Přestože je Smrk, nebo taky Smrček, na tomhle světě krátce, nějaké věci už zažil (otrava houbami, otrava bobulkami, aby to bylo přesněji řečeno) a ty ho poznamenaly do konce života. Nebo spíše do aktuálního stavu, protože stále žije. Ano, je to překvapivé, že je tahle chodící pohroma stále na všech čtyřech. Kam šlápne, tam se něco stane. Většinou jemu. Ale nedělá si z toho těžkou hlavu, protože zatím žádný z jeho průšvihů nebyl natolik vážný, aby se z něho poučil.
Když ho potkáte, působí celkem vážně. Zamyšleně. Ale hned se ze svého aktuálního rozpoložení vytrhne a naladí na vaši notu. Je to poměrně extrovertní zástupce svého druhu. Pokud nejste výřeční vy, začne mluvit on. A nezastaví se. Není to ten otravný typ poletující mouchy, která se na vás nalepí a nenechá vás na pokoji. Jeho přítomnost vám bude překvapivě příjemná. Tedy, pokud nejste nějaký samotářský bručoun. To Smrk většinou rozpozná a trochu ubere, případně se vzdálí do vedlejších lesů aby tomu vražednému pohledu, kterým jste ho chtěli proklít, nebyl na dosah…
Smrk je celkem veselá kopa hloupých nápadů, které ho dost možná jednou budou stát krk. Má zásobu skvělých vtipů, které jsou podle jeho názoru moc napřed na to, aby je kdokoliv chápal a zasmál se jim. Je doslova chodícím slovníkem nových výrazů, které ho napadnou při pohledu na náhodnou věc. Už jste slyšeli o …No, zrovna teď ho žádné vtipné spojení dvou existencí nenapadlo. Možná když se s ním potkáte osobně, tak vás něčím jistě pobaví.
Je to dráček poměrně chytrý, jenže kvůli některým životním přesvědčením se tak nemusí nutně chovat vždy. Je to vegetarián a na tuhle cestu se snaží zavést každého, koho potká. Zvířata má opravdu rád, jenže to není ten hlavní důvod. Nedovede si představit, že by něco snědl a to něco by pak prostě existovalo v jeho žaludku. Jedinou výjimkou jsou ryby a to protože ty k životu potřebují vodu. Takže rybky sice zbaští, ale pár hodin po tom raději nepije. To by pak ty rybky začaly v jeho žaludku gloktat. Seriózně nechápe, jak ostatním drakům může nevadit mít uvnitř těla jiné zvíře? Přijde mu to nechutné.
Jelikož je poměrně mladý, ještě úplně nedospěl k otázce existencialismu. Řeší spíš jiné věci. Blbosti. Je na světě, aby se bavil a zkoumal svět. Učit se novým věcem je jeho koníček, stejně tak poznávat nové tvory. Se vším by se nejraději přátelil a od ostatních očekává stejné jednání. Jenže to tak není vždycky a tohle naštěstí stihl zjistit dříve, než ho něco za jeho naivitu sežralo. Tak nějak smrt je vlastně jediné, co na světě respektuje. Co je po ní, před ní ho nezajímá. Chce prostě být na světě a neřešit věci.
Jeho názory se stále formují, stejně jako jeho postoj k světu. Rád objevuje nové věci a proto ho zatím ani život ve společenství tolik neláká. Usadit se někde na déle než na dlouho, to by pro něj znamenalo omezit se na pár centimetrů čtverečních a spoléhat se na to, že ostatní členové nebudou nudní staříci vyprávějící o životě, který neprožili oni nýbrž nějaký jejich vzdálený známý.

Mým velkým světem, domovem, místem, kde jsem se narodil a vyrůstal, byl les o velikosti 3x3 stromy.
Vyklubal jsem se jako první a už při mých prvních krůčcích byl na mně znát můj 81 minutový náskok ve vývoji oproti mým sourozencům. Nebyl mi ani rok a už jsem měl perfektní přehled o tom, co všechno se nedá jíst. Nebyla houba nebo rostlina, kterou bych se alespoň jednou nepokusil sežrat. Rodiče ze mě měli radost a to mě těšilo. Věřil jsem tomu, že jsem vskutku dobrým příkladem pro moje mladší sourozence. Ano, dodnes vzpomínám na to, jak jsem se opravdu vyžíval v tom, že jsem byl o chvíli starší, než všichni ostatní. A taky větší. Rychlejší. Prostě jsem musel být jejich idol. Ale i mladší bratr a sestra měli občas dobré nápady a poznatky. Třeba že když sníte rybu, bude vám v žaludku plavat a bude vám špatně. To znělo chytře a jsem rád dodnes, že se jejich radou řídím. Nedovedu si představit, že bych měl být chodícím akváriem.
Naše rozlehlé území mi však bylo jednoho dne malé. Znal jsem každý kout a každý centimetr, po zemi i ve vzduchu. Nebylo tu, do čeho bych rýpnul a o čem bych mohl ostatní poučovat. A když se Smíšek, jeden ze sourozenců, kterému jsme takhle přezdívali, rozhodl odejít, odešla spolu s ním i většina zábavy. Věděl jsem, že mi ta veselá kopa peří bude chybět. Tak jsem se po dalším roce rozhodl ho napodobit a jít pro změnu v jeho stopách.
