Na první pohled dračice jako každá jiná. Křehké tělo, krásný šarm, avšak čím blíže se přiblížíte, uvidíte, kým vlastně je. Její život doprovázelo mnoho stresů a lží, avšak i mezi nimi si dokázala uchovat radost ze života a dobré čisté srdce. Tato rozkvetlá růže je příjemná na dotek, avšak nikdo se nechce poranit o její trny. Je milá, laskavá a usmívající se do chvíle, dokud na ni někdo nezatlačí. Chce být svá a nemít svázaná křídla, proto nutit ji proti vůli nemusí dopadnout příjemně. Nesnese pohled na draky, kteří nosí bradu nahoru, přesto jim dokáže odpustit, jestliže ji skloní. Žádost o její odpuštění je jen prostý hod mincí. Pohled na život samotný nese lehce zvláštní. Mohou za to její sourozenci, ať už živí či ten mrtvý, na všechny známé vzpomíná. I tehdy se postavila na stranu dobra a pravdy.
Dodnes nedokáže přejít fakt, že i přes svou snahu si smrt vzala oběť a osud udělal z jejího nejbližšího vraha. Musela si namluvit, že smrt je pouze začátek nového života, věří tedy ve více něž obyčejný konec. Kolikrát promlouvá k mrtvým nebo skloní hlavu nad hrobem. I přes kdejaké neúspěchy nachází nová řešení, jak dosáhnout cíle. Spokojí se s malou jeskyní i otevřeným lesem. Přizpůsobí se čemukoliv, v čem vidí naději, ačkoli jí situace může jít proti srsti. Sic by se mohlo zdát, že právě ona je tím, kdo se spokojí s věčnou samotou díky všemu, co jí společnost vzala, není tomu tak. Bytostem kolem sebe stále důvěřuje. Co bere, vrací dvakrát, a i sebemenší maličkost jí dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Co však nedokáže je otázat se pro pomoc, protože má pocit, že jiným krade čas.
K samotným drakům je vstřícná, dobrosrdečná na první pohled, avšak když uvidí, že protivník neprojevuje ani špetku respektu, přidá si vás na seznam těch, kterým by z celého srdce zlámala končetiny. Jakmile se v jejím rodném společenství všichni otočili zády a mylně ji označili za zrádce, přestala cokoliv cítit i ona k nim. O své ideály a sny se dělí pouze s pravými přáteli, k její smůle všechny nechala za sebou. Všechny nechala součástí davu rozbouřených bytostí. To je taky pádný důvod, proč nesnáší hluk a chaos, ačkoli sama dokáže při vážných debatách zvýšit hlas. Není to žádná povaha toužící po krvi a masakru, ale pro dobrotu a správnou věc by vraždila i padla. Jejím kamenem úrazu je plachost. Nikoli, když si jde sama za něčím, po čem touží, právě naopak, když je tímto úkolem pověřená. Neustále se bojí, aby jakákoliv maličkost neeskalovala v nenávist a neúspěch. Není tedy divu, že občas zmizí beze stop, jen aby se nedostala do problémů. Ať už svítí slunce či zemi vládne déšť, zůstává ve své náladě, kterou lze mírným nátlakem ovlivnit. Co se stalo nelze změnit, proto se snaží mít lepší pohled na budoucnost, a když může cizí tvář rozzářit jakýmkoliv způsobem, klidně obětuje celý den i noc. Miluje nahlížení do osobností draků, účinků bylin a jednoduchého zkoumávání maličkostí, kterými by se jiní nezaobírali. Možná právě to, že se nezajímá o větší témata způsobilo, že je stále naživu. Nechce se nikam vměšovat. Je zastáncem toho, že všichni jsou si rovni, neboť tahle věc chyběla k tomu, aby její rodné společenství bylo dokonalé.

I. Zhouba ráje
Kdyby měl kdokoliv možnost nalézt ráj světa, nespočet bytostí by zavítalo zrovna sem. Místo pro draka jako stvořené, osídlené téměř dokonalým společenstvím. Rozsáhlé lesy a močály se táhly kam jen oko dohlédlo. Qilry měla opravdové štěstí, že se její vajíčko vylíhlo právě tady, k milému překvapení ještě pospolu s dalšími sourozenci. Qilry, Kazzas, Orion, Lamiki a Luftwaffe již od raného věku byli nerozlučná pětka. Jeden v dovednostech překračoval druhého a mnoho věcí se proto naučili neuvěřitelně rychle. Jednu schopnost však Qilry pochopila rychleji než všichni ostatní, a to porozumět. Moc dobře si už od prvních měsíců uvědomovala, co je to být členem rodiny někoho tak vznešeného, jako je nejvyšší Hlava. Roky plynuly a vztah sourozenců již nevzkvétal jako za starých časů. Vadl jako květina, upadal jako celá společnost, která v ráji sídlila. Ono společenství bylo pestře postavené na všemožných vyznáních a vírách, avšak nejpevnější základy, jako byla jednota, chyběly.
Vše začalo nevinně. Probuzení, protažení...ale nemilý osud zanedlouho zaútočil přímo na to, co u Qilry stálo vždy na prvním místě, na vlastní rodinu. Během vteřiny nastala tma, místo smíchu se ozývaly rány, místo mírumilovné chýše se stávalo pohřebiště. Vzbouřenci za honbou míru vtrhli k nejvýše postavené rodině a zničili ji tak, jak mnoho dalších téhož dne. Dračice se držela, aby nevydala ani hlásku, chvěla se, zuby i čelisti měla stisknuté k sobě jako nikdy dříve. Celou hrůzu přečkávala jen kousek od místa dění. Vše se stalo tak neuvěřitelně rychle, že se nemohla nějak připravit. Ke vší smůle, jeden ze sourozenců nezvládl tlak, ronil slzy a vzlykal. V tu ránu nemohla nic dělat, nemohla řvát, nemohla ho utišit. Nešlo býti naštvaný, protože věděla, jaké emoce dokážou být. Přišlo tedy co muselo. Odhalení nebohých dráčat. Vzbouřenci se nahrnuly do chýše zmasakrovat zbylé následovníky, avšak stalo se neočekávané.

II. Prozřetelnost
Z krve vzkvetly rudé růže, z konce vyšla naděje. Lamiki, bílý bratr vystrašený na kost se jevil v očích cizích jako samotný bůh. Bylo to k nevíře! Považovali ho za jakousi spásu. Qilry nechápala, jednoduše nevěděla, co se v hlavách pomatenců odehrává za scény. Nikdo z pětice neměl tušení, co se právě dělo, jedno ale bylo jisté, rodiče jsou navždy pryč a jediné co je může udržet na nohou je „albíní bůh“.
Nastaly roky lží, ve kterých se naše pětice utápěla, nejvíce ze všech samozřejmě Lamiki. Dny, měsíce, roky…vše plynulo jako voda a celé přeorientované společenství žralo každý albínův blábol, který vyplul z tlamy. Neuvěřitelně jí vytáčelo, jak musí držet jazyk za zuby, ale kým by pak byla, kdyby všechno prasklo? Nežárlila, ale na rozdíl od ostatních věděla, jaký krůček jsou od nenávratného rozpadu. Zmohla se jen na každovečerní kroucení hlavou. Jeden z bratrů ale ztrácel rozum, začal býti nevrlý, hodlal jít s pravdou ven více nežli ona.

III. Zrádci
Qilry nacházela opodál, hrabala se v bylinách a zkoumala kdejaké spisy o nich. Mohla slyšet jen útržky slov, ale krev cítila dokonale. Otočila hlavu, zamhouřila očima, jakmile jí ten silný pach vrazil do čumáku…avšak pozdě.
„Lamiki! Lamiki jak jsi mohl!“ vyjela po něm jako zvěř a cenila zuby, když se jí tlapy máčely v krvi bratříčka. Nemohla se krotit. Nebylo možné odolat. Bez váhání vytasila i ona drápy proti vlastní rodině! Ze snu se stávalo šílenství a ze lži čistá pravda. Drápala a rvala se s bratrovrahem. Dva zbylí sourozenci jí lapili a drželi, dokud se situace neuklidní na obou stranách. Nemohla tomu uvěřit, střídavě koukala z mrtvoly na albína až do chvíle, co k němu nepřicupitala Luftwaffe. Ti dva zůstali chladní. Pláchli jako ptáčata z hnízda, ale zbylá dvojice přeživších stála na pokraji svých sil.
Ta osudná noc utíkala pomaleji než kdy dřív. Dlouhou dobu se její oči utápěly v rudé louži, srdce se svíralo a tělo nevědělo co dál. Ráno se zde objeví fanatici a budou opět uctívat boha, ale když je pryč a zůstal po něm jen někdo mrtvý, co pak? Co poté ti dva zmůžou?
„Uteč!“ zařvala z plných plic a její hlas se rozezněl po úkrytu. Tlapy běžely k východu, nechala sourozence v prachu a zatoulala se mimo hlavní poutní místo. Srdce bušilo jako splašené, v posledních hodině viděla všechny sourozence naposledy v životě. Viděla východ, blížila se, měla touhu se někam venku zašít a pokračovat po čase ve stopách otce a matky. Přišla rána. Padla bezvládně k zemi, její tělo se rozmázlo o podlahu a jiskry v očích nadobro zhasly. Dostala se do nefalšovaného bezvědomí. Dav právě v ten osudný den Qilry chytil a vzal si ji do svých rukou…

IV. Vykoupení
Hustý déšť a černá mračna. Její víčka se pomalu otevírala uprostřed malého špinavého náměstíčka, její tělo leželo v bahně. Kdyby jen věděla, že nejhorší chvíle jejího života nastaly. Dav ji nezamordoval. Stále mohla dýchat, kráčet vpřed, avšak nyní všichni v nestabilním společenství věděli, s kým mají tu čest mluvit. Okolo její tlamy byl omotaný, pevně utažený kovový proužek, plochý řetěz nebo jednoduše kus řezajícího, do šupin drásajícího drátu, který nejspíše dříve zdobil její chýši. Sic neměla tušení, co je zač, moc dobře ale cítila, jaká bolest prochází její tlamou a tělem. Qilry, která se přimotala naprosto nevinně, nezbývalo nic jiné než se potopit na nejnižší dno společnosti. Začala krást, skrývat se ve stínech, přežívat. Nemohla mluvit, a i přes neuvěřitelnou bolest, kterou jí způsoboval obyčejný růst kostí a těla. Byla tichá, dokonce ani vrčení se neozývalo z jejího chřtánu. Dovedla se vyrovnat, smířit a najít rozpoložení i za těchto nehostinných podmínek.
Stále hloupě věřila, že tohle je pravé místo na zemi. Že zde je ten jediný ráj, kde musí zapustit kořeny, jenže byla jako potulné zvíře, nad kterým každý pohrdá. Její nozdry každým dalším dnem dychtily jako komíny. Zuřila a trpěla, dokud se neodhodlala překousnout veškerou bolest a tu kovovou věc nějak oddělat. Řezala drápy, zkoušela ze všech sil otevírat tlamu. Dokonce o kov tloukala kámen, otírala se o hrubé povrchy a tlamu si znetvořovala s každým marným pokusem více a více. Každou noc opakovala stejný rituál a věřila, že v jeden krásný moment uslyší blahodárné prasknutí, nic však nepřicházelo…
Jednu noc se odhodlala a vydala po stopách svého mladého já do chýše. Bloudila zničenými chodbami a jen si mohla vybavovat, jak to tu vypadalo za starých krásných časů. Emoce v ní vřely, tentokrát syčela, byla na pokraji sil. Tou dobou jí tekla krev okolo tlamy denně. Utáhlý kov nedával prostor na zahojení ran. Místo vzpomínkové procházky začala novou hru. Šmejdila po něčem ostrém a pevném, aby si kovový kroužek konečně přetrhla, do očí ale nic nadějného nepadlo a ona už nadobro zapomněla, jak zněl její hlas. Přičichla si k pár uschlým bylinkám, které se takřka proměnily v prach. Pár lístků a kořínků i snědla. Snad jen aby si podvědomí nemyslelo, že zde šla zbytečně, ostatně takové zvyky byly její pravidelná strava, protože na kus masa nemohla otevřít tlamu.
Plouživě zamířila pryč, neboť nedokázala čelit tak srdcervoucímu pohledu jako byl tento. Duše byla rozhořčená jako nikdy dříve, v ničem neuspěla. Všechno se zhroutilo. Je k ničemu, naprosto k ničemu. Takhle to dál nešlo. Nemohla trpět. Nesvalí se tady na zem a nebude čekat na smrt! Otevřela oči a naposledy zkusila čelist otevřít, křičet, řvát i prosit. Třásla se a potila, dokud její okovy v tuto noc konečně prolomily ticho. Hlasité prasknutí. Řinčení a ticho. Kroužek se z tlamy urval, rozlomil se na dvě části a dopadl na rozbitou podlahu. V agónii hleděla na zem. Sliny smísené s krví jí tekly z tlamy. Nemohla uvěřit. Koukala okolo sebe, měla strach, neboť zničila něco, co ji mělo držet na uzdě a umlčet. Její zrak vzhlédl k východu. Zůstala na prahu hledět dobrých pár minut. Vzpomínky se v tu ránu hrnuly do hlavy jedna po druhé.
Pamatovala, jak tekla krev proudem, vzpomínala, jak se těmito branami hnal fanatický dav, ale především nikdy nezapomněla na tu chvíli, kdy viděla dva své sourozence prchat na jih… Toužila plout po nebi do bájných končin, o kterých sem tam Luftwaffe šeptla. Teď už si více než jasně uvědomila, že zde štěstí není k nalezení. Nezbývalo než najít místo, kde nikdo nebude vědět kým je a jaký důvod nese tak hluboký nepěkný šrám na čelistech.
„Bratře, sestro, nejspíš nenajdu odpuštění, ale zde již není místo pro mě,“ šeptla. Jakmile se po jejím boku objevil první paprsek slunce, zhluboka se nadechla, roztáhla křídla a vznesla se za snem otočit svůj zkažený osud.