběhu života a přirozenou selekci. Proto kdyby musel znovu zabít, jen aby prokázal svou ideu či stál za svou svobodou, udělal by to bez váhání. Tyto jeho názory se však nevztahují pouze na životy ostatních, ale také na jeho vlastní. Sebe samého si cení pouze pokud ví, že jeho jméno něco znamená a že se mu dostane moci, díky které si bude moct zařídit život jako měl kdysi. Pokud klesne na úplné dno a stane se jen nedůležitým smítkem v celém širokém světě, bez šance vzít si co mu právoplatně náleží, jeho život nemá o nic větší cenu než život jeho ubohého mrtvého bratra. Trochu toho odhodlání mu však nechybí, a pokud bude muset ke své slávě kráčet přes mrtvoly, nechť se tak stane.
Mimo mírnou psychopatii je to však pohodový drak a zároveň dobrodruh. Rád objevuje nové věci, dozvídá se o nových dracích a zjišťuje bližší informace. Hodí se toho o ostatních hodně vědět, v případě že se jednoho dne onen drak obrátí proti vám. Také se Lamikimu pak mnohem lépe zjišťuje kdo by byl vhodný přítel, či koho by jednoduše měl nechat na pokoji. Snaží se mít kolem sebe co největší okruh přátel či známých, aby byl jeho život jednodušší a měl vždy někoho, na koho se může obrátit s prosbou o pomoc. Stále je to však drak, který se cítí velmi odpojeně od společnosti, a i když se jeví jako velmi komunikativní extrovert, necítí se mezi ostatními uvolněně či bezpečně. Pokud někdo nahlédne do nitra jeho duše a pozná, kdo je Lamiki doopravdy zač, většinou se takoví draci sami od albína vzdálí. Sám si není jistý, jestli je schopen empatie nebo skutečných vztahů, které nejsou jen transakční, proto se většinou ani nepokouší takové vztahy navazovat. Význam slova přátelství pro něj má zcela jiný význam než pro jiné draky. Přítel je pro Lamikiho každý drak, který se mu nějakým způsobem zalíbí, nebo mu přijde v jistých ohledech využitelný. Jediný tvor na kterém mu možná někdy záleželo, je jeho sestra Luftwaffe, a i ji by možná vyměnil za nějaké ty magické síly. Fakt, že by ona nejspíš udělala to samé jemu, je právě ten důvod, proč je jeho oblíbenou osobou.
Kdysi možná byla jeho duše předurčena k dobrému, ale svět měl s malým bílým dráčkem zcela jiné plány. Jeho nevinnost a čistota kráčí ruku v ruce s psychopatií skrytou za širokým úsměvem, bělostně lesknoucí se kůží a velkýma, roztomilýma očima… no kdo by nechtěl věřit takové sladké tvářičce?

Příběh bílého draka začal ve společenství, jež bylo ukryto v nízkém a teplém údolí plném mokřin. Bylo to vskutku hezké místo pro vodní draky, plné malých jezírek a obklopené hustými lesy. Drakům se zde opravdu dařilo, možná až moc na to, aby společnost plynule prospívala, neboť dračí počet byl velký, víra ve zdejšího boha silná a hierarchie tudíž přísná.
Malý bílý dráček byl obdařen tím, že se narodil do vrhu, kde měl za rodiče Hlavu společenství. Mohl se pyšnit čtyřmi sourozenci, jejichž pátou část tvořil on sám. Ovšem s každým dobrem, co osud přinese, se příčily strasti jeho biologické stavby. Malý Lamiki Irnaz Skaro, jak ho rodiče hrdě pojmenovali, se narodil téměř bez pigmentu. To mu jako mláděti způsobilo mnoho nepříjemností, neboť jeho kůže je velmi jemná a sluneční paprsky se na ní dokážou dost vyřádit. A nejen to, jeho rodiče ho mimo jeho vědění ukrývali před společenstvím. Už jako dráče se vylíhl lehce poškrábaný o hroty skořápky a jeho průhledná křídla indikovala, že ho matka s otcem nebudou moct jen tak, pustit ven aby si hrál s ostatními. Mohl by velmi snadno přijít k úhoně, která by ho poznamenala na celý život. Proto po většinu času zůstával uvnitř úkrytu. Když už měl ale možnost být venku, párkrát se stalo, že na slunci zůstal moc dlouhou dobu a na kůži se mu objevily rudé spáleniny. Dokonce se mu kůže na některých místech loupala a musel potom strávit dlouhé časy ve vodní lázni, aby se uzdravil. Pro obyčejného draka by to jistě byly snadno překonatelné bolesti, ale pro malé a křehké dráče to bylo nesnesitelné.
Létat a lovit se tudíž učil velmi pomalu. Snažil se udržet krok se svými sourozenci, lovil malé vodní tvory a snažil se dostat ven tak často, jak to jen šlo. I když si jeho tělo stále nemohlo zvyknout na žár slunce, využil každého zataženého dne, který se vyskytl. Nakonec přeci jen nezůstal tak pozadu, jako si jeho rodiče mysleli, že se stane, a naučil se létat i lovit skoro stejně jako jeho druzi. Ač byl malý a zranitelný, měl odhodlání. Ovšem jeho oddělení od svých sourozenců si přeci jen vybralo svou daň a nikdy se nedokázal pořádně začlenit mezi své druhy. Držel sice krok, hrál s nimi hry, či pouze konverzoval, mnohdy se cítil, jako by snad do vrhu nepatřil. Jako by nepatřil mezi žádné draky. Cítil se odpojen od celé společnosti a překvapivě mu to nijak nevadilo. Rád si dělal svou vlastní věc, tvořil si své vlastní ideály a nenechal se tolik ovlivnit světem, ve kterém žil. Ve středu jeho duše začalo růst cosi zvláštního.
Poklidný život pětice dráčat a jejich spokojených rodičů však netrval dlouho. Schylovalo se k tragédii a vůdce společenství to moc dobře věděl. Proto ukryl své potomky a pokusil se se svou vodní družkou konfrontovat problém, který brzy přerostl v občanskou válku. Členi se vzbouřili a ve jménu boha svobody, Shinrimase, začali sesazovat více postavené draky. Krveprolití nakonec došlo i na rodinu Hlavy a mocný pár byl zavražděn jen pár metrů od vstupu do úkrytu, kde byli skrytí mladí draci, kteří mohli jen sledovat, jak rudý potůček stéká až do prohloubeniny v zemi, kde se skrývali. Hrůzou strnulý Lamiki nevydal ani hlásku, doufajíc že jeho světlá barva nevydá drakům jejich polohu. Tiché vzlykání ovšem jednoho ze sourozenců nakonec narušitele i tak přilákalo a pětice byla odhalena smrti samotné. Vůdcovi potomci už jen čekali na svůj konec, když v tom se tlupa dračích vzbouřenců zarazila, a někteří začali ukazovat na Lamikiho třesoucími se tlapami.
„To je on…! Sám Shinrimas se zjevil ve své bledé podobě!“
Lamiki otevřel své oči, které měl doteď křečovitě zavřené. Teprve teď si on sám všiml prstů, jež na něj ukazují.
„Sesadili jsme krutovládce, samotný Bůh svobody se k nám snesl aby nás vedl!“
V tu chvíli to mladému dráčkovi začalo v hlavě šrotovat. Začalo mu docházet, proč jsou tito draci tak užaslí. Už věděl, proč ho rodiče nikdy nevzali mezi zdejší draky. Nyní je viděl jen jako bandu fanatiků, kteří jsou bláhově přesvědčeni, že je bledým bohem, o kterém občasně slyšel rodiče hovořit. Jenže on věděl, že jím není. Opravdu stojí za to věřit v boha, který by nechal zemřít jejich rodiče? Jeho sourozenci nyní měli zřejmě stejné myšlenkové pochody a též spatřili tu možnost, kterou v ní viděl samotný albín. Musí přežít.
A tak začal jejich nový život v úplně nové společnosti. Draci bláhově věřili bílému drakovi v jeho božské identitě a on jim dával přesně to, co po něm chtěli. Předstíral, že je Bohem. Tento akt zachránil život nejen jemu, ale i jeho čtyřem sourozencům, kteří neměli jinou možnost, než spolupracovat. Lamiki se tímto způsobem naučil mistrně lhát a poprvé v životě nechal někoho, aby ovlivnil jeho ideály. Ironie však byla v tom, že tato osoba byla neexistující Bůh Shinrimas, jehož charakteristiku začal pochytávat. Stále věděl, že to je pošetilost, věřit v boha co neexistuje, ovšem toto pro něj byla osobnost, do které se musel vžít, ať už chtěl nebo ne. Zvykl si na to tak moc, že se mu tento život opravdu zalíbil. A to nebyl zrovna benevolentním vůdcem.
Ale stejně jako jeho předešlý život s rodiči, ani tento netrval věčně. Draci již byli dospělí, moudřejší, ovšem zjizvení jejich ranným životem, který se na každém popsal úplně jinak. Jeden ze sourozenců, Kazzas, již nemohl vystát lži, ve kterých rodinka žila, a začal být velmi nestabilní. Vyhledal Lamikiho a sdělil mu své flustrace, strach, že se lži jednoho dne obrátí proti nim a měli by okamžitě vyjít s pravdou ven, doufajíc, že jim osud a karma odpustí. Bylo jasné, že si tento drak neuvědomoval nebezpečí, které v takovém rozhodnutí číhalo a nebylo s ním rozumné řeči. Bílý drak se pokusil jeho přesvědčení vyvrátit a seznámit ho s krutou realitou.
„Když jim řekneš pravdu, zabijí nás všechny, blázne. Copak se ti tenhle život v blahobytu nelíbí?“
„Nežijeme v blahobytu, žijeme ve lži! Ty nejsi Bůh, my sem nepatříme! Řeknu jim to ať už chceš, nebo ne!“
Lamikiho bratr byl jistě už lehce šílený ze všeho toho krveprolití, které musel spatřit. Však i za vlády mladého albína se draci nevyhnuli krutým praktikám, jako byly oběti zvěřiny či dokonce jednoho či dvou draků, jež se zřekli víry. Jenže toto všechno bylo v očích bílého draka nezbytné, neboť tyto oběti ani trochu nepřesahovaly váhou životy pěti sourozenců. Jenže v tuto chvíli jeho hlava vyhodnotila, že pokud chce zachránit svůj život v ráji, nikdo mu nesmí stát v cestě. A to ani Kazzas. Proto se musel zbavit hrozby, kterou představoval tento ubohý drak, jež ztratil zdravý rozum.
Albín tudíž kývl a nakonec odsouhlasil jeho návrh s patrným smutkem v očích. Když se však jeho bratr otočil zády, sejmul svou masku lží a vrhl se mu přímo po krku, kde netušícímu drakovi skoro okamžitě přetnul krkavici a v kaluži krve ho usmrtil. Z vraždy si Lamiki obavy nedělal, vždy mohl říci zdejším drakům cokoliv, obvinit nějakého náhodného chudáka, a oni by mu slepě věřili. Ovšem nevěděl, že jeho hrůzný čin spatří další jeho sourozenec, který právě vstoupil na místo dění.
„Co to… Lamiki jak jsi mohl!“
Slzy v očích sestry neznamenaly pro albína nic. Jediné co nyní viděl v příchozím drakovi byl svěděk. Svědek, o kterého muselo být postaráno. A protože moc věděl, že by toto nikdy nenechala být, vrhl se s krvelačným odhodláním i na ni. Nebylo to ze vzteku, nebylo to ze zášti, byl to jen čistý princip. Přírodní pud, kdy zvíře zabije jiné, aby mohlo ono samo přežít. Viděl to nyní jako nejlehčí cestu ven z této situace, neuvědomujíc si všechny možná rizika. A také že se tyto rizika ukázaly velmi brzy.
Sestra se jistě nenechala jen tak zabít a bez momentu překvapení byl Lamiki ve značné nevýhodě. Tehdy získal své jizvy na stranách obličeje, když se jeho sok bránil ostrými drápy a snažil se jeho tesáky udržet dále od svého krku. Na sestře se boj také jistě podepsal, ovšem mohlo to skončit mnohem hůř, pokud by se na místo brzy nedostavili dva zbývající sourozenci. Boj byl tudíž ukončen, a Lamiki odhalen ve své chladné vraždě, kterou se pokusil zastínit. Již nebylo cesty ven a jeho čin se tak setkal jak s kritikou, tak i pochopením od druhé sestry, která jako jediná sdílela jeho názor. Nebeská dračice mu tehdy přirostla k srdci jako jediná špetka rodiny, co mu zůstala po boku.
A tak nastal osudný útěk. Bílý drak se svou sestrou uprchli ze společenství fanatiků, nechávajíc tak dva zbylé sourozence daleko za zády. Nyní již měli jen jeden druhého, a ač Lamiki své sestře stále plnohodnotně nevěřil, musel se na ni chtě nechtě spoléhat dokud jsou v této situaci společně. Alespoň tak to tedy viděl on sám, neměl tušení, co se jí samotné honí hlavou. Jistě však věděl, že i ona ví, že se musí dostat co nejdále od tohoto proklatého místa, neboť pokud se společenství dozví o jejich lži, jistě je budou chtít zabít. A tak letěli. Přestože doba nebyla ani tak dlouhá, putování mu přišlo jako věčnost. Slunce se pohybovalo nesnesitelně pomalu, podnebí se měnilo, a dvojice po několika dnech brzy narazila na místo, kde by konečně mohli složit křídla. S životem blahobytu za zády se nyní museli naučit samostatnosti.
Jeho pobyt v novém světě nebyl příliš dlouhý, ovšem i přes to byl poměrně rušný. S jeho sestrou se nakonec rozdělili a Lamiki se vydal prozkoumat tuto zemi zaslíbenou, které vládla magie. Při jeho cestách učinil zoufalé rozhodnutí přidat se do jednoho ze zdejších společenstev, jelikož se obával že se svou konstitucí zde příliš dlouho nepřežije. Altacoyský cech mu tehdy nabídl domov a on měl na oplátku v plánu stát se léčitelem. Stále si však připadal, že něco dělá špatně. Že není tím, kým by měl být, nebo spíš chtěl být. Dost nejspíš měl jen neustálý stesk po blahobytu v jeho bývalém domově postrádal ten pocit, že jeho život toho tolik znamená. Někteří by asi řekli, že jednoduše toužil po moci, ale pro Lamikiho je moc pouze jedním z nástrojů, které používá k dosažení sebeuspokojení.
Ale… kdo by však odmítl moc, když mu je naservírována přímo pod nos? Albín se ještě ani nestihl pořádně zorientovat v novém společenství a magie jiného ho ihned začala volat k sobě. Z důvodů jemu stále neznámých se z něj stal vůdce přímořského společenství, kde nahradil dračici co svět náhle opustila. Jakožto malý, titěrný dráček, a k tomu ještě naprostý cizinec, rozhodně na stávající členy neudělal nejlepší první dojem. Zůstalo mu na tlapách po bývalém vůdci poměrně dost práce, ale i přes všechny strasti kdy neměl snad jedinou chvíli klidu, se velmi rychle do role Hlavy vžil celou svou duší. Pokud tedy nějakou stále má. Ač to nebyl kult fanatiků na který byl zvyklý, konečně cítil že se jeho osud znovu naplnil. Že je přesně tam, kde má být.
Osud měl však znovu v plánu bílému drakovi zhatit plány, a tak se magický svět ve kterém našel svůj nový domov začal hroutit. Brzy bylo jasné, že společenství Merehaiských Očí zde dál žít nedovede, tudíž byli draci nuceni jejich záliv opustit a vydat se na další únavné hledání útočiště. Po zdlouhavém pátrání Lamiki se společenstvím dorazil na místo, ve kterém konečně byly k nalezení známky magie. Nyní už si zvolil své místo ve světě, přišel sem sebevědomý a ambiciózní. Tentokrát se rozhodl, že ať už je potká jakákoliv další katastrofa, bude o ní všemi možnými způsoby informovaný a bude připravený.