Jak jsem šel, byla to chvíli nuda. Nejlepší bylo by někde se znovu usadit, poznat nové sousedy a začít jim ničit život vlastní přítomností. O to jsem se i pokoušel, v prvních týdnech mi chyběl život se sourozenci a rodiči, bohužel mi to moc nevycházelo. Všude byla nějaká konkurence. Někde to byli jiní draci, kteří si nárokovali nové lesy pro svoje vlastní společenství, jinde to byli jen mravenci. Jako kdyby si na tomhle světě jeden nesměl vybrat! Mělo to samozřejmě i svá pozitiva na druhé straně. Doslova na druhé straně. Na druhém břehu řeky, ke které jsem po pár měsících putování došel, rostly nějaké bobule, které přímo lákaly k ochutnání. Druhý břeh řeky působil jako úplně jiný svět! Nejen těmi bobulemi, nýbrž i zeleně rostoucí vegetací… Bylo na první pohled jasné, že jsem doteď kráčel krajinou postihnutou nedávným požárem a tak nebylo divu, proč byl po pěšině, kterou jsem šel, tak depresivní výhled na okolí. A ta řeka sice od ráje zastavila oheň, ale ne mě.
Mohl jsem působit trochu zákeřně, ale moje úmysly byly naprosto šlechetné. Neměl jsem v úmyslu nic zničit. Nemohl jsem za to, že hned po vybrození se z řeky moje tlapa šlápla přímo do kachního hnízda. Takové plýtvání jídlem… Co se ale dalo dělat. Kam jsem šel, skoro jako by mě pohroma následovala. A tak jsem si řekl, že by bylo lepší se s ní přátelit, než aby mi později dělala potíže. Měl bych taky poznamenat, že kachní vejce ujdou.
Na druhém břehu řeky rostlo mimo bobulí i něco dalšího poměrně zajímavého. Byly to houby. Ne že bych doteď nepoznal houby. Tady ale byly nové druhy. Nové věci k objevování. Bylo to jako ve splněném snu.
Na území za řekou jsem nenarazil na žádného dalšího draka. Tím můj splněný sen trochu ztrácel na splněnosti. Společnost mi chyběla. Na druhou stranu, bylo to tu trochu opuštěné, ale klidné. Žádná společenství, nikdo mi nezakazoval se tu na chvíli usídlit a objevovat.
Jednoho dne přišla hodně slušná bouřka. Zaklepala a nejen to. Pozdravila, poklonila se, všechno. V tom nečase jsem narazil na opuštěné chlupaté zvířátko. Byla to asi liška. V noci jsme se k sobě přitulili, nebo spíše já svého nového plyšáka schoulil pod svá křídla, aby tolik nemokl a nebyla mu zima. Nebyl jsem expert na rozeznání pohlaví lišek, tak jsem tomu zvířátku prostě říkal Šiška. Byli jsme neporazitelné duo. Šiška a Smrk.
Toulali jsme se spolu a papali bobulky. Červené, modré, černé. Získával jsem nové zkušenosti o světě, ale nebylo nikoho, s kým bych se o moje nové poznatky podělil. Chyběla mi dračí společnost. A Šiška nemluvila.
Jednoho dalšího dne se na naší cestě objevila další Šiška. Šiška číslo jedna a Šiška číslo dvě se rozhodly, že mě společně opustí a já tak zůstal opět ještě více sám. Bylo to tak zdrcující, sledovat, jak mi rezavá oháňka mizí někde mezi stromy.
Tak jsem se toulal dál sám a kromě bobulek zkoumal i houby. Jednoho dalšího dalšího dne jsem narazil na vskutku speciální houbu, po které mi nebylo zrovna nejlépe. Vlastně lžu, protože mi bylo dobře. Cítil jsem se uvolněně a bezstarostně. Můj svět zrůžověl a hlava si řekla, že si vezme dovolenou. Nohy v oblacích a kolem pochodovali slavíci. Druhý den na to jsem se probral někde v úplném háji. Neměl jsem nejmenší tušení, kde jsem se to ocitl ani proč mě ten obří jelen málem zašlápl. Byl skoro tak vysoký, jako já, a měl děsivé ploché parohy. Mezi jehličím na stromech prosvítaly lesklé vrcholky hor. Protože se los rozhodl, že se nechce kamarádit, uletěl jsem mu na šedou skálu. Koukal jsem na něj dolů, jak ho to štve, že na mě najednou nedosáhne, ale po chvíli o mě přestal jevit zájem.
Ze skály jsem měl perfektní výhled. V dáli bylo vidět místo veliké, kam jsem se rozhodl, že se vydám. Táhla mě tam i představa nových druhů hub a jiné vegetace. Avšak jediné, co jsem objevil a stálo to za to, bylo jezírko se zlatou rybkou. Vytáhl jsem ji z vody, aby mi splnila tři přání, ale dostalo se mi jen facky ploutví do obličeje a pocákaného kožichu. Nakonec skončila jako moje večeře.
Moje putování nekončilo, naopak cestuji stále. Občas jsem během nekonečného putování narazil na další draky tuláky (často se na mě ani nepodívali a šli si dál po svém, šmejdi), občas na další Šišky a občas na další zlaté rybky